Nejvíc se bojím Gábiny

Možná jste také jako já na serveru Seznamzpravy zahlédli článek  s názvem “Nejvíc se bojím, že skončí svět, říká mladá Francouzka”.

A protože je to článek ze série “Voice of youth”, ve kterém najdeme rozhovory s mladými lidmi po celém světě, zajímalo mě, jaký názor na svět má dnešní francouzské mládí, abych se mohl připravit na svěží vánek myšlení z pokrokového Západu, který již vane prostřednictvím progresivních médií i k nám.

Mimochodem autorkou rozhovoru s mladou Francouzkou je Natálie Sousa, mladá redaktorka černé pleti, která sbírala zkušenosti v evropském parlamentu a na Seznamu pracuje od roku 2021.

Teď už ale honem honem k rozhovoru, který si projdeme a okomentujeme.

Mladá 20-letá Gabrielle žije v Paříži a studuje na škole Sciences Po, což je velmi elitní škola politických věd, kterou vystudoval bývalý prezident Holland, Chirac, Miterrand atd., tedy asi žádné béčko. Školné jistě není za pakatel, ale jak se dozvíme dále, Gabrielle problém peněz řešit nebude.

Gabriellu hodně trápí téma sexismu, změny k lepšímu jsou pomalé a v diskuzích na škole mají muži větší zastoupení a mluví déle, což je prý neuvěřitelné vzhledem k tomu, že škola klade důraz na genderovou rovnost. Kdyby Gabriella žila v Charkově, možná by ji trápilo něco jiného než nestejné rozložení času pro muže a ženy v diskusích. Doporučil bych donést si do školy šachové hodiny a měřit všem stejně. Gabriella nezmiňuje čas vyměřený pro nebinární osoby, což pokládám za zarážející, měla by si na to příště dát pozor.

Fakt, že je premiérkou Francie žena, Gabriellu neuspokojuje, protože to není názorová protiváha Macrona. Nebyl bych tak náročný, za mě to je stejně jako sto právníků na dně mořském dobrej začátek.

Gabriellu ve veřejném prostoru inspiruje klimatická aktivistka Camille Etiennová, ta prý na jedné přednášce říkala, že kvůli měnícímu se klimatu ekonomický růst skončí. Tady jsem trochu v rozpacích, zda konec ekonomického růstu je špatná či správná věc, protože co tak občas zabrousím do levicových vod, kde je růst něco zlého, měli bychom se uskrovnit a nerůst, nekonzumovat, jíst bobule z udržitelné zahrádky a po ničem netoužit, takže by asi Camille Etienne měla být za změny klimatu ráda, ale spíš se zdá že ji to trápí stejně jako Gabrielle. Píšu si tedy otazník, budu se muset doučit, zda ten ekonomický růst má nyní kladné či záporné znaménko. Já sám ekonomický růst pokládám za věc dobrou a mám o ni obavy z úplně jiných důvodů než Etiennová.

Gabrielle popisuje své francouzské vrstevníky jako lidi, kteří mají přehled o světě a mají obavy, jak se poperou s budoucností. V tom bych mohl Gabriellu uklidnit, že pokud studuje Sciences Po, určitě se bude mít lépe než 99% jejich vrstevníků obývajících naši stále ještě modrou a nikoli zelenou planetu. Doporučuji výlet mimo prestižní pařížskou čtvrť Saint Germain, kde Sciences Po stojí, aby nasála trochu obav těch, co se nerodí se stříbrnou lžičkou v ústech.

Gabrielle cítí zoufalství z toho, že i když lidé protestují v ulicích proti inflaci, tak se stejně nic nezmění, přestože Francouzi změnu chtějí. Sám když se ptám lidí v okolí, kteří nadávají na současnou vládu, koho volili, dostanu odpověď že Spolu. Pak se jen usměju a přepnu na jiný program. Někdo by měl Gabrielle, když už ty politické vědy studuje, poučit o fungování demokracie a pro začátek si přečíst brožurku Anatomie státu od Rothbarda.

To, čeho se Gabrielle v dnešním světě nejvíce obává je spojeno s klimatickou krizí, za tři roky prý přijde zlom, za kterým už nepůjdou věci zvrátit a dopady ucítíme všichni. Osobně se na ten zlom hrozně těším a vždycky když někdo napíše, za jak dlouho přijde, rychle vytáhnu metr a začínám stříhat, protože když už všechno bude ztraceno, tak by nám klimatičtí alarmisté mohli dát konečně pokoj. Něco mi ale říká, že zlom nepřijde a za tři roky bude podobný student Sciences Po dávat rozhovor, že zlom přijde za pět let. Taky je mi záhadou, že nikde nečtu o pozitivních dopadech klimatických změn, třeba že když je trochu tepleji, tak nemusíme tolik utrácet za drahý ruský plyn. Jak říká jeden můj kamarád “na vedro ještě žádnej nezmrz”. Ale pardon, chápu že klimatická změna je čiré zlo a teoretické oteplení planety nemá jediný pozitivní efekt. Úplně jsem zapomněl, že svět je v očích mnoha zapálených lidí černobílý, omlouvám se.

Na otázku jak by měl vypadat svět, ve kterém by si přála Gabrielle žít, dostáváme odpověď, že to je propojený svět, kde spolupracujeme a neexistují peníze. Cestovali bychom prý vlaky poháněnými solární energií, jídlo by bylo udržitelné a sezónní, každý by měl svobodu se realizovat, ale zároveň povinnost se zapojovat do komunitní práce. Jediné světélko na konci tohoto dlouhého totalitního tunelu vidím v tom, že Gabriella sama prohlašuje, že to je “taková utopická představa”. Jestli má podobné představy o životě bez peněz pařížská elita tamních studentů, tak se máme vskutku na co těšit. Ani nejvzdělanější inženýři s Marxem, Leninem a Stalinem v čele nepřišli na to, jak svět bez peněz zařídit, aniž bychom se jako lidstvo vrátili o pár tisíc let zpátky. Stále dokola mě udivuje, že v jistých kruzích jsou peníze zlem, které by bylo nejlepší nadobro vymýtit. Dokonce i pár mých známých, kteří zastávají vysoké pozice ve firemních hierarchiích, mi řeklo, že třeba za sto nebo dvěstě let lidstvo dospěje k bodu, že peníze nebudou třeba. Na dotaz, na základě jakého mechanismu bych si pořídil byt nebo někdo bohatší jachtu s bazénem už jsem odpověď nedostal. Bude to asi třeba ještě trochu promyslet, ale už jsme snad skutečně jen krůček.

Rád bych se také podíval Gabrielle do talíře, zda jí pouze udržitelné sezónní potraviny. Něco mi našeptává, že na rautech ve Sciences Po si Holland s Mitterandem nepochutnávali jen na hrášku s petrželovou natí a jahody baštili i mimo léto, ale opět se omlouvám pokud jim všem křivdím.

Gabrielle bych rád připomněl, že nápad s povinnou komunitní prací už tu také byl představen, v minulém století například panem Stalinem. Gulag se to tuším jmenovalo, tam končili ti, kterým se představy o světě bez peněz moc nezamlouvaly.

Gabrielle popisuje Francii ve zkratce jako „stávka“, „kultura“ a „EU”, já bych ji asi popsal jako věčnou cestu za socialismem, což se jim snad s pomocí islámských radikálů konečně podaří.

V posledním odstavci hovoří Gabrielle o etnické pestrosti Francie, což pro ni nikdy nebylo téma (narozdíl od nás v Čechách). Mladí ve Francii to prý mají nastavené tak, že když někdo řekne, že je Francouz, tak je prostě Francouz, bez ohledu na vzhled. Až bude Gabrielle tak zhruba šedesát a ostatní “francouzští” spoluobčané jí nedovolí chodit na veřejnosti bez burky, možná svůj přístup přehodnotí, ale obávám se, že už bude trochu pozdě.

Tak to byl krátký vhled do myšlení mladých francouzských elit, děkuji že jste dočetli až sem. Na závěr ještě dodávám, že v článku je pár žánrových odstavců souvisejících s rozhovorem, například odstaveček o suchu ve Francii, jehož následkem je praskání zdí tisíců domů v departmentu Loiret. V zemi je prý takto v ohrožení na 10 milionů obydlí. Hlubší analýza pochopitelně chybí, takže se nedozvíme, zda pojem “v ohrožení” znamená 1%ní riziko, že nějaký dům do třiceti let bude neobyvatelný, či 99%ní riziko, že spadne zítra. Kdo by se podobnými nevhodnými šťouravými detaily zabýval, ten půjde hned povinně pracovat do komunity. A v těch, kdo se neptají, vzbudíme dojem, že pokud nebudou jásat nad Green Dealem, spadne jim do roka střecha na hlavu.

Po pravdě se Gábiny z Paříže a jim podobných bojím minimálně stejně jako blázna z Kremlu, možná i trochu víc, protože zde je zlo zakryto vznešenými slovy, rádoby dobrými úmysly a bláhovými sny a má tak daleko větší šanci vstoupit do našich myslí.