Nemonetárními dopady finanční krise a finanční mág Ben Bernanke |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Kniha „Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory“ od D. Stroukala a J. Berky pojednává o státní měnové politice respektive o měnové politice centrální banky. Snaží se popsat jak je tato politika provozována (čili neřeší moc to, zda je tato politika žádoucí nebo není, i když autoři se k názoru, že je tato žádoucí dle mého spíše kloní než nekloní) a jaký má vliv na investice. I když jde o docela povedenou knihu, tak dle mého názoru ekonomii hlavního proudu a některé její přední současné osobnosti přeceňuje. Jednou z těchto osobností je bývalý guvernér americké centrální banky Ben Bernake. Ten je v knize přijímán s poměrně velkým nadšením.

Dle zmíněné knihy Ben Bernanke, oslavovaný finanční mág dneška a nositel ceny ve jménu Nobela, vydal v 80. letech 20. století práci „Nemonetární dopady finanční krise při šíření velké hospodářské krise“, v kterémžto díle se zaměřil na to, proč byla hospodářská krise z let 1929 až 1933 tak dlouhá a hluboká. Zaměřil se přitom primárně na výzkum bankovní krise, na tzv. bankovní runy, což je situace, kdy z banky její klienti rychle peníze vybírají svá depozita a přesouvají je jinam, například do bezpečnější banky, respektive té, která se nenachází v problémech. Zjistil, že právě neochota bank poskytovat úvěry z důvodu runu nebo jeho hrozby byla hlavním důvodem silného propadu ekonomické aktivity. „Zároveň poukázal na to, že banky nefungují jen jako zdroj peněz, ale také jako hodnotící instituce s určitým znalostním kapitálem. Ten se týká dlužníků. Pokud banka zkrachuje, obnovení znalostí o klientech, ať už jde o použití úvěrů, zástavy nebo o rizikové profily, je velmi dlouhá záležitost, kterou nelze snadno převést na nového věřitele… A právě tento zdlouhavý a pro ekonomiku bolestný proces byl podle Bernankeho důvodem délky a hloubky Velké hospodářské krize. Nešlo tedy pouze o ‚pumpování peněz‘, ale také o ztracené informace, jež ve výsledku ovlivnily alokaci kapitálu.“ (Stroukal, D. a Berka, J. Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory. Praha: Grada 2024, str. 95-96).

Všimněme si prvně, že Bernanke se vcelku vůbec nezabývá tím, proč vlastně vznikla bankovní krise a proč lidé náhle bankám nevěří a vybírají svá depozita. Něco nám v jeho analýze tak říkajíc chybí. Dále je pozoruhodné to, že Bernanke se zabýval Velkou hospodářskou krisí a ne jinými hospodářskými krisemi. Nicméně tento článek se bude zabývat právě nemonetárními dopady finanční krise, tak jak jsou v knize uvedeny. Bernanke tedy předpokládá, že znalostní kapitál je tvořen kvalitními informacemi o dlužnících. Avšak už to, že se v době hospodářské krise dostane dosti bank do problémů je spíše známkou toho, že tyto informace či znalosti o dlužnících nebyly mnohdy správné. Ve skutečnosti byl opak pravdou a o dlužnících byla řada informací mylná a příliš optimistická. Informace o použití úvěru, zástav a risikových profilů musely být tedy z logiky věci často nekvalitní. Ztráta takovýchto informací může být ztrátou jen tehdy, pokud by si subjekt, který stavěl na mylných informacích jejich mylnost uvědomil a dokázal na jejich základě své jednání upravit, což není vůbec samo sebou. Jinak je snad i pro hospodářství lépe, když mylné a nekvalitní informace z trhu zmizí. Stejně jako banky, které tyto nekvalitní informace použily pro svůj byznys plán. Koncept mylných investic (malinvestic) Rakouské ekonomické školy předpokládá přímo i existenci mylných informací. Pokud budou banky trvale zachraňovány, tak nebude existovat možnost, jak se takových to povedených bank a jejich nekvalitních informací zbavit. Bernankeho pozorování je tedy správné pouze potud, že část kvalitních informací sice mizí, ale neuvědomuje si, že s nimi mizí i nekvalitní informace.

Navíc i těch kvalitních informací mizí pouze část. Bernanke si totiž neuvědomuje, že krachem nějakého podniku nemusí automaticky tento podnik zaniknout. Jeho vybavení, zaměstnance a know-how může být a bývá někdy převzato jiným podnikatelem, a to zvláště v situaci, pokud je podstata zkrachovalého podniku dobrá. Nejinak je tomu v případě bank. Stejně jako jejich zaměstnanců. I ti mohou být znovu zaměstnáni jinou bankou, pokud ji mají tedy co nabídnout. Část know-how se tak díky zaměstnancům dostane nazpět do bankovnictví. Přičemž platí, že jelikož je cílem podnikatelů dosáhnout zisku, tak se budou tito snažit přebírat především perspektivní banky a zaměstnávat perspektivní zaměstnance. Naopak o špatně hospodařící banky, které poskytly úvěry lidem a firmám, kteřížto by na ně jak nedosáhli a jejich nepříliš schopné zaměstnance se budou zajímat mnohem méně a budou se jim spíše vyhýbat a nebudou je přebírat a zaměstnávat. Tyto výrobní faktory a know-how v daném odvětví za využití prostě nestojí. Cílem podnikatelů je hospodařit se ziskem pomocí toho, že se snaží plnit přání spotřebitelů. A k tomu je potřeba získat dobré výrobní faktory, a to včetně výrobního faktoru práce. Navíc při situaci kdy je hospodářství v hospodářské krisi platí, že zde existuje možnost nakoupit či pronajmout tyto dobré výrobní faktory levně a je tu tedy motivace k tomu, aby dobří podnikatelé tyto faktory získali. Dobří podnikatelé si prostě vybírají dobré výrobní faktory. Mág Bernanke nic takového neumí a jeho politika, která zahrnuje banky novou likviditou způsobí to, že v bankovnictví zůstanou banky a lidé, kteří by v něm zůstat jinak neměli! To co je životaschopné na bankovnictví se tak nedostane k efektivnějším a lepším podnikatelům. A navíc Bernankeho politika vede k vázání cenných výrobních faktorů v odvětví pro které se nehodí, a kde je jejich využití neefektivní. To vše vede ke vzniku budoucích škod (včetně dalších hospodářských krisí), kterým by bylo možné se jinak vyhnout.

Mimochodem, pokud by mělo míti Bernankeho tvrzení obecnou platnost, tak jak jím vysvětlit hluboké, ale rychle překonané hospodářské krise. Třeba tu z roku 1819? Jak ukázal Murray N. Rothbard ve své knize “The Panic of 1819: Reactions and Politics“ z roku 1962, tento hospodářský úpadek byl urychlen strmým kolapsem v cenách komodit a významnou kontrakcí v nabídce peněz. Po válce roku 1812 se Second Bank of the United States pokoušela omezit inflaci stahováním půjček, což vedlo k ostré kontrakci u úvěrů. Následovala vlna bankrotů firem a finančních institucí. I přes tvrdé poměry se ekonomika přirozeně přizpůsobila bez jakéhokoliv významného vládního zásahu. Klíčovým mechanismem, který zajistil samonápravu byla deflace. Redukce nabídky peněz vedla k podstatnému poklesu v cenách, snížení nákladů na statky a podnítila oživení poptávky. Podle Rothbarda cena bavlny, pro příklad klesla ze 32 centů za libru váhy ze začátku roku 1819 na přesně 14 centů na konci tohoto roku, což stimulovalo vývoz bavlny a pomohlo nastolit rovnováhu v ekonomice. Rothbard podotýká, že tato kontrakce vedla k široce rozšířeným exekucím a bankrotům, což vyústilo ve významnou likvidaci špatných investic.“ (Vibhu Vikramaditya: Jak se trhy sami vzpamatovaly během recesí roku 1819 a 1919). Rothbard v uvedené knize mimo jiné píše, že: „Politika kontrakce [měnové zásoby, pozn. překladatele] přinutila banky v jednotlivých státech, které dlužily bance [Second Bank of the United States, pozn. překladatele], rychle snížit objem svých úvěrů a bankovek v oběhu. Celkový objem bankovek v oběhu se v lednu 1820 odhadoval na 45 milionů dolarů oproti 68 milionům dolarů v roce 1816. Silná měnová kontrakce trvající po celý rok 1820 vedla k vlně bankrotů po celé zemi, zejména mimo Novou Anglii.“ (Rothbard, M. N. The Panic of 1819: reactions and policies. Auburn: Ludwig von Mises Institute 2007, str. 18-19). Je zajímavé, že pokud se podíváme do knihy „Ekonomické bubliny“ jednoho z autorů na začátku článku zmíněné knihy D. Stroukala tak zjistíme, že o hospodářské krisi roku 1819 píše: „Dopady se daly předvídat. Začaly krachovat banky i podniky. Spolu s nimi padaly ceny, snižoval se dovoz i vývoz…“ Sám autor pak uvádí, že tato krise rychle pominula (Stroukal, D. Ekonomické bubliny : kdo je nafukuje, proč praskají a jak v další krizi neztratit vše. Praha: Grada 2019, str. 103-104).

I pro hospodářskou krisi z roku 1921 platilo, že došlo k početným krachům podnikání a rychlému návratu prosperity: „Fed na konci roku 1919 zvýšil úrokové míry, aby bojoval s inflačními tlaky, které byly vytvořeny během a po první světové válce. Jak dokumentují data od Fedu úrokové míry vzrostly ze 4 % v roce 1919 na 7 % v roce 1920. Tato kontrakce ze začátku zavinila ekonomické těžkosti, což vedlo k likvidaci špatných investic (malinvestic). Tato politika vedla ke kontrakci úvěru, což vedlo k tomu, že pro podnikání bylo mnohem nákladnější si půjčit peníze. Výsledkem toho bylo to, že podnikání, která byla vysoce zadlužená nebo měla k dispozici málo hotovosti byla přivedena do platební neschopnosti, což vedlo k napětí v likviditě. Index spotřebitelských cen (CPI) spadl v roce 1921 o 10,8 %, největší pokles za jeden rok v historii indexu. Tato deflace odráží široce rozšířenou likvidaci špatných investic, což snížilo ceny nadhodnoceného kapitálu a osvobodilo ho pro to, aby byl použit v ziskovém a stabilním podnikání, a ekonomika se přizpůsobila poválečným podmínkám. Proces likvidace také zajistil relokaci pracovní síly. Nezaměstnanost v roce 1921 stoupla na 11,7 % ze 3 % v roce 1913.“ (Tamtéž). Brzy se však situace uklidnila.

Svoje tvrzení o nemonetárních dopadech finančních krise při šíření velké hospodářské krise, aplikoval Bernanke i v době své kariéry šéfa Fedu. Jeho cílem bylo, jak píše Stroukal a Berka, nenechat padnout pokud možno žádnou banku. Ovšem jak ukazuje logický rozbor Bernankeho postoje a jak ukazuje i historie, není Bernankeho tvrzení obecně platné. Bernanke ignoruje to, že s krachem bank zaniká znalostní kapitál jen částečně a navíc s ním zanikají i špatné informace, které řadu zanikajících bank přivedly na buben. Podobně jako valná část ekonomie hlavního proudu Bernanke (a s ním možná i autoři knihy Trhy: Měnová politika pro nadšence a investory) nedoceňuje roli podnikatelů a jejich umu při převzetí zkrachovalých, ale v jádru kvalitních bank. Stejně jako snahu podnikatelů vyhledávat informace o dlužních tak, aby tito samotní podnikatelé minimalizovali své ztráty. A samozřejmě i chvályhodnou snahu nekupovat banky, které na trhu neobstáli vlivem svého špatného hospodaření a nenajímat bankovní zaměstnance, kteří se mýlili při svém výkonu práce. Bernanke, Stroukal a Berka nám dluží navíc vysvětlení toho, jak se zbavit špatných investic a špatných bank a špatných bankovních zaměstnanců.