Německé volby: Na spory je zaděláno

Šéf pravicové CDU a kancléřský kandidát bloku konzervativních stran CDU/CSU Friedrich Merz v nedělních parlamentních volbách utrpěl Pyrrhovo vítězství. Většinovou vládu sestaví jen s levicovou sociální demokracií. Na latentní spory je zaděláno.

Po sečtení předběžných finálních výsledků německých parlamentních voleb ze všech 299 okrsků vyplývá, že konzervativní blok CDU/CSU sice s 28,5 sice vyhrál, ale zůstal za očekáváním. Protože konzervativci už předem zdůrazňovali, že nebudou spolupracovat s antisystémovou stranou Alternativa pro Německo (AfD), která skončila na druhém místě s 20,8 %, musí CDU/CSU opět zformovat většinovou vládní koalici s levicovými sociálními demokraty (SPD), kteří dostali 16,4 % hlasů. Přitom německá populace už stále více odmítá jako zástupce zájmů pracujících Němců tradiční sociální demokracii a místo toho sahá pro autentické či dokonce krajní levici. Dohromady má v 630člennném parlamentu předpokládaná tzv. velká vládní koalice CDU/CSU a SPD 328 křesel (Unie 208 a SPD 120 křesel), tedy o 12 více, než činí prostá většina.

Antiimigrační AfD proti minulým volbám z roku 2021 více než zdvojnásobila zisk hlasů a má v Bundestagu 152 křesel, tj. 23,5 % všech poslaneckých mandátů. AfD ale zcela dominovala v nových spolkových zemích, jež se překrývají s územím bývalé NDR. V saském volebním okrsku Görlitz při hranici s Polskem a Českem (nad frýdlantským výběžkem) získala AfD rekordních 46,7 % hlasů.

Polepšila si také strana Levice s 8,8 % hlasů (plus 3,9 %). Zato dosavadní tzv. velké všelidové politické strany pokračovaly v sestupném trendu. Unie CDU/CSU sice proti minulým parlamentních volbám v neděli získala navíc 4,4 % hlasů, ale je to druhý nejhorší výsledek v poválečných volbách. SPD utrpěla „hořkou porážku“, jak přiznal její kancléřský kandidát Olaf Scholz, který ve špičkové politice strany skončil. Je to nejhorší poválečný výsledek sociálních demokratů. Také dosud spoluvládní Zelení se ziskem 11,6 % hlasů ztratili proti minule 3,9 % hlasů a budou mít v Bundestagu jako opoziční strana 85 křesel.

Z 29 kandidujících stran se do parlamentu dostalo jen šest, přičemž 13,9 % hlasů voličů propadlo na pětiprocentní volební hranici pro vstup do Bundestagu a mezi sebou si je se ziskem dalších křesel přerozdělily parlamentní strany. S rekordní účastí 82,5 % ze všech cca 60 milionů registrovaných voličů je to nejvíce od opětného sjednocení Německa 3. listopadu 1990.

Bude zajímavé sledovat realitu politického boje v německém parlamentu, kde mají levicové strany dohromady 269 křesel (SPD 120, Zelení 85 a strana Levice 64), když by se vymkla stranické kontrole spolupráce vládních stran a když má nadále platit „protipožární zeď“ nespolupráce s pravicovou AfD. Té bude stačit vyčkat na očekávatelné rozpory pravo-levého kabinetu a bude pak sklízet ovoce ze skutečnosti, že s touhle vládou logicky nebudou spokojeni ani voliči pravice, ani levice. Obrovská podpora německých voličů AfD nálepkované etablovanými stranami jako „populistické“, „krajně pravicové“ a „antiimigrační“ by měla všechny ostatní politické strany přimět k zamyšlení, proč tomu tak je a co oni na rozdíl od AfD nenabízejí k řešení reálných problémů německých občanů. Mimořádně to platí pro vnímání stále existujícího ekonomického a mentálního rozdělení Německa na západní a postkomunistickou východní část.

Německá společnost je rozdělena a včerejší politické priority odcházejí do historie. To je zcela zásadním výzvou pro vedení všech zavedených stran. Nic tak lépe necharakterizuje změnu německé společnosti jako skutečnost, že v kategorii nejmladších voličů od 18 do 24 let v celém Německu měla největší podporu strana Levice s 25 % hlasů (přičemž dalších 6 % získala krajní levice BSW), následovaná AfD s 21 % hlasů. Tradiční strany Unie (13% podpora) a SPD (12 %) se jim dívaly jen na paty. V kategorii již zralejších voličů ve dvou skupinách od 24 do 34 let a od 35 do 44 let vyhrála AfD s podporou 24 % respektive 26 % hlasů následovaná Unií CDU/CSU se 17 % respektive 14 % hlasů.

Zajímavé detaily výsledků voleb přinesl velmi transparentně i graficky web německého týdeníku Der Spiegel (v odkazech na zdroje na konci článku).

Kancléřský kandidát CDU/CSU 69letý Merz vyhlásil, že novou vládu by chtěl mít sestavenou do Velikonoc. Pozadí velkého byznysu spojeného s Friedrichem Merzem a jeho výrazně pravicová orientace na rozdíl od liberálně-středového kurzu někdejší kancléřky CDU Angely Merklové dávají tušit důraz jasného kancléřského adepta na restart německé ekonomiky, a to očividně na úkor klimatické politiky.

Merz se po opakovaných sporech s Merklovou nakonec v roce 2009 úplně stáhl z politiky a soustředil se na svou práci v soukromém sektoru. Kromě své pozice právního poradce pro několik velkých korporací, Merz zasedal v představenstvu asi tuctu společností, včetně chemické obří korporace BASF, výrobce léčiv Bayer AG, operátora akciového trhu Deutsche Börse, letecké společnosti Airbus, velkých bank HSBC a Commerzbank a pojišťovny AXA. Působil také jako předseda Atlantik-Brücke, lobby skupiny pracující na zlepšení přístupu německých společností na americký trh. V roce 2016 se stal předsedou dozorčí rady německé pobočky americké investiční společnosti BlackRock, což je největší světová společnost zabývající se správou aktiv v hodnotě 11,5 bilionu US$.

Merzovo úsilí získat znovu vedení ve straně se naplnilo, když dostal úkol převzít křesťanské demokraty poté, kdy CDU dosáhla historicky nejhoršího volebního výsledku v roce 2021. Merz dostál slibu, že v jasném náznaku skoncování s érou Angely Merklové „podpoří CDU v její obnově“ směrem ke konzervativnější linii. Ve svém programu hospodářské politiky Agenda 2030 z ledna 2025, CDU vyzývá k „pragmatickému rozvoji“ regulace EU způsobem, který klade důraz na konkurenceschopnost. Jeho background velkého byznysu dává tedy tušit, že Merz se jako kancléř prioritně soustředí na problémy německé ekonomiky a hlavně průmyslu, který kvůli nepřijatelným cenám energie a regulaci včetně zelené ve stále větší míře opouští Německo. Na řešení problémů německé ekonomiky čeká také Česko závislé na svém západním sousedu z 30 % své obchodní výměny. Merzův koaliční partner SPD přitom logicky bude tlačit na to, aby se přijímala všechna opatření proti hrozbě masové nezaměstnanosti a další sociální opatření včetně hrozby kolapsu penzijního systému.

Výraznější třecí plochy čekají konzervativce a socialisty v otázce tvrdosti německých státních opatření proti masové imigraci, na které dosud vládní SPD ani za 3,5 roku své vlády žádný recept nenašla. CDU/CSU chce v rozsáhlém a dosavadním parlamentem odmítnutém návrhu zákona v podstatě imigraci zcela zavřít pozemní hranice (ať azylové žádosti dle dublinských dohod řeší země, kam azylanti vstoupili jako první) a začít s masovými deportacemi neúspěšných žadatelů.

SPD v čele s kancléřem Scholzem se také dosud bránila maximalizovat německou podporu Ukrajině bránící se ruské agresi, když na rozdíl do Merze kancléř Scholz nechtěl Kyjevu poskytnou německé balistické rakety Taurus. Evropská unie stále čeká na to, až se Německo vymaní ze svých ekonomických a politických problémů a jako hospodářsky nejsilnější stát EU se ujme vojenských, diplomatických i mírových iniciativ souvisejících se skutečností, že prezident USA Donald Trump chce obranu Evropy přenechat samotným Evropanům. A to za zcela jasně vyjadřovaných ambicí režimu ruského prezidenta Vladimíra Putina obnovit expanzí někdejší moc SSSR včetně mocenského vlivu na země střední a východní Evropy.

Vše ovšem záleží na tom, jak silná, kompaktní a politicky konzistentní bude nová německá vláda. Není jasné, zda jak národní, tak evropská odpovědnost zvítězí i v nové vládě v Berlíně nad ideologickou zaťatostí. Seznáme to ale asi docela brzy.

Zdroje:

• Der Spiegel
• Handelsblatt
• CDU