Němci pozastavili platnost norem, aby firmy mohly stavět nové terminály, plynovody a propojení. My jsme neudělali skoro nic

Martina: Myslíš si, že jsme mohli být, co se týká odběru plynu, prozíravější?

Václav Bartuška: Určitě ano. Bylo chybou, že v roce 17 doběhl dvacetiletý kontrakt s Norskem, který pokrýval třetinu naší spotřeby, byla chyba, že se neprodloužil. Ale zároveň rozumím tomu, že tehdejší ministr financí Babiš o tom nechtěl ani slyšet, protože tento kontrakt fungoval na principu, že bychom platili Norům o malinko víc, než byla tržní cena v Rotterdamu. Byla to třetinová jistota dodávek. A tím, že stát v roce 2000 kompletně prodal plynárenství, tak kdyby v roce 17 chtěli kontrakt prodloužit, tak by museli už privátní firmě, německému RWE, platit nějaké prémium. Možná by to byly stovky miliónů korun ročně. A já si neumím představit, že by česká média nereagovala v roce 17 či 18 na to, že by stát platil RWE prémium za to, že má z Norska plyn dražší než z Rotterdamu. Chápu vládu, že se toho lekla, rozumím tomu, že by to byly nepochopitelně vynaložené peníze. Ale z pohledu dneška nás plyn bude stát o miliardy navíc.

Martina: Dalo se to predikovat?

Václav Bartuška: Válku Ruska vůči Ukrajině, otevřenou velkou válku, asi v té době, v roce 17 nečekal nikdo. Podobné to bylo s navýšením kapacity ropovodu TAL, protože my jsme projekt navýšení kapacity měli hotový v roce 14, poté co jsme vstoupili do ropovodu TAL, což je ropovod, který vede z italského Terstu přes Alpy do Bavorska. A z něj vede ropovod IKL z Ingolstadtu do Kralup a Litvínova, a ten už je kompletně náš. V ropovodu TAL máme pouze 5 %, které jsme koupili před časem. My jsme tehdy prosazovali navýšení kapacity TALu, tento projekt měl stát zhruba 600 miliónů korun, a bylo to v zásadě zamítnuto s tím, že je to vyhazování peněz, že máme Družbu i západní ropovod a že další nepotřebujeme. Teď budeme na schůzce s akcionáři navyšování kapacity TALu prosazovat, a to teď na podzim. Bude to zhruba miliarda korun a zhruba dva roky práce. Takže rozumím tomu, a tyto debaty a boje o to si velmi živě pamatuji. Rozumím tomu, když se politici bojí udělat něco, protože budou obviněni, že to dělají proto, že budou dávat prémium privátní firmě. Bojí se reakce médií.

Mimochodem, zase jsme u médií. Jedna investigativní novinářka se mnou dělala rozhovor, celý štáb, na téma, proč jsme tento kontrakt neudělali. A já říkám: „Podívejte se, kdybychom to uzavřeli v roce 17, tak budete první, kdo bude točit reportáž o tom, že stát vyhazuje peníze za zbytečný norský plyn. Tak to neodvysílali vůbec. Ale myslím, že debata o tom, co vlastně chceme my, jako občané, a tudíž jako země, je opravdu zcela na místě.

Martina: Ta už měla započít možná dřív, vzhledem k tomu, že jsme se pak velmi vymezili vůči subjektu, na kterém jsme svým způsobem, co se týká plynových dodávek, závislí.

Václav Bartuška: Vůči Rusku, které zabíjí a vraždí tisíce občanů, jsme se vymezili naprosto správně. Mluv, prosím, bez obalu.

Rusko na současných cenách ropy masivně prodělává, a vydělává na tom Indie a Čína. Naším cílem a postupem je takto Rusko ekonomicky oslabit.

Martina: Budu mluvit bez obalu, ale pak se tedy zkusím ještě zeptat, jestli by přece jenom nebylo racionálnější, a vůči svým vlastním obyvatelům šetřivější a možná lidštější, se prvně přeorientovat na jiné dodavatele plynu, a pak zaujímat úplně jasné obchodní války s Ruskem.

Václav Bartuška: Jinými slovy jsme po 24. únoru tohoto roku měli říct Rusku, že ať si klidně vraždí Ukrajinu, jak chce, že ho necháme být, a až se přepojíme na nějakého jiného dodavatele, tak si to s ním vyřídíme? To říkáš?

Martina: Ne, to neříkám. Já se teď bavím o surovinách, protože jsi diplomat.

Václav Bartuška: Ne, tohle nemůžeš oddělit. Promiň. Dost. Tohle nemůžeš oddělit. Ano, sankce vůči Rusku poškozují nejenom Rusko, ale také nás. Ano, jsou pro nás těžké. Ale tady jde o přežití naší země, o přežití naší části Evropy. Omylem jsme si mysleli, že Rusko chce pouze Ukrajinu, ale Vladimir Putin chce celou postsovětskou oblast, i bývalé satelity. Jestli najdu v Čechách pocit, že se obsazením Ukrajiny Vladimir Putin ukojí, no tak to je velký omyl. To je jako myslet si, že by Hitlerovi stačily české Sudety, a pak už nepůjde dál.

Martina: Myslíš, že ty sankce jsou skutečně vůči Rusku účinné?

Václav Bartuška: Samozřejmě. Vždyť to vidíme.

Martina: Protože Indie říká a píše hodně o tom, že Rusko se rychle přeorientovává na indický trh s plynem a ropou. Čína i Indie.

Václav Bartuška: Počkej, s plynem vůbec ne, a s ropou ano. Ale pozor, musíš říct důležitou věc, že od 22. února Rusko není schopno prodat svou ropu bez masivních slev. Poprvé to bylo 22. února, čili dva dny před válkou, už po Putinově vyhlášení, že připojí Doněcko–Luhansko. Už tehdy Rusové poprvé nebyli schopni prodat cargo s ropou, ačkoli nabízeli diskonty až dva dolary na barel. Teď nabízejí diskonty okolo 35 až 40 dolarů na barel, a za to to Čína a Indie kupuje. Čili Rusko na současných cenách ropy masivně prodělává. A vydělá na tom samozřejmě Indie a Čína, což ve finále je naším cílem, ekonomicky oslabit Rusko. To je součást našeho postupu.

Martina: A ty jsi diplomat…

Václav Bartuška: Už moc nejsem. To si moje paní rozhodně nemyslí.

Martina: Ale máš to, myslím, dokonce snad i na vizitce. Řekni mi, kdy vlastně pro diplomata, nebo vůbec pro tuto disciplínu, končí diplomacie, přestože tě protivník má částečně v rukou? Jenom fakta, věcně. Pojďme si věcně pinkat, v jaké jsme situaci. Kdy končí diplomacie?

Václav Bartuška: Diplomacie nekončí. Během války probíhají nějaká jednání za scénou, a upřímně, málokterá válka končí kompletní kapitulací. Většina válek končí jednáním u stolu, byť se to oběma stranám vůbec nelíbí, a myslím si, že i tahle válka nakonec skončí u jednacího stolu, ale rozhodně ne příští měsíc, ani ne tento rok. Role diplomatů nekončí, ale myslím, že v okamžiku, kdy nějaká země začne válku, je nutné na to reagovat úměrně, to je s podporou toho, kdo je napaden, a sankcemi vůči tomu, kdo to udělal. Bavíme se o tom, co je pro nás zásadní, což je evropský mír, a evropský mír stojí na tom, že se hranice nemění silou. Představa, že si každý může ukrást kus sousedního území, by v Evropě roztočila něco strašlivého. Myslím, že kdyby byly tlaky na Slezsko, ostatně odtamtud jsi – Německo si může začít dělat nároky na naše území, Francie na Alžírsko, Rakousko si může dělat nároky na celou střední Evropu. V Evropě v podstatě není země, která by nemohla mít nárok na někoho jiného.

Teorie, že rozhodující je cena a že ruský plyn je nejlevnější, a tedy ho máme kupovat, je mylná. To nejlevnější má v sobě ve finále skrytou nějakou další cenu.

Martina: Určitě, ale také bychom se mohli dostat do diskuse, že když dva dělají totéž, není to totéž. A není v tom sebemenší obhajování toho, co se odehrálo 24.února na Ukrajině. Ale že když se, a to už je trošičku otřepané, chtělo trhnout Kosovo, tak to byl důvod ostřelovat Bělehrad. Když se chtělo odtrhnout Katalánsko, tak to byl naopak důvod střílet do demonstrantů gumové projektily. A když chtěli autonomii Luhansk-Doněck, tak se stalo, co se stalo. Řekni mi, vnímáš to i takto? Vnímáš celou situaci, že je vlastně trošku složitější než tak, že bychom mohli prostě říct pozitiv, negativ? Černá, bílá?

Václav Bartuška: To se nezlob, ale začínáš Krymem, který v únoru v roce 14 Rusko jednoduše ukradlo vojenskou operací. A autonomie Doněcko–Luhanska byla dávno před rokem 14. A když pošleš na východ Ukrajiny vojáky, byť v civilních šatech, aby tam začali zabíjet lidi, a vyhlašovat osvobozená území, a další za svá, tak na to stát nějak reagovat musí. A musí se bránit. To, co Rusové dělali na jaře v roce 14, strašně připomíná metody, které používal NSDAP a jejich domácí sudeťácká odnož v roce 1938 – přepadání četnických stanic, služby ochrany státu a další. Myslím, že poměřovat katalánské bojovníky za nezávislost, a dávat jim stejný morální kredit, jako dáváš Rusku, to prostě nelze. Ti z Katalánska, kdo chtěli odejít, a chtějí, jsou ve finále demokraté, lidé, kteří chtějí jít mírovou cestou, a nezávislost pro své území. To, co Rusko předvádí na východě Ukrajiny, je regulérní zločinná válka. Nic jiného to není.

Martina: Ty jsi řekl pro Prostor X, že vysoké ceny energií jsou výkupným za demokracii.

Václav Bartuška: Ano.

Martina: A přeci jenom se tedy zeptám. Není to tak trochu také daň za neprozíravost a svým způsobem možná někdy až za naivitu, co se týká našeho přístupu? A pořád se teď držím plynu a…

Václav Bartuška: Rozumím. Znovu a znovu, my jsme se tady nastavili nejenom u nás, ale v celém západním světě, ale u nás to byl velmi silně standard, že se všechno měří cenou a že nejlevnější cena je ta nejlepší. Ať to byla dodavatelská firma pro obchodníka v nějaké obci, nebo dodavatel jaderné elektrárny. Jen si vzpomeňme, je to teprve rok, co Rusko definitivně vypadlo z možnosti dodávat, nebo ucházet se o stavbu jaderné elektrárny u nás. Základní argument mnoha lidí, kteří tady Rusko velmi cpali, byl, že tato nabídka bude nejlevnější, co se tady objeví. Bude to levnější než Francie, Korea, nebo Amerika.

Martina: Státní zakázka, zkrátka.

Václav Bartuška: Bylo to nejlevnější, dokolečka – nejlevnější, nejlevnější. A ono většinou to, co je nejlevnější, má ve finále nějakou skrytou cenu. Tak to prostě je. Nejlevnější auto na vrakovišti bude asi mít nějaké skryté vady, to se může klidně stát. Takže určitě platíme v tuhle chvíli za to, že jsme si dlouhá desetiletí nebudovali dostatečně silné armády, ani třeba záložní kapacity. Třeba to, co teď dodáváme Ukrajině, je poměrně málo, protože prostě nemáme. Sami dost nemáme. Ukrajina by potřebovala podstatně víc, aby mohla Rusko zastavit rychleji. Bohužel nemáme dost ani sami pro sebe, natož pro Ukrajinu, a dodáváme, co můžeme. Ale prozíraví jsme rozhodně nebyli.

Ve výběru pěchotních vozidel a dalších vojenských věcí, to vám může říct nějaký generál, jsme hodně zaostali. A zemní plyn? Nepochybně platíme za to, že jsme se dříve od Ruska neoddělili. A zároveň si umím živě představit, protože jsem u všech debat byl, když vláda letos v lednu ve svém vládním prohlášení řekla, že chce získat podíl v LNG terminálu v sousední zemi, tak experti, co ti sem chodí, říkali, že je to nesmysl. Čunek řekl, že máme úžasný ruský plyn. Ministr Lipavský, ministr zahraničních věcí, v lednu řekl, že bychom měli z části mít americký LNG, a to, co se potom strhlo, v zásadě obviňování, že to tady nikdo nechápe a že nejlevnější plyn je ruský. Takže tenhleten fetiš nejnižší ceny tady samozřejmě fungoval dlouhodobě. Německo na to skočilo kompletně. Německo postavilo celou svoji energetickou proměnu v zásadě na obnovitelných zdrojích a levném ruském plynu. Tak to reálně je.

Podíl v LNG terminálu získal ČEZ, protože má plynové know-how, pálí zemní plyn v elektrárně Počerady

Martina: Co si myslíš o kroku, kdy v roce 2000 kompletně stát prodal své plynárenství, zásobníky, přepravní soustavu, komplet všechno, a tím se vlastně připravil o možnost cokoliv v plynárenství ovlivnit?

Václav Bartuška: Nepřipravil se o možnost cokoliv ovlivnit, to by nebyla pravda, ale strašně si to zkomplikoval. Letos na jaře jsme zažili, když jsme se rozhodli získat podíl v LNG terminálu, že bylo velmi těžké najít státní subjekt, který by toto mohl udělat. Nakonec ve finále tento podíl v terminálu získal ČEZ, protože má nějaké plynové know-how, má elektrárnu Počerady, kde pálí zemní plyn. Ale samozřejmě stát se v roce 2000 vzdal, nebo se zbavil všeho základního.

Martina: Proč?

Václav Bartuška: V 90. letech zde byl obrovský fenomén, že privatizace je to nejlepší řešení pro všechno, že stát je nejhorší vlastník. Pamatuješ si to také, prodali jsme rafinérie, a slovenské rafinérie dneska vlastní Maďaři, a naše rafinérie Poláci. To je zvláštní druh privatizace, řekl bych. A v plynárenství to bylo podobné. Prodali jsme vodu. Proboha, většina obcí přišla o vodu, tedy o základní…

Martina: Věci, které vždycky platily, že jsou veřejným majetkem.

Václav Bartuška: Veřejným statkem.

Martina: Ale prodávají se.

Václav Bartuška: Já mám v posledních letech strašný boj, protože jsem přesvědčen, že elektřina a voda nejsou komodity jako každá jiná. Elektřina je podle mě veřejný statek. Elektřina je něco, co když nemáš, tak jsi kompletně vyřazen ze společnosti. První republika měla v zákonech, že elektřina a voda jsou veřejné statky. To mi přijde jako velmi moudré.

Celá privatizace 90. let vedla k tomu, že každý rok odvádíme na Západ obrovské peníze na dividendách

Martina: My jsme tedy stát prodali. Ale přesto všechno, má smysl se zabývat tím, že to byla konkrétní vláda? Že tehdy byl předsedou vlády Miloš Zeman, který předsedal nikoliv státnímu, ale kabinetu složenému z konkrétních lidí. Že ministrem hospodářství byl tehdy Miroslav Grégr, a ministrem financí Pavel Mertlík, a tato vláda se skládala z konkrétních stran. Má smysl si to připomínat? Nebo už je to jedno?

Václav Bartuška: Určitě ano, protože má smysl bavit se o tom, zda jsme měli prodat celé bankovnictví. Celá privatizace 90. let vede dneska k tomu, že každý rok odvádíme na Západ obrovské peníze na dividendách. Má smysl bavit se o tom, zda model, který jsme si vybrali po roce 90 v tom, že jsme privatizovali velkou část ekonomiky do západních rukou, byl rozumný, nebo zda si stát měl něco ponechat.

Martina: Pořád mi vrtá hlavou tvá odpověď. Znamená to, že pro nás není opravdu nevýhodné, že máme jako prostředníka pro nákup plynu Německo? Není to v něčem nevýhodné?

Václav Bartuška: Nemáme žádné moře, proto budeme vždycky záviset na dovozu přes někoho, takže vždy bude další LNG terminál, ať bude stát v Německu kdekoli, doufejme v Greifswaldu, bude vždy na pobřeží Německa, a cesta k nám bude o něco delší. Čili to bude vždy dražší o přepravní tarif. Samozřejmě by bylo asi výhodné, kdybychom měli velké firmy, jako má Francie, Itálie, nebo Velká Británie, které jsou schopné v nějaké zemi investovat do ropného či plynového pole, a pak to těžit a dovážet. My takovou firmu nemáme, my jsme se kompletně prodali.

Němci letos pozastavili platnost většiny norem a říkají firmám, které staví terminály, plynovody a propojení, že všechny problémy vláda odstraní. My jsme v tomto směru neudělali takřka nic.

Martina: Měl by stát odkoupit zásobníky RWE?

Václav Bartuška: V řadě zemí Evropy je stát schopen vynutit si svou, aniž by přímo něco vlastnil. Ve Francii stát nevlastní zásobníky zemního plynu, ale všichni dobře vědí, co si stát přeje, a podle toho se chovají.

Martina: A navíc Francie teď se snaží vykoupit akcie EDF.

Václav Bartuška: To je EDF. Ale v plynárenství řekli, že za své kupovat nebudou. Ale každý dobře ví, co si stát přeje, a každý tamní subjekt ví, jak se má chovat. My máme strašně slabý stát. Jestli se ještě můžu vrátit k tomu Eemshavenu 8. září: Pan premiér Fiala jel 8. září otevřít terminál na LNG v Holandsku. Rozhodnutí postavit tento terminál padlo letos v březnu, výstavba začala v dubnu, a původní termín dokončení je v lednu příštího roku, ale nakonec ho otevřeli už 8. září letošního roku, čili po necelém půl roce. A to díky tomu, že Holandsko, a podobně třeba Německo, dalo stranou velkou část zákonů, schvalovacích procesů, které jsou k výstavbě čehokoliv potřeba – studie dopadu na životní prostředí, nebo EIA, územní rozhodování, stavební povolení. Německo má dneska zákony, které umožňují dramaticky zrychlit výstavbu čehokoliv. My máme pořád naše zákony, jaké byly 23. února letošního roku. Jsme v tomto pozoruhodní, pořád máme zákony, které nám v podstatě znemožňují výstavbu dálnic. Polsko je vedle nás, a víš dobře, jak vypadaly polské dálnice, a jak vypadají dneska. Polsko je v té samé Evropské unii.

Častá výmluva, že se nemůže dělat kvůli Evropské unii – to je nesmysl. Němci letos na jaře pozastavili platnost většiny norem, které se týkají schvalování procesů, a vysloveně říkají firmám, které potřebují stavět další terminály, plynovody, propojení: Pokud máte nějaké další problémy, narazíte na nějaké další omezení, dejte nám vědět do úřadu kancléře, a my to odstraníme.

Ale my jsme v tomto směru neudělali takřka nic. Začínáme teď. Já jsem dával dohromady nějaký text o tom, co se stalo v zemích okolo nás, protože si myslím, že šance využít toho, co se teď děje v Evropě a ve světě, tady je, tedy že máme šanci výrazně zrychlit schvalovací procesy u kritických staveb, které nutně potřebujeme: vlaky, dálnice, velké energetické projekty.

V případě stavu nouze, a podobných situací, by vláda měla nad plynem, který je na území ČR v cizích zásobnících, plnou kontrolu

Martina: Když se vrátím k tomu, zda by bylo dobré odkoupit zásobníky od společnosti RWE, tak narážím na to, že stačí, aby došlo z německé strany k tomu, co jsi říkal, k vyhlášení stavu nouze, a v tu chvíli už k nim asi nemáme, řeknu lidově…

Václav Bartuška: To není pravda…

Martina: Tak mi to vysvětli, prosím.

Václav Bartuška: Jsou na českém území.

Martina: Jsou na českém území, dobře, ale jak říkám, Bavorsko říkalo, že je tento plyn jejich.

Václav Bartuška: Ať si Bavorsko vyhlásí, co chce na svém území, ale ve stavu nouze máš kompletní kontrolu nad svým územím. Toho bych se neobával. Znovu jsem zpátky u francouzského státu a jeho schopnosti kontrolovat, co je na francouzském území.

Martina: To znamená, že pak můžeme z těchto zásobníků odebírat plyn libovolným způsobem, protože je na našem území? Vysvětli mi tu proceduru.

Václav Bartuška: Stav nouze – a případně další takové stavy – to v celku jasně říká, a je to definováno zákony. To znamená, že dokonce umožňují zabavit osobní majetky. To bylo třeba použito během povodní na Moravě v roce 97 a v Čechách v roce 2002. Je možné zrekvírovat, samozřejmě za náhradu, třeba soukromá vozidla a podobně.

Martina: A ty si umíš představit, že bychom firmě RWE prostě zrekvírovali plyn, aniž bychom pak museli třeba doplácet jejich ztráty v průmyslu, nebo něco podobného?

Václav Bartuška: Ale ztráty rozhodně budou, pokud dojde na takový černý scénář. Ale myslím, že jakákoliv vláda, i česká, bude na svém území takovéto kroky schopna udělat. Ano.

Martina: Pojďme si to ještě srovnat: Za kolik se v Evropě prodával ruský plyn, když k nám tekl?

Václav Bartuška: Cena v Rotterdamu, cena pro všechen plyn, nejen pro ruský, byla dlouhodobě nejčastěji kolem 20 euro za MWh v zimě. Ale dlouhodobý průměr byl 15 až 20 euro za MWh.

Martina: Byl rozdíl v tom, za kolik ho kupovali naše sousední země, protože si ho třeba v určité době v čas zastropovali?

Václav Bartuška: Nezastropovali. Pokud uzavřeli dlouhodobý kontrakt, tak si mohli samozřejmě udělat cenu jinou. Myslím, že reálnou cenou jednotlivých zemí nezná nikdo, kromě té konkrétní země, protože když se člověk začne ptát na konkrétní kontrakty, to se týká i našich obchodníků, tak o tom úplně nikdo nechce hovořit, protože tam byla vždycky obrovská míra flexibility na obou stranách. Byly tam různé slevy z obou stran. V zásadě o ceně konkrétně zemního plynu pro Norsko, Holandsko, Německo, Francii, pro nás, se vždycky mluví velmi obecně, a o konkrétních cenách se hovoří velmi málo.

Martina: Tak ty o nich určitě víš.

Václav Bartuška: Ale nebudu o tom hovořit tady. To se nezlob.

Evropskou politikou bylo zrušit dlouhodobé kontrakty a nahradit je spotovým trhem v Rotterdamu. A teď Unie dostává velkou lekci, že mít dlouhodobý, stabilní kontrakt, byť dražší, dává velký smysl.

Martina: Dobře, ale dá se vyvozovat, že některé země měly cenu výrazně nižší, protože uzavřely dlouhodobý kontrakt? Nebo ne?

Václav Bartuška: Znovu připomenu příběh s Norskem. My jsme uzavřeli s Norskem v roce 97 dvacetiletý kontrakt.

Martina: Který se neobnovil v roce 2017.

Václav Bartuška: Ale po dobu těch dvaceti let česká média spustila kanonádu a nazývají to ,,drahý norský plyn“, to si můžeš ještě pamatovat: Máme levný kvalitní ruský plyn, a pak je ten hnusný, ošklivý, drahý norský plyn. Fuj. A takhle jela česká média deset let. Drahý norský plyn – to bylo v médiích furt.

Načeš přišel leden 2009, a drahý norský plyn byl jediný, který sem v zásadě doputoval. Takže když je něco jediné, tak už to není tak drahé, ani ošklivé. Je najednou zatraceně fajn to mít. A tato lekce je něco, co bychom si měli pamatovat. Když máš dlouhodobý kontrakt s někým, řekněme dlouhodobý kontrakt s nějakým přepravcem, pro tvoji firmu, a že to bude vozit za nějakou sumu, tak to bude asi z dlouhodobého hlediska pro tebe výhodnější, než si na každou akci zvlášť najímat nějakého jednotlivého přepravce. Ale pokud budeš mít nového účetního, tak bude chtít šetřit, a dokáže ti, že při této přepravě z bodu A do bodu B: „Paninko, jste mohla ušetřit čtyři koruny na kilometru, kdybyste bývala byla povolala místo vašeho standardního dodavatele támhle Frantu, protože to dělá levněji.“ A tohle se přihodilo v mnoha evropských zemích, že dlouhodobý kontrakt, ať s Katarem, s Ruskem, Norskem, Alžírskem, bude mít vždycky něco, čemu se říká prémium – nechci říct přirážka – ale něco málo navíc oproti burze. Po většinu času. Pak bude okamžik, kdy burza vyskočí vysoko nahoru, a ty pořád platíš původní cenu.

Martina: A najednou je to výhodné.

Václav Bartuška: Přesně tak. Čili pro představu, pro tvé posluchače, řekněme, že burza má průměr za posledních pět let 15 euro za MWh, a Nor si řekne 16 euro za MWh. Máš tam rozdíly jedno euro, takže to bude dělat za rok několik set miliónů korun, a čeští novináři tě prostě budou rožnit, proč rozhazuješ peníze. Pak najednou plyn skočí na 180 euro za MWh, a ty jsi ušetřila obrovské peníze díky kontraktu.

Martina: Takže vlastně krátkozrakost tady hraje zásadní roli?

Václav Bartuška: Tohle ovšem byla základní evropská politika, zrušit dlouhodobé kontrakty a nahradit je spotovým trhem v Rotterdamu. A myslím, že teď právě Unie dostává velkou lekci, že mít kontrakt dlouhodobý, stabilní, byť se zdá, že je dražší, dává velký smysl.

Největšími novými dodavateli plynu do Evropy jsou africké státy. Nigérie, Rovníková Guinea a Angola už dodávají, Senegal od příštího roku, a Mosambik v příštích letech. Americký plyn se může ve větší míře objevit později.

Martina: Kolik budeme platit? Kolik nás bude stát plyn z Ameriky?

Václav Bartuška: Nám sem amerického plynu moc… Upřímně, než noví dodavatelé budou primárně schopni zvýšení stávajících dodávek, což je potrubím Norsko, Alžírsko, Ázerbájdžán… A v oblasti LNG to nebude ani tak Katar, ten je v celku velmi tvrdý ve vyjednávání. S Komisí jsme teď velmi aktivní – protože máme předsednictví v radě Evropské unie – v otázce společné platformy pro nákup zemního plynu, a pětice největších nových dodavatelů plynu do Evropy jsou africké státy. Tři už dodávají – Nigérie, Rovníková Guinea, Angola, a další je Senegal, ten má dodávat od příštího roku, a Mosambik od příštích let. Čili americký zemní plyn se může v nějaké větší míře objevit v dalších letech, ale základní zdroj plynu bude spíš mimo naše okolí.

Martina: Emír z Kataru Tamím ibn al-Sání, a ten slíbil, že Česko bude patřit k preferovaným partnerům Kataru. Ale ty říkáš, že jsou příliš tvrdí ve vyjednávání.

Václav Bartuška: Ne příliš, jsou tvrdí. Neřekl jsem příliš. Jsou tvrdí. To je v pořádku. Každý má být tvrdý. Norové také nejsou úplně měkkýši, to si nic nenamlouvejme. Jsou to obchodníci tvrdí a zkušení.

Martina: Nicméně se teď bavíme o zkapalněném plynu.

Václav Bartuška: Navýšení dodávek LNG ze světa probíhá už od jara letošního roku. V této chvíli už jsou ruské dodávky plynu na historickém minimu, a dokonce i amerického plynu přiteklo do Evropy během léta víc, než ruského. Teď bude spíš větší otázkou, jak bude ekonomicky vypadat Čína, jak poběží jejich politika nulového covidu v dalších měsících, protože to nám relativně pomáhá. Tím, že se čínská ekonomika ještě pořád hodně omezuje uzavírkami velkých měst a celých oblastí, a stovky miliónů lidí jsou v nějaké míře lockdownu, vede k tomu, že nižší část plynu pro východní Asii jde sem. Podobně v oblasti ropy v prosinci hodně pomohlo to, že ve východní Asii byla teplá zima. To znamená, že spousta plynu, který měl být spotřebován v Japonsku, Koreji a Číně, doputovala na konci prosince do Evropy.

Martina: A bude jiného, neruského plynu dost? A kdy? Narážím na otázku, kterou jsi ještě chtěl dostat, že jedna věc je získat kapacitu u terminálů, ale druhá věc je výstavba přepravní soustavy, a dalších věcí.

Václav Bartuška: Určitě se sníží celkový podíl plynu v celkovém energetickém resortu. Myslím, že plyn je prohrávající této krize, protože jeho náhrada novým plynem je až třetím a posledním krokem. Na prvním místě je úspora, čili jak si nespotřebovat energii. Na druhém místě je náhrada jiným palivem. Já si pamatuji, když jsem řekl počátkem této války, někdy na konci února v České televizi, že budeme pálit cokoli, abychom touto zimou prošli, viděl jsem zděšení moderátora. Takže změna vyhlášky umožňuje teplárnám pálit uhlí, a dokonce i mazut. Ano, prostě uděláme cokoliv, abychom dostali naši zemi a naše lidi skrze tuto zimu. Pochopitelně, porušujeme všechny limity CO₂, a všechny závazky – tak to prostě reálně je. Několik let budeme nepochybně pálit víc uhlí, než jsme se zavázali v minulosti, to je prostě jasné. Budeme to dělat celá Evropa, Německo také. Čili na prvním místě jsou úspory, na druhém místě náhrada plynu jinými palivy, primárně uhlím, a na třetím místě dodávky dalšího plynu odjinud. Ale v první fázi letošní zimy to bude podle mě bohatě stačit.

VÁCLAV BARTUŠKA