Nezapomínejte, že obyčejní lidi za ty nahoře nemůžou

Nikdy jsem nechápala, co kdo může závidět Romům (nezdá se mi, že by se měli fajn), nevím, proč bych neměla přát těm, co mají méně štěstí a nemají aspoň to málo, co mám já: starou Fabii, obyčejnou matraci na posteli po babičce, peřinu z dob předmanželských, jeden snubní prsten a další s umělým smaragdem, oblečení výhradně ze sekáče, pár konzerv a nějaké špagety v komoře. Pravda, máme ještě dva psí a dva kočičí darmožrouty, takže toho mám na světě vezdejším víc než dost. Samozřejmě bych ráda měla méně starostí s tím, jak to bude s bydlením, jestli budu mít na to, abych připojila obecní vodu nebo kolik bude stát krmná pšenice pro slepice, nicméně nečekám, že tohle za mě vyřeší vláda. Pokud jsem kdy chtěla být velká a prachatá právnička (a asi jsem po tom ještě v mladické nerozvážnosti na fakultě i toužila), měla jsem holt volit jinak – udělat si soudcovské zkoušky a být ve vatě. Já namísto toho byla doma s dětmi a pak pracovala za pár šupů v nevládce. Moje volby, moje následky. To je bez debat a to, že se pomáhá potřebným na tom nic nemění.

Jediné, co mne doopravdy štve je, když mi stát hází klacky pod nohy. Rozčiluje mne, že mě nenechá na pokoji, že ubližuje zcela zbytečně dalším lidem a že jen násobí utrpení, které už vzniklo. Nebojte ale, nebudu už znova psát o tom, že bylo naší povinností pomoct jen určitému počtu příchozích z Ukrajiny (a tento počet jsme měli mít dávno vyjasněn, vždyť uprchlíky řeší Evropa už dlouhé roky), nebudu znovu rozvíjet teorie, že další tisíce lidí, kteří už nechtějí žít v zemi modré oblohy a zlatých lánů pšenice (které teď zůstanou nezorané, což – nejen – způsobí ve světě patrně hladomor), tu klidně mohli být v bezpečí na svůj účet. Zlobí mě, že vláda jedná nezodpovědně a hraje s námi, občany, vabank. Následky teprve přijdou a jak bolestné budou, si nejspíš neumí ani ti nejotrlejší představit, natož že by o tom přemýšleli ti, kdo se dnes kasají odvahou, vzývají třetí světovou jako řešení všech problémů lidstva, a přitom nedokázali z obrovského strachu jít dva roky do supermarketu bez respirátoru, protože byli vyděšení z respiračního viru. Ne, nebudu už psát o tom, že naše vláda není pro nás přínosem. Nemá to cenu, moje názory nic nezmění k lepšímu.

Jediné, co bych doopravdy chtěla zdůraznit je, abyste, pro boha živýho nebo pro jakoukoliv jinou hodnotu, které věříte, nepodporovali ty, kdo v nás živí nenávist k lidem, jako jsou kupř. naše slavná média nebo politikové. Nedovolte jim, aby do vás zasévali strach, paniku, obavy a aby podporovali to, co z lidí dělá bytosti schopné ubližovat druhým. Ti Ukrajinci, kteří přišli a přijdou, nejsou ti, kdo můžou za bordel, do kterého nás dostala (nejen naše a nejen tato) vláda. Nemůžou za bídu a za to, že nebude vůbec dobře. Oni se nás nesnaží zatáhnout do války, nechtějí nám udělat ze života peklo. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří dostali možnost jít do lepších podmínek a byli by úplně hloupí, kdyby ji nevyužili. Všechno zlé je jen a jedině vina ulhaných politiků těchto, i dřívějších, našich i cizích.

Bojím se totiž toho, že to zlé, co na nás lhostejno kdo ušil, je už za dveřmi. V zahraničním tisku (a opatrně snad i u nás) se píše o tom, že jsou na mnoha místech Evropy prázdné regály v supermarketech – chybí to či ono. Čeká se, že bude nedostatek prakticky všeho. Může se snadno stát, že dojdou nejen ty zbytné, ale i základní věci. Může se stát, že se budeme bát o zdraví a o děti. Nepůjde o to, že si třeba odepřete dovolenou nebo si nekoupíte páté jarní boty, jak si to asi mnozí představují. Nebudete se jen uskromňovat a přitom v podstatě normálně žít. Může se klidně stát to, co se dělo během hyperinflace v Rumunsku nebo může být i hůř. Podívejme se třeba na Libanon, kam ho ti nahoře dovedli. Pak, až to tu bude vypadat jako v zemích, před kterými zatím jen zavíráme oči, abychom se nemuseli dívat na lidi ve skutečné bídě, bude obtížné nehledat viníky. Proto si musíme už teď říct, kdo skutečně nese vinu za marast, ve kterém se už víc než dva roky nacházíme a kdo lidi obral a ještě obere až na kost. Nejsou to jiní obyčejní lidé, ti, se kterými sdílíme všechny strasti. Myslete na to, až “nebude na chleba”.

VENDULA ZAHUMENSKÁ