Jak se Spojené státy nechaly lapit do pasti terorismu




Kdybyste někomu koncem 90. let jako posel z budoucnosti pověděli, jak krátká éra po konci studené války bude, asi by vám nevěřil. Doba, z níž dodnes přežívá řada pojmů – globalizace, demokratizace, neoliberalismus –, trvala jen jednu dlouhou dekádu, do 11. září 2001. Od té doby uplynulo už dvacet let, tedy stejně dlouho, jako trvala třeba československá normalizace. Jestliže se v té první dekádě mluvilo o „unipolárním momentu“, době, kdy Amerika neměla na světě sobě rovného, dnes víme, že ty další dvě dekády byly dobou amerického a západního úpadku. Co všechno se odvíjí od 11. září?

Přišel útok na newyorská Dvojčata. Jako šok? Ano a ne. Jak to, že ne? To je podobné jako s koronavirovou pandemií. Nejen ve velkých zemích existují vládní odbory a think-tanky, které se specializují na varování před různými nebezpečími. Řada z nich před pandemií varovala. Ale s těmito varováními je několik problémů. Zaprvé to, že někdo nebezpečí anticipuje, neznamená, že má řešení nebo že navrhuje dobré řešení. Pár měsíců před průnikem čínského viru dokonce francouzská vláda zorganizovala jakési štábní cvičení, jež simulovalo epidemii nakažlivého viru, a prý nedopadlo dobře. A žebříčku pandemické odolnosti, jejž sestavila jakási mezinárodní organizace, vévodily Spojené státy.

Druhý problém je, že různé hlasy sice před nebezpečím varovaly, ale ony varovaly i před řadou dalších věcí. Chemické zbraně. Biologické zbraně. Kybernetické útoky. Proliferace. Ftaláty. Změna klimatu. Ruku na srdce – kdo z vás to všechno čte?

Po 11. září kdosi vyhrabal jednu varovnou studii, jež měla dokonce fotografii World Trade Center na obálce! Jenže mnohem víc studií mělo na obálkách jiné obrázky.

Byl tu ovšem specifičtější důvod, proč ten útok neměl být – a pro hrstku lidí nebyl – překvapením. Islamisté neútočili na americké zájmy, a ani na americké půdě, poprvé. A dokonce se už v roce 1993 pokusili vyhodit do povětří právě World Trade Center. V čemž neuspěli, ale zabili šest lidí. A poté mělo následovat vyhození do povětří několika podobně ikonických objektů v New Yorku. A pak v roce 1995 tzv. plán Bojinka, kdy chtěli islamisté zabít papeže, odpálit bomby na jedenácti dopravních letadlech mířících do USA a další letadlo namířit na sídlo CIA. Neuspěli. Ale v roce 1996 odpálili islamisté bomby v saúdskoarabském obytném komplexu Khobar Towers, kde zabili 19 amerických vojáků, a v roce 1998 v budovách amerických velvyslanectví v Keni a v Tanzanii, kde zabili 200 lidí. V roce 1999 se podařilo zabránit tzv. plánu Millenium, kdy teroristé chtěli mj. zaútočit na letiště v Los Angeles. V roce 2000 se pokusili napadnout v Adenu americký torpédoborec The Sullivans, což se jim nepovedlo, a pak Cole, což se jim povedlo – zabili 17 námořníků a znehybnili loď.

Takže ten útok rozhodně nepřišel jako blesk z čistého nebe, naopak se léta hrstka vyšetřovatelů FBI, agentů CIA a státních zástupců snažila proti islamistům postupovat a ve vládním aparátu bít na poplach. Ta historie je dnes docela dobře zmapovaná – kongresovými komisemi, knihami i filmem. Seriál natočený podle knihy Lawrence Wrighta The Looming Tower je věnován osudu Johna P. O’Neilla, agenta FBI, který zasvětil svou práci stíhání islámských teroristů. V srpnu 2001 z FBI po neshodách odešel a nastoupil jako šéf bezpečnosti do World Trade Center. Stal se tak posmrtně nejznámějším z té hrstky lidí, kteří měli právo říkat „My vás varovali“.

Ti lidé zpravidla říkali, že Spojené státy pojímají jako trestněprávní problém to, co je ve skutečnosti válka. Usáma bin Ládin ji USA v roce 1996 vyhlásil. Poukazovali na byrokratické překážky při sdílení informací mezi různými složkami. (Ty překážky byly vztyčeny v 70. letech po odhalení předchozích excesů CIA; po 11. září byly zase odbourány. Amerika v tomto prochází pravidelnými cykly.)

Ale především měli na mysli to, že, zatímco nepřítel myslí strategicky, USA vyžadují důkazy, které obstojí před americkým soudem, a i při odvetných vojenských akcích se řídí přísnou proporcionalitou a maximální obezřetností. Takže, jak to formuloval George W. Bush, „odpálí raketu za miliony dolarů, a trefí velbloudí zadek“. To se teď mělo změnit. Bylo už v té chvíli zaděláno na katastrofu?

Dvě vlivné knihy o globální politice té doby byly Fukuyamův Konec dějin a poslední člověk a Huntingtonův Střet civilizací. Ten byl označován za anachronický a politicky nekorektní, zejména kapitola o „krvavých hranicích islámu“. Ta se žel ukázala jako prozíravá.

Ale i k Fukuyamovi, který se mýlil, se lze vracet a nacházet myšlenky, které byly přehlédnuty. Jednak celé islamistické hnutí není myslitelné bez globalizace. Významný myslitel Muslimského bratrstva Sajjid Qutb navštívil v letech 1948–1950 USA a zhrozil se toho, co tam viděl. To, co viděl v konzervativním maloměstě v Coloradu léta před Elvisem, ho znechutilo uvolněnými sexuálními mravy. Bin Ládin i další významné i méně významné osobnosti al-Káidy byli často lidé, kteří žili na Západě, nebo aspoň získali vzdělání západního typu (asi nejmorbidnějším vtipem v životopisech útočníků na newyorská Dvojčata je, že jeden z pachatelů, Mohamed Atta, studoval v Hamburku urbanistiku). Západ je pobuřoval a zároveň podvědomě vzrušoval, lákal a budil závist. Lidé, které bin Ládin sesbíral a odvezl do Afghánistánu, pocházeli z nejrůznějších muslimských zemí – Saúdské Arábie, Egypta, Alžíru, Jordánska… Byli exponenti globalizace v rámci islámu. Existovala tam prý tenze mezi nimi a Tálibánem – tálibové je považovali za podezřelé kosmopolity, oni je za vidláky.

Fukuyama taky používá řecké slovo thymos, které si půjčil od Platona a překládá ho jako touhu po uznání. „Snaha o uznání, ochota riskovat život kvůli čistě abstraktnímu cíli, celosvětový ideologický zápas, který vyžadoval troufalost, odvahu, představivost a idealismus, budou nahrazeny ekonomickými kalkulacemi, nekončícím řešením technických problémů, starostí o životní prostředí a uspokojováním sofistikovaných spotřebitelských požadavků,“ napsal tehdy. „Cítím v sobě a vidím na lidech kolem sebe silnou nostalgii po době, kdy existovaly dějiny.“

Dokázat, že dějiny ještě neskončily

V Americe i v muslimském světě byli lidé, kteří měli každý po svém chuť dokázat, že dějiny ještě neskončily.

Zahraniční politika Billa Clintona se na to, že stál v čele jediné supervelmoci, s odstupem času jeví jako spíš opatrná. Fakticky se pouštěl do projektů, jež se s odstupem času jeví jako logické a dosažitelné – rozšíření NATO o středoevropské země, pacifikace jugoslávských válek. Hned při nástupu do úřadu stáhl vojáky z mise OSN v Somálsku po debaklu známém jako „Černý jestřáb sestřelen“. Genocidě ve Rwandě se bránit neodhodlal. Těm, kdo považovali vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu v roce 1991 za „nedokončený byznys“, nevyhověl – vůči Iráku uplatňoval jen strategii zadržování. Na levici i na pravici zůstávali lidé, kterým scházely dějiny.

Když pak přišlo 11. září 2001, byla Amerika, jak bylo mnohokrát rekapitulováno, rozzuřená a taky vystrašená. Nevěděla, kdy a odkud přijde další úder. Rozhodnutí odstranit režim, který poskytoval al-Káidě útočiště, bylo docela pochopitelné.

Jenže už v prvních týdnech se chopili iniciativy zastánci invaze do Iráku. To bylo neštěstí od samého počátku. Doslova – v prosinci zuřilo obléhání jeskyní Tora Bora u pákistánských hranic, kam se uchýlil Usáma a pár set jeho věrných. Příslušníci zvláštních sil tehdy žádali o podporu 800 vojáků, kteří by hlídali ústupové cesty do Pákistánu. Generál Tommy Franks, vrchní velitel afghánské operace, jim nevyhověl. Možná proto, že byl zaneprázdněn prezentací plánů na invazi do Iráku pro ministra obrany Rumsfelda. Když Američané jeskyně dobyli, Usáma už byl pryč.

Další z obětí byla kredibilita amerických rozvědek a diplomacie. Protože oficiálním důvodem invaze bylo, že Saddám vyvíjí zbraně hromadného ničení. Jenže, jak dnes ví každé dítě, Saddám už žádný takový program neměl. Těžko říct, proč dlouho udržoval dojem, že ho možná má. Ale zodpovědnost leží na Američanech. Tady začíná éra „fake news“ a spektakulárního selhání elit a institucí, obnažovaných davem v reálném čase (byla to první velká válka věku internetu a mobilních telefonů).

Ve všech západních zemích, ať už šly do Iráku s Američany, nebo ne, to taky byla doba závratné expanze monitorování a profízlování obyvatelstva. To, že v USA kolem toho byl největší humbuk, neznamená, že by se v takové Francii nebo Británii odposlouchávalo a sledovalo méně, možná naopak. Spolu s přitvrzením protiteroristických zákonů to znamenalo okleštění občanských svobod, byť pro nemuslimy spíš teoretické. Policejní experti na Západě i v Číně s jejím systémem sociálních kreditů a totálního monitoringu v zásadě pracují na stejných problémech. Byť se to u nás zatím v zásadě nezneužívá, ten potenciál už tu je a nezmizí.

V neposlední řadě je tu stránka ekonomická. Bilionové částky, jež Amerika na války vynakládala, doma chyběly. A dnes do nové studené války vstupuje Amerika zadlužená, zatímco Čína takové částky promrhat nemusela. Do zemí po celém světě může přicházet s velkorysejšími investičními nabídkami. Navíc provázenými připomenutím, že oni nikoho neokupovali.

Dějiny píší vítězové, a kdyby byli Američané schopni okupované země přiměřeně stabilizovat, na všechno ostatní by se zapomnělo. To ale nebyli a nemohla za to žádná jednotlivá chyba, jichž bylo požehnaně – rozpuštění irácké armády je asi klasický příklad. Celá západní suma znalostí o tom, jak vzniká a udržuje se v lidských společnostech řád, se ukázala jako mylná, chudobná, zaslepená.

A vlastně zůstává dodnes. O čem jsou dnes zprávy z Afghánistánu? Z devadesáti procent o tom, jak Tálibán omezuje práva žen (zbytek tvoří hlavně zprávy o novinářích, protože novináři vždy považují za důležité zprávy o novinářích). Ale v Afghánistánu převládají jiné názory na roli žen – ukazuje to každý sociologický průzkum, který se v té zemi za posledních dvacet let udělal. Když to nejste schopni vzít na vědomí a budete jen sledovat, jak Tálibán omezuje postavení žen, tak pak se o té zemi nic nedovíte. Nic o tom, proč Tálibán zvítězil a zda bude jeho vláda trvalá, se nedovíte, protože se na to neumíte zeptat.

To tehdy, před dvaceti lety, tak jasné nebylo. Nikdo neplánoval, že demokratizace bude spočívat v tom, že západní lektorka bude afghánským dívkám přednášet o záchodové mušli Marcela Duchampa, abychom citovali video, jež v minulých dnech oblétlo internet. Tehdejší západní život se nezdál být tak špatnou nabídkou. Zvlášť když jste mezi nejhlasitějšími odpůrci invaze zahlédli marxisty, kteří před deseti lety oplakávali pád železné opony. Tito lidé a jejich následovníci vystupují jako proroci.

A svou roli jsme v tom sehráli i my. Ani ne tak v tom, že část našich elit iráckou invazi podpořila – to by byla pěna dní. Měli jsme ještě jinou roli. Američané své přesvědčení, že zavedení demokracie kdekoli je reálné, opírali o sérii příkladů. Nepodařilo se snad z rasistických diktatur v Německu a Japonsku vybudovat demokracie? Nevyvinuly se nakonec Jižní Korea a Tchaj-wan pod americkým deštníkem v prosperující demokratické země? A konečně, nevyrašily okamžitě výhonky demokracie a trhu v evropských zemích, jež byly čtyřicet let v sovětském vězení? V těch středoevropských určitě a ty ostatní je jistě brzy doženou.

Ale ta série byla zavádějící. Německo a Japonsko přijaly totální porážku, neměly na výběr. Američané je okupovali a nebalili to do hezkých slov o tom, že je přišli osvobodit. Na Tchaj-wanu a v Jižní Koreji cesta k demokracii nějaký čas trvala. A hlavně všechny ty země byly kompaktní národní celky a měly za sebou nějakou tradici, o kterou se mohly opřít. Století postupného rozšiřování občanských svobod ve střední Evropě. A v jihovýchodní Asii kultura, jež se ukázala jako dobře slučitelná s dodržováním pravidel a komerční civilizací. To v Iráku ani v Afghánistánu nebylo. Negativních příkladů modernizačních pokusů, jež se rozbily o útesy konzervativních kmenových společností, by se našlo dost. Ale říct to znamenalo vystavit se obvinění, že jste rasista, který nepřeje jiným svobodu.

K tomu ještě můžeme připočíst, že předchozí invaze do Afghánistánu, ta sovětská, patrně uspíšila konec SSSR o pár let. Čemuž Američané ruče pomáhali, aby pak na Afghánistán zapomněli. A my toho byli beneficienty. Snad by to pro nás mělo znamenat uvědomovat si, že jsme měli a máme docela štěstí, nezasloužené a větší než většina lidí na zeměkouli. Máme politický řád, který je nám víceméně přiměřený. A není samozřejmostí, je civilizačním výtvorem.

Martin Weiss

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*