Nepodceňujme neomarxismus

V posledních týdnech jsem často slýchal větu: „Svět se zbláznil.“ Říkali to lidé v mém okolí, psali to autoři článků. Události, které se na nás valí, jako by postrádaly logiku. Je požadováno stržení sochy Abrahama Lincolna – prezidenta, který se zasloužil o zrušení otroctví v USA, přestože tuto sochu financovali bývalí otroci a černošští váleční veteráni. Z práce byl propuštěn fanoušek klubu Burnley za svůj transparent „Na bílých životech záleží“, naproti tomu britské akademičce Priyamvadě Gopalové měl být údajně za výrok „Na bílých životech nezáleží“ navýšen úvazek na univerzitě. Americká děkanka Leslie Neal-Boylanová byla vyhozena z práce, protože se v hromadném mailu vyjádřila v tom smyslu, že je pravda, že záleží na černých životech, ale že záleží také na všech životech.

Domnívám se, že skrytou logiku těchto událostí je třeba hledat v neomarxismu; resp. v ideologii Frankfurtské školy a nové levice. Pojem „neomarxismus“ dnes prakticky používají jen odpůrci levice, naopak její stoupenci prohlašují toto slovo za hanlivou nálepku. Takové tvrzení je ovšem zavádějící. Neomarxistické ideje jsou dnes součástí levicového mainstreamu, byť jsou obvykle označovány za „levicový liberalismus“. Když jsem zjišťoval, jak se česká levicová scéna staví k pojmu neomarxismus, zjistil jsem, že právě ti lidé, kteří sympatizují s idejemi Frankfurtské školy (tedy se skutečným neomarxismem), nejhlasitěji veřejně prohlašují, že slovo „neomarxismus“ je nálepka, kterou si vymysleli „náckové“. Dává to smysl? Ano, dává. Je to revoluční výpad pro zmatení nepřítele, tedy propagandistická lež.

Rozkrýt, jak došlo ke spojení neomarxistických idejí s liberalismem, by bylo téma na samostatný článek. Podstatné je, že to, co neomarxisté na sklonku šedesátých let formulovali jako svou revoluční strategii, se nyní skutečně děje. Může nám to připadat zvláštní, mnozí jsou dokonce ochotni věřit levicovému tvrzení, že teze o neomarxistickém vlivu je jen konspirační teorií.

Měli bychom si však uvědomit, že mezi formulováním politických idejí a jejich praktickou realizací bývá značný časový odstup. Marxův Komunistický manifest vznikl v roce 1848, Kapitál začal Marx vydávat roku 1867. Ovšem teprve v roce 1917 se uskutečnila úspěšná revoluce dovolávající se marxistické ideologie jako stěžejního politického principu. Není tedy nic divného, pokud se politické ideje derou do praxe padesát i více let po svém vzniku.

Úloha menšin v neomarxistické politice

Povězme si, v čem spočívá učení neomarxismu – proudu, který bývá též označován jako nová levice. Na rozdíl od Marxe tvrdí neomarxisté, že útlak netkví v ekonomické struktuře společnosti, ale v kultuře. Hlavní Marxovu tezi tedy obrací naruby. Z toho důvodu je jejich cílem zničení západní kultury, neboť ta je svou povahou utlačovatelská. Od marxistů se liší také tím, že nemají žádnou vizi, jak společnost spravovat lépe. Tvrdí, že dnešní realita je tak negativní, že v ní nelze žádnou pozitivní vizi ani formulovat. Soustředí se proto pouze na akt revolučního ničení, které má teprve nastolit situaci příznivou pro nástup něčeho lepšího.

Vyslovují-li dnes kritikové neomarxismu obavy o osud západní civilizace, je to naprosto legitimní reakce. Neomarxisté hovoří o likvidaci západní kultury, resp. západních kultur, slovo civilizace je jen jiné označení pro to, co nová levice identifikuje jako svého hlavního nepřítele.

Neomarxisté se na rozdíl od marxistů nespoléhají na dělnickou třídu. Dělníci podle nich změšťačtěli, zradili levicové ideje, dali přednost vlastním zájmům před zájmy revoluce. Je to trochu komické, uvážíme-li, že podle marxistů měla být revoluce v nejvlastnějším zájmu dělnické třídy. Toto myšlenkové schéma (dělníci dali přednost vlastním zájmům před levicovými idejemi) ovšem usvědčuje neomarxisty z velké míry sebestřednosti a narcismu.

Namísto dělníků tedy nastupuje tzv. náhradní proletariát v podobě menšin – etnických i jiných. Čteme-li slavný esej Herberta Marcuseho Represivní tolerance, setkáme se tam se zajímavým orwellovským doublethinkem. Marcuse na jednu stranu odsoudí politické násilí jako takové, na druhou stranu však vysvětlí, že násilí ze strany utlačených menšin má vždy pokrokový charakter a že menšiny není možno za páchané násilí odsuzovat, ani jim v takovém počínání bránit. V tomto bodě je patrně jeden z nejdůležitějších klíčů k neomarxistickému myšlení. Násilí etnických menšin je vždy progresivní a pokrokové, násilí příslušníků bílé většiny nebo násilí policejních složek je vždy špatné a de facto fašistické, protože hájící status quo kapitalistického státu. Ovšem kapitalistický stát v rétorice radikální levice splývá se státem fašistickým.

Jestliže se mnozí pozastavují nad tím, proč liberální levice hájí islám, který je svou povahou tak velmi neliberální, pak mu ideologie poskytne dostačující vysvětlení. Liberálně-neomarxistická levice se zastává primárně menšin, které páchají násilí proti státu a proti většinové společnosti, protože toto násilí je samo o sobě pokrokové. Liberálům nejde primárně o diverzitu a multikulturalismus, umírněné menšinové kultury je nezajímají – nezastávají se Bretonců, Laponců, severoamerických indiánů, Asiatů. Zastávají se menšin, které jsou zmiňovány v souvislosti s násilnými incidenty, protože doufají, že tyto menšiny rozloží západní společnost.

Obratem k menšinám vyřešili teoretikové neomarxismu důležitý problém, jak legitimizovat revoluční program v politickém režimu, který má masovou podporu i mezi dělnictvem. Zároveň našli ospravedlnění pro „revoluční“ násilí. Násilí mezi etnickými skupinami na jedné straně a většinovou společností nebo pořádkovými složkami na straně druhé se stalo nástrojem jejich politické akce. Když spáchá násilí policista nebo příslušník většiny na příslušníku menšiny, pak je obviněna celá většinová společnost z rasismu. Když spáchá násilí příslušník menšiny na příslušníku většiny, i tehdy je obviněna z rasismu většinová společnost. (Tedy ať se stane cokoliv, vždy to dokazuje bílý rasismus a útlak.) Ve druhém případě to má jen trochu sofistikovanější formu: Buď se prohlásí za rasistické o takovém násilí mluvit, nebo se tvrdí, že za násilí příslušníků menšin je zodpovědno špatné chování západních lidí vůči nim (urážky islámu, ne dosti láskyplné přijetí většinovou společností, oprávněná frustrace).

Neomarxistům se tak podařilo (patrně bez vědomého záměru) spojit marxismus s reálným rasismem. Na rozdíl od marxismu nechápe totiž jako politický subjekt společenské třídy, ale převádí společenský konflikt na konflikt ras a etnik. Jedna rasa je viníkem a druhá obětí. Odhlédneme-li od antifašistické rétoriky, zjistíme, že obecnější ideologický model – chápání biologicky definované skupiny jako specifického politického subjektu a požadavek na odlišné zacházení – sdílí nová levice s nacismem. Jestliže si tedy nová levice libuje v orwellovských pojmech typu „represivní tolerance“, mohla by klidně označit svůj postoj za „antirastistický rasismus“ a být na toto označení dokonce hrdá. Ve skutečnosti jde prostě jen o novou formu rasismu.

V USA v šedesátých letech mělo téma útlaku černošské menšiny bezpochyby své opodstatnění. Docházelo teprve ke zrušení segregace a nedělo se tak bez konfliktů a bez odporu části bílé populace. V Evropě však potřebovali příznivci extrémní levice utlačované menšiny teprve vytvořit. Odtud pramení podpora masové imigrace mezi levicí. Dodejme, že zrovnoprávnění černošské menšiny v USA bylo bezpochyby potřebné a důležité. Zrovnoprávnění však není totéž jako udělat z menšinové politiky promyšlený nástroj k destrukci politického režimu.

Strategie neomarxistů

Neomarxisté postupně vytvořili komplexní a velmi specifickou strategii ke zničení západní společnosti. Nezaložili vlastní politickou stranu, ale záměrně se infiltrovali do různých politických stran. V Německu např. ovládli Stranu zelených, když během krátké doby přečíslili (v čerstvě založené a dosud malé straně) původní konzervativní jádro strany. Stěžejním bodem strategie byl tzv. dlouhý pochod institucemi, což znamenalo zejména aktivní snahu o postupné ovládnutí pozic ve školství a akademické sféře, odkud by bylo možno společnost ideologicky indoktrinovat. V neposlední řadě pak vsadili na permanentní ideologickou válku: Vše, co je extrémně pravicové, nebo i jen průměrně konzervativní, je označováno do omrzení jako fašismus, zatímco vůči levicovému extrému a vůči agresivitě kulturních menšin je požadována bezbřehá tolerance. Požadavek na toleranci není přitom odůvodňován revolučními cíli na zničení západní společnosti, ale liberálními hodnotami. Liberalismus se tak stal nástrojem neomarxistů a dokonce se k němu začali hlásit.

Úspěchem neomarxistů je, že požadavky, jejichž pravděpodobným důsledkem je zničení západních národních kultur, se staly součástí západního mediálního mainstreamu. Požadavek na ničím neomezenou masovou imigraci bez ohledu na to, že původní obyvatelstvo se může stát ve svých městech a zemích menšinou, je v médiích středního proudu podporován. Požadavek na jednoznačně stanovený migrační strop se však ukázal (například v Německu) jako politicky neprůchodný. Posloužila k tomu demagogická floskule, že lidská práva jsou nedělitelná. Za extrém proti bezbřehé migraci tedy není považováno neprodyšné uzavření hranic (což by bylo alespoň logické), ale pouhý požadavek na to, aby míra migrace zůstala pod kontrolou vlády. Faktický stav západního politického myšlení zcela odpovídá myšlence „represivní tolerance“ Herberta Marcuseho. Určité názory se podařilo úspěšnou propagandistickou strategií vytěsnit.

V posledních týdnech jsme mohli zajímavým způsobem sledovat, jak funguje mediální propaganda ovlivněná politickou korektností. Vzhledem k většímu množství zpráv podobného druhu to bylo poměrně nápadné. Ve zprávách z USA figurovali černoši vždy v pozitivním světle – jako oběti zvůle a násilí, nebo jako pomáhající (černoch zachraňující bělocha), nikdy však jako původci násilí. Na druhé straně byly stále k dispozici zprávy o policejním násilí a o násilí způsobovaném pravicovým extrémismem.

Zkoumal-li člověk jednotlivé incidenty, zjistil, že neposkytují úplný obraz a často ani reálný průběh incidentů neodpovídá narativu, který měly dokazovat. Připomeňme, že tento obecný narativ sugeruje, že bílí lidé jsou většinově rasisté se sklonem k neodůvodněnému násilí vůči menšinám, zatímco černí lidé jsou jeho nevinné oběti a jsou navíc ochotni chovat se k bílým jako jejich bratři.

Někdy začal být tendenční přístup médií až komický. BBC např. napsala, že v Británii bylo zraněno 27 policistů při „převážně mírumilovných“ demonstracích proti rasismu, což bychom si snadno mohli splést s celkem podařenou anekdotou na někdejší Rádio Jerevan. Ze zamlčených incidentů zmíním alespoň jeden. Upozornil na něj Ivo Cerman v článku, který vyšel i na Neviditelném psu. Černí aktivisté jedné tzv. autonomní zóny při něm zabili střelbou ze samopalu osmiletou holčičku.

Je samozřejmě nesprávné, aby se jednotlivé násilí kriminálních příslušníků menšin stávalo nástrojem k vykreslení negativního obrazu celé menšiny, jak to činí média blízká extrémní pravici. Pokud však jsou důležité události (např. stovky znásilnění v britském Rotterhamu) dlouhodobě zcela zamlčovány a jediný, kdo o nich alespoň trochu pravdivě informuje, jsou média označovaná jako extrémně pravicová, pak máme závažný problém. Jak může fungovat společnost, v níž je pouhé konstatování pravdy možno označit za extrémismus?

Ideologie lásky a míru?

Nepřestává mě překvapovat, jak mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, nakolik je neomarxismus nenávistnou ideologií. Zejména lidé na levici se tváří, jako by tato ideologie byla téměř krystalickým poselstvím lásky. Co se však stalo, když neomarxisté zjistili, že dělníkům se v poválečném západním světě vede lépe a že jsou s tímto stavem spokojeni? Zaradovali se, že bylo v této věci dosaženo zlepšení? Ne. Usoudili, že dělníci zradili levici, a začali přemýšlet, jak zničit západní společnost bez nich. Jejich motivací nebyla láska k dělníkům, ale nenávist k západnímu kapitalismu.

Teoretikové neomarxismu byli velmi zdatní manipulátoři, což je z jejich textů více než patrné. Neznamená to, že by nevyslovili i trefné kritické postřehy na adresu kapitalistické společnosti, ty však zní podnětně především tehdy, jsou-li vytrženy z původního kontextu. Čteme-li originální texty, je jejich demagogie, pohrdání logikou, fakty a jakási nedospělost více než zřejmá. Mimochodem, neomarxisté tvrdí i takovou věc, že v „dnešní době“ fakta odporují pravdě.

Zmatení pojmů je důležitým nástrojem manipulace, neboť vedle tvrdého jádra extrémní levice existuje mnohem větší skupina „užitečných idiotů“. Ti musí věřit v „mírumilovnost a láskyplnost levicového liberalismu“ vůči všem lidem bez rozdílu. O „nenávisti vůči tomuto světu“ se otevřeně hovoří v interních textech a příručkách radikálů, případně ji přiznávají někdejší sympatizanti extrémní levice.

Britský novinář Peter Hitchens vysvětluje v článku Jak částečně mohu za masovou imigraci (How I am partly to blame for Mass Immigration), že podpora imigrace mezi studující mládeží vycházela z jejich odporu vůči britské společnosti: „Nebylo to proto, že jsme měli rádi přistěhovalce, ale proto, že jsme neměli rádi Británii. Viděli jsme přistěhovalce – odkudkoli – jako spojence proti stabilní, usazené, konzervativní společnosti, jíž naše země na konci šedesátých let stále byla.“

Hitchensův text je zajímavý i tím, že upozorňuje na to, že imigraci podporovali studenti z bohatých rodin – z rodin, pro které byla imigrace osobně výhodná, protože mohly mít levné služky a levné instalatéry. Naproti tomu dělnické komunity změnila masová migrace k nepoznání, přičemž životní situaci dělníků zhoršila i tím, že oslabila jejich pozici na trhu práce. V mnoha chudších čtvrtích se stali lidé imigračního původu většinou. Původní obyvatelé byli nečekanou změnou zaskočeni a dezorientováni natolik, že se sotva zmohli na odpor. Ten byl ostatně snadno pacifikován, neboť protesty proti imigraci byly označeny za rasismus nebo za moderní formu fašismu.

Tento moment je pozoruhodný. Bohatí Britové se zachovali k nižším vrstvám své společnosti jako dobyvatel vůči cizímu etniku. Území nižších tříd kolonizovali lidmi z jiných kultur, aby zlomili a pacifikovali odpor, aby zničili společnost a třídu, která proti nim mohla vystupovat jako nositel společného zájmu. To, že tuto operaci provedli pod hlavičkou radikální levice, bylo geniální, neboť z této strany nebyl zásadní útok proti dělnické třídě a její kultuře vůbec očekáván.

O událostech v dnešních Spojených státech bezpochyby uvažují stoupenci extrémní levice jako o příležitosti k revolučnímu aktu konečného zúčtování. Neměli bychom proto jejich ideologii a myšlení podceňovat. Neomarxisté jsou poměrně dobře organizovanou skupinou. Není to ovšem levice starého typu. Nová extrémní levice nemá prakticky žádnou oporu v dělnické třídě, zato jsou jejími překvapivými spojenci islamisté a nadnárodní korporace. Všichni mají společného nepřítele – západní kulturu, západní národy a národní stát. Islamisté je chtějí zničit ve jménu islámu, korporace je chtějí odstranit jako překážku v globálním podnikání, neomarxisté je potřebují zničit ve jménu revoluce.

Neomarxismus má však i své slabiny. To, že funguje jako síť bez centrálního vedení, může být dobré pro revoluční podvratnou činnost, není to však výhodné pro převzetí moci. Úspěch neomarxistů může proto přinést zásadní rozkol mezi nimi samotnými. Důležitá otázka dneška zní následovně: Podaří se neomarxismus (alias levicový liberalismus) zastavit demokratickými prostředky, nebo bude k jeho diskreditaci nutné, aby nejprve napáchal podobná zvěrstva jako fašismus a komunismus?

Adam Votruba