Německý nový zelený plán nezachrání jejich ekonomiku |

Sdílet článek:

V současnosti (tj. před válkou na Ukrajině) se v Německu vede diskuse o ústavnosti dodatečné vládní půjčky o 60 miliardách euro. Půjčka je probírána proto, že Německo má ústavní dluhovou brzdu. Dluhová brzda omezuje možnost vlády v tom, aby se zadlužovala a tlačí ji směrem k vyrovnanému rozpočtu v běžných časech. V čase nouze nicméně, dluhová brzda dovoluje výjimky a vyšší deficity, které by bojovaly proti nouzové situaci. Nepřekvapivě bylo vydáno obrovské množství dluhů ve snaze zvládnout koronavirovou krisi.

Německá vláda plánuje vydat zákon, který ji opravňuje přemístit nepoužitou půjčku 60 miliard euro z posledního fiskálního roku z covidového fondu do speciálního fondu nazvaného „Energetický a klimatický fond,“ ačkoliv výdaje na klima samotné nejsou výjimkou z dluhové brzdy. Úvaha použitá k obhájení ústavnosti plánu je čistě keynesiánská. Zastánci argumentují tím, že stát musí investovat nebo poskytovat odpovídající dotace, aby aktivoval soukromé investice v době slabostí daných koronavirovou krisí. Výdaje stimulují ekonomiku. Tímto způsobem budou zachráněny příjmy a pracovní místa anebo budou příjmy a pracovní místa zajištěna. A pokud zde musí být keynesiánský stimulační plán na překonání koronavirové krise, proč neutratit peníze z daních na „zelené projekty?“ tak zeleným utrácení zvládáme nouzovou situaci.

Vládní investice ke zvládnutí koronavirové krise

Pojďme probrat keynesiánskou obhajobu obejití německé dluhové brzdy. V případě současného zákona, dodatečné vládní výdaje jsou financovány vyšším dluhem 60 miliard korun. Evropská centrální banka (ECB) a evropský bankovní systém budou se vší pravděpodobností tento dluh monetizovat (tj. měnová zásoba vzroste). Nová kupní síla dovolí německé vládě získat výhody z výrobních faktorů a ta je použije na projekty ohledně klimatu. Tyto výrobní faktory využité vládou tak již nebudou více dostupné pro alternativní projekty. Jinými slovy, kupní síla 60 miliard euro bude stažena ze společnosti a nebude již více dostupná pro projekty soukromého sektoru. 60 miliard eur na dodatečné útraty bude stupňovat ceny výrobních faktorů. Faktory výroby se stanou dražšími, než by byly bez dodatečných vládních výdajů. To povede k nárůstu nákladů u soukromých společností, které budou muset platit vyšší mzdy, ceny energií a jiné náklady. Projekty, které by byly s nižšími náklady na energii, mzdy a jiné vstupní faktory, ziskové, již takové nebudou díky 60 miliardám dodatečných vládních výdajů. Následkem toho je zde více vládou požadovaných projektů a méně projektů soukromého sektoru. Přímými příjemci výhod jsou společnosti podporované vládními dotacemi. Ti, co tratí, jsou ti podnikatelé, kteří nemohou již více realizovat kvůli vyšším nákladům svoje projekty a jejich případní zákazníci. Viditelné projekty podporované dotacemi jsou kompenzovány projekty, kterým bylo zabráněno vzniknout, a které nejsou vidět. Dotované klimatické projekty budou vidět; projekty, kterým bylo zabráněno, vidět nebudou.

Co je důležitější, dodatečné vládní výdaje nepomohou společnostem bojujícím s koronavirovou krisí. Představme si majitele restaurace, který přišel o prodeje kvůli kovid pasům a jiným omezením. Není pro něj vůbec nijakým dobrem, že budou dotovány nějaké klimatické projekty. Co on potřebuje, je zrušení koronavirových omezení. Nebo si představme společnost, která má problémy s dodavatelskými řetězci. Mikročipy nedorazily, protože nebyly naloženy do kontejnerů v čínských přístavech. Tyto zápasící společnosti nebudou ani mít přínos z dotovaných zelených projektů. Ani jim to nepřinese žádné z chybějících mikročipů. Naopak, když budou tyto nové zelené projekty zahájeny, budou pravděpodobně poptávat ty stejné výrobní faktory, které zápasící společnosti potřebují, jako jsou mikročipy. Úzká hrdla se stanou užšími, podobně tak ceny výrobních faktorů, které zápasící společnosti potřebují, vzrostou.

Z ekonomické perspektivy zde není spojení mezi dodatečnými vládními výdaji a překonáním ekonomických dopadů koronavirového stavu nouze. Být daleko od toho, aby aktivovaly udržitelné soukromé investice, veřejné investice a dotace to ztěžují tím, že zvyšují náklady na byznys. Místo toho, aby byly použity pro soukromé projekty, které žádají spotřebitelé, zdroje jsou rostoucí měrou používány v projektech, které požaduje a chrání stát. K dosažení dobrovolně přijatých cílů zákona a urychlení návratu Německa na cestu udržitelného růstu, by bylo mnohem vhodnější omezit vládní výdaje a daně. To by učinilo zdroje, které jsou v současnosti zabrané státem, dostupné pro soukromý sektor.

Navíc, komplexní liberalizace by byla nápomocná. Dalekosáhlá deregulace by učinila možnými ty projekty, kterým je nyní bráněno omezeními a vytvořila by silný rozmach. Právě ukončení koronavirových restrikcí by pomohlo nastartovat růst zcela bez nouzových dluhů.

Management vládních zdrojů a spotřebitelské preference

Nyní, někdo může argumentovat tím, že je pro stát důležité rozhodnout, které projekty budou podniknuty s dotčenými výrobními faktory, a která odvětví budou prospívat, a která nebudou prospívat. To znamená, že spotřebitelé již nadále nemohou rozhodovat o použití zdrojů (o výši 60 miliard eur), jak by se stalo v tržní ekonomice. V tržní ekonomice se podnikatelé pokoušejí předvídat nejpalčivější potřeby spotřebitelů a přidělení jejich zdrojů podle toho. Podnikatelé soutěží se svými konkurenty o nejlepší rozmístění zdrojů tak, aby uspokojili potřeby spotřebitelů, vyráběli lepší a lepší produkty za nižší a nižší ceny. Pokud uspějí, jsou odměněni ziskem. Pokud selžou, utrpí ztráty.

Model centrálního plánování, naopak vyžaduje rozhodování politiků a byrokratů o tom, jaké zdroje budou použity, a které projekty jsou vhodné pro realizaci. To vede k problémům s motivací a problémům s informacemi. Politici a byrokraté postrádají motivaci k tomu, aby jednali efektivně v zájmu spotřebitelů. Byrokraté neriskují se svým vlastním kapitálem, aby dosahovali zisku a vyhýbali se ztrátám, ale používají peníze daňových poplatníků. Politici mají v mysli další volby. Jsou izolováni od tržní soutěže, která nutí hráče na trhu inovovat a šetřit.

Navíc k problému motivů je tu ještě znalostní nebo kalkulační problém, který je ještě významnější. Z nekonečného množství představitelných projektů, které by mohly být podniknuty s dostupnými zdroji, by měly být vybrány ty projekty, které jsou pro občany nejnaléhavější a nejdůležitější. Konkurence je objevováním procesu, který dynamicky vytváří znalosti o tom, co je nejnaléhavější, pomocí použití tržních cen. V kontrastu k tomu, politici rozhodují otázku toho, co jsou nejdůležitější projekty („zelené projekty“ v tomto případě) podle svých preferencí, arbitrárně. Podle Friedricha A. von Hayeka víra v to, že státy vědí nejlépe, kam investovat, může být popsána jako osudová domýšlivost.

Důsledky pro státní dluhovou krisi a euro

Je pravdou, že všechny členské státy Evropské unie – mnoho z nich ve větším rozsahu než Německo – vydávají nový dluh, který je nakupován a monetizován Evropskou centrální bankou. Protože v tomto mezi-evropském peněžní redistribučním procesu, státy, které způsobují méně dluhů, než ostatní členské státy, jsou v nevýhodě, člověk si může myslet, že to je nyní německý obrat k provozování dluhu.

Nicméně, je německou odpovědností dávat dobrý příklad. V Eurozóně německá averze k inflaci a deficitům klade brzdu na jiné státní fiskální politiky. Připusťme, německá brzda byla někdy více úspěšná jindy méně úspěšná. Ale vždy zde byla. Pokud bude německá brzda na vládní deficity v Eurozóně odstraněna, jestliže Německo samo používá triky k obcházení fiskálních politických pravidel, aktivně se účastní v dluhových závodech a ztrácí svoji autoritu, je zde risiko, že zde nebude nic, co by zastavilo vládní utrácení, vládní deficity a inflaci v Eurozóně.

Německá možnost odchodu od eura – jestliže ne explicitní, potom aspoň implicitní – uvaluje disciplínu na jižní členské státy, držíce je v jistých limitech, a tak – paradoxně – umožňuje kohezi v oblasti eura. Kvůli přetrvání této skrovné disciplíny, možnost odchodu Německa od eura, musí zůstat věrohodná. Ale německý odchod od eura může zůstat realistický a politicky obhajitelný jen tehdy, jestliže Německo může ukázat, že se drží pravidel fiskální politiky a minimalizuje deficity, zatímco ostatní státy toto přesně nedělají. Německo by tak mohlo obhájit opuštění eura kvůli touze míti stabilnější měnu, než je nyní možné u eura. Jestliže na druhou stranu půjde cestou zákona, který vytvoří 60 miliard eur nového dluhu a cestou dluhových závodů, potom tato úvaha již více nefunguje a dveře se uzavírají.

Závěr

Nárůst německých vládních výdajů nezmírní ekonomické následky koronavirové krise tak, jak tvrdí keynesiánští ekonomové. Naopak, to omezí zdroje, které jsou dostupné ryzím soukromým iniciativám. Navíc, to přispěje k dluhovým závodům v eurozóně, přivodí to ohrožení společné měny v budoucnosti. Místo provádění stimulačních plánů a dluhů, vláda by měla snížit daně a výdaje a zrušit omezení, která brání ekonomickému růstu.