Neznámý Rothbard: Nepublikované články II. |

Sdílet článek:

Kendall má pravdu v protestu proti tyranii expertů, ale nekriticky přijímá předpokládanou dichotomii mezi fakty a hodnotami. Kendall předpokládá, že preference jedné osoby je stejně platná jako preference jiné osoby. Nemohou zde pak být experti ohledně konečných cílů morálky. Ale jak to Kendall ví? “Jeho [Kendallovo]… hlavní řešení se zdá být, jako rozbití stavby, která rozlišuje mezi fakty a hodnotami proto, aby přesvědčil každého, že experti jsou jen experty na fakta a vědecké zákonitosti, zatímco každý občan by si měl vybrat politiku na základě prostředků, které povedou k jeho (žádaným) cílům.” (195)

Rothbard odmítá Kendallovo tvrzení: “On předpokládá, že morálně je si každý roven, a tak může rozhodnout demokratické hlasování. Proč? Proč zde není ‘morální seznam,’ třebaže oddělený o jednoho ‘intelektuálního seznamu’ [pro experty]? (196)

Kendall nekriticky uchopil morální relativismus a subjektivismus. Kendall tvrdí, že společnost má právo přechovávat ortodoxii, která vládne, ale Rothbard shledává jeho argument nedokonalým. Zvažuje Kendallovo pozoruhodné tvrzení, že aténské shromáždění správně odsoudilo Sokrata k smrti: “Jestliže Atéňané byli tak naprosto oddaní svému způsobu života, měli málo proč se o něj obávat; a jestliže se Sokrates opravdu stal hrozbou, potom již nebyli obzvláště oddaní svému způsobu života.” (197)

Předpokládejme, že Kendall by uznal tento bod, ale pořád by chtěl potlačit odpůrce. Potom, naopak ke svým tvrzením, není opravdu zastáncem pravidla většiny. Vrátíme-li se k Sokratesovi a Atéňanům, Rothbard komentuje: “Jestliže, že se oni [aténské shromáždění] tak strachovali – a Kendall naznačoval, že byli ustaraní – protože se obávali, že dost jejich členů by konvertovalo, řekněme 55 % Atéňanů by se stalo sokratovci… potom přinejmenším 45 % Atéňanů tomu nemusí být příliš nakloněno, musí být v nebezpečí, že podlehne nepříteli. Ale pokud je to tento případ, Kendall neobhajuje právo a povinnosti většiny potlačit menšinu; on obhajuje právo a povinnost menšiny potlačit možnou většinu.” (198)

Kendallova pozice je více než jen intelektuální chybou. Dát do praxe pravidlo vlády lidového názoru, kterému dává přednost, by zničilo svobodu a s ní i samotnou civilizaci. Jestliže jakákoliv skupina, která věří sama, že zná pravdu, může potlačit odpůrce, pak se změna stává nemožnou: “Protože každá důležitá nová společenská změna rozvrací starý řád a rozrušuje po nějakou chvíli lidskou mysl, Kendall musí jít zpět a zpět, protože každá společnost má původ v revoluci proti předcházející společnosti. Ve zkratce, Kendallova etická filosofie musí vést zpátky až tam – do doby jeskynního člověka… Jestliže by Kendall vyhlásil neúprosně filosofii tyranie, viděli bychom filosofii vedoucí: ke konci civilizace a většiny lidské rasy – ve zkratce, smrt podstaty.” (199) Síla kritiky Rothbarda je zde plně ukázána.

Jestliže Rothbard zavrhuje odvolávání se na konsesus a ortodoxii, neviděl tyranii liberální levice s větší přízní, než to dělal Kendall. V recenzi na knihu Charlese L. Blacka jr. “The People and the Court: Judical Review in a Democracy,” (200) oceňoval Blacka pro demaskování klíčové taktiky elit. Black hlavní postava yalské právní školy, psal jakožto oddaný obhájce elitismu. V Blackově pohledu Nejvyšší soud hrál klíčovou roli v potvrzování nárůstu vlády a omezování ekonomické svobody. Přesvědčováním veřejnosti, že vládní politika byla “legitimní,” soud odzbrojuje potenciální odpor k vládě elit: “Nyní soudní přezkoumání, milované konzervativci, může samozřejmě plnit vynikající funkci prohlašování vládních intervencí a tyranství za neústavní. Ale může také schvalovat a legitimizovat vládu v očích lidu tím, že prohlásí tyto aktivity za platné a ústavní. Tak, se soudní dvory a Nejvyšší soud stanou nástrojem pronikání a potvrzování federální tyranie namísto opaku… Tento příspěvek profesora Blacka to vidí a rozumí tomuto procesu.” (201)

Podle Blacka je pro Američany obzvláště důležité, aby byli přesvědčeni, že vláda je legitimní: “Spojené státy byly ustaveny jakožto omezená vláda, daná původně suverénními státy, mohly být ze začátku jen striktně omezenou vládou… Je tak obzvláště důležité, píše Black mazaně, přesvědčit a přemluvit lid, že vláda jedná s legitimitou – tak že i nejvíce nepřátelští kritici těchto aktivit budou stále hlouběji, akceptovat vládu samotnou. V tom leží důležitá funkce Nejvyššího soudu.” (202)

Zřejmá námitka může být proti Blackově analýze vznesena. Je dost pravdivé, že Nejvyšší soud může jednat tak, že schvaluje vládní moc; jeho příležitostná prohlášení, že vláda jedná neústavně mohou být nahlíženy právě tak, jak Black prohlašuje, jako “kosmetické úpravy”, které zajišťují poddajnost lidu. Ale nezávisí toto na personálním obsazení soudního dvora? Nemůže si někdo představit konzervativní dvůr, který by jednal na obhajobu svobody?

Tento návrh je chimérou; strukturální důvody proti němu působí. Jak Black správně poznamenává: “je nelogické míti stát samotný – pomocí svého Nejvyššího soudu – který je uznán jako konečný a jediný soudce vlastních (státních) aktivit… John C. Calhoun viděl tento problém s obdivuhodnou jasností.” (203)

Black odmítá opustit soudní přezkoumání, ačkoliv uznává, že “vkládá svoji víru do ‘něčeho na způsob zázraku,’ že by vláda byla soudcem ve svých vlastních věcech,” protože nemůže akceptovat zřejmou alternativu. Ale řekni Blacku, co je alternativou? Calhounovou alternativou… bylo anulování, zprostředkování, hnutí směrem k principu jednomyslnosti atd., ale Black ihned… odmítá tento druh cesty, jakožto druh vedoucí k anarchistické negaci samotnné národní vlády.” (204)

Pro Rothbarda je strašlivý výsledek, kterého se Black bojí, přesně to, co potřebujeme. Uzavírá důležitým tvrzením o svém pohledu na Ústavu: “…ústava s ohledem na pokusy omezit vládu, byla jedním z nejušlechtilejších pokusů… v lidské historii omezit Stát – ale… selhala a selhává téměř potupně. Jedním z důvodů pro takovéto selhání, jak předpovídal Calhoun, je monopol Nejvyššího soudu.” (205)

Ve své nepublikované zprávě Rothbard samozřejmě nezanedbává svoji principiální akademickou specializaci. Vážně kritizuje práci hlavního proudu v ekonomii a ekonomické historii. Ačkoliv přístup Jamese Buchanana obhajuje svobodný trh těsněji než tak činí většina ekonomů, Rothbard nemohl přijmout jeho metodologii. Byla založena na nerealistických předpokladech; a Rothbard hbitě odhaluje hlavní slabiny.

V recenzi knihy od Buchanana a jeho dvou spoluautorů “Prices, Incomes and Public Policy” (206), Rothbard tvrdí, že “tato kniha mi přináší jako málo která to, jak mnoho toho může být špatně, jestliže něčí filosofický přístup – něčí epistemologie – je celá špatná.” (207) Co je hlavní chybou: “U kořene téměř všech problémů této knihy leží slabý, zmatený a nekonzistentní positivismus: ochota používat falešné předpoklady, jestliže se jejich ‘prediktivní hodnota’ zdá být nějak užitečná. Je to tato mrzačící ochota nechat vše vyplynout, nebýt rigorózní stran nějaké teorie, protože “předpoklady nemusí být stejně pravdivé nebo realistické,” což prostupuje touto knihou a ničí ji.” (208)

Zde se Rothbard jako obvykle vyrovnává se zásadním bodem. Člověk může mít sklon namítat Rothbardovi tím, že řekne, co je konec konců špatného na používání mylných předpokladů? Nejsou užitečné jako první aproximace? Pokud můžeme přijít k teorii, která předvídá dobře, její předpoklady mohou býti pak uhlazeny, aby byly realističtější.

Ernest Nagel zastával přesně tutéž pozici: “Jestliže rozvíjíte nějakou adekvátní teorii… musíte zjednodušit, idealizovat předpoklady, a i učinit nějaké předpoklady, které jsou jasně v protikladu ke známým existujícím faktům!! To je nutné pro rozvinutí těla teorie… jednoduše z důvodu analytické výhodnosti. Empirickým obhájením tohoto je schopnost předložit později doplňující předpoklady, které teorii přivedou blíže k faktům.” (209)

Rothbard nesouhlasil se svým učitelem a jeho proti argument udeří přímo na jádro věci. Tvrdí, že použití falešných předpokladů v ekonomii v praxi oslabuje teoretickou přesnost. Jakkoliv byl Nagel a jiní positivisté racionální, použití falešných předpokladů má škodlivé efekty: “Jestliže teorie anebo analýza nejsou striktně pravdivé nebo soudržně propojené s jinými teoriemi, potom téměř vše, co jde – bude obhájeno s ‘prediktivní hodnotou’ nebo jinou takovou výmluvou.” (210) Rothbard dokumentuje tento svůj postoj důkladně ve svém uvažování o Buchananově knize a kritiku, kterou nabízí aplikuje dále, než je jen tento okamžitý terč. James M. Buchanan (1919-2013) a jeho spoluautoři hovoří o monopolu, ačkoliv oni: “… tuší, že je něco špatného s celou současnou teorií monopolu, že je i nemožné definovat monopol přesvědčivě anebo definovat monopol nějaké komodity. Ale ačkoliv tyto věci vidí, nikdy s tím nic nedělají nebo od toho bodu začnou konstruovat nějakou ekonomii, které se drží – protože jsou skrz na skrz pomýleni svými pozitivistickými postoji: “dobře, toto může být užitečným nástrojem pro některé účely.” (211)

Ve stejném střihu používají tito autoři “módní žargon” krátkodobých nákladových křivek firmy. Uznávají, že: “…je to vše dosti arbitrární; házejí to stranou s odseknutím, že to může míti nějakou ‘prediktivní hodnotu.’ Výraz, který myslím nejlépe popisuje falešnost a eklekticismus navozený tímto filosofickým přístupem, je ‘nezodpovědnost’.” (212)

Špatná teorie vede ke špatné politice. Právě tak jako Rothbard odsuzoval nedbalé teoretické předpoklady, tak protestoval stejně proti vágním a ničím nepodepřeným etickým předpokladům. “Stejně vážné filosofické zmatení jim dovoluje, nejednou podstrčit své vlastní etické předpoklady do knihy, bez obhajoby a prakticky neohlášeně.” Na jakém základě dělají předpoklady, že dokonalá konkurence a rovnost jsou „dobrými věcmi“?

Rothbard si všímá neobvyklých rysů egalitářské politiky, které dávají tito autoři přednost a která je běžná i jinde: “A oni mají dále tu kolosální drzost odsuzovat ‘cenovou diskriminaci’ (tj. doktory, kteří účtují více bohatým, než chudým), protože to je, pro nějaké důvody, hrozně neetické pro soukromé lidi, kteří jsou angažovaní ve své vlastní dobrovolné redistribuci bohatství… je to jen legitimní pro vládu provádějící redistribuci pomocí donucení. Necítí, že tento etický nesmysl, musí obhájit… Je to tento druh nedbalé, nefilosofické dětinské ‘etiky’, která je zase typická pro jednání Chicagské ekonomické školy.” (213)

Rothbard samozřejmě shledal tento neurčitý postoj šíleným z hlediska pojmové přesnosti; a při jedné příležitosti přímo Buchanana stran tohoto konfrontoval. Byl “poděšen” použitím “pevných poptávkových” křivek. Vymýšlel si protipříklady pro to, aby ukázal absurdnost tohoto konceptu. “Autoři říkají, že pevná, vertikální poptávková křivka je ilustrována vládní poptávkou po vojácích, a že pokud není dost dobrovolníků, vláda povolá zbytek… analýza je nesmyslná, protože pokud řekněme, chce vláda 100 000 mužů v armádě. Ale, jestliže má mnoho lidí modrou knížku anebo řekněme je vyjmuto ze služby, že jich může být najato anebo povoláno jen 60 000, potom máme vertikální nabídkovou a vertikální poptávkou křivku, které se nemohou nikdy protnout. Podle vlastních předpokladů autorů by potom v armádě nebyl nikdo, což je jasně absurdní.” (214)

K ještě většímu Rothbardovu zděšení, Buchanan toto tvrzení připustil. V dopise, který Rothbard cituje, odpovídá: „Vy [čili Rothbard] máte docela pravdu, když hovoříte o takovémto výsledku… za vašich předpokladů je to absurdní. Ale tomu je tak stejně ve všech těch jiných případech, v kterých činíme dosti extrémní předpoklady.“ (215) Rothbard rozhodil zděšením ruce: „… nyní se mi zdá, že tento druh filosofie, tento positivistický přístup k ekonomické teorii, ji korumpuje, pokud mohou použít takovýto silný výraz, v samotném jádru, a že žádná trvalá záslužná teorie se z kuchtění takovéhoto druhu nemůže vyloupnout.“ (216) Naneštěstí Rothbardovo trvání na absolutní pojmové přesnosti zůstalo dosud menšinovým pohledem.

Pokračování příště

bawerk.eu

Poznámky:

(195) Ibid.
(196) Ibid.
(197) Ibid.
(198) Ibid.
(199) Ibid.
(200) Charles L. Black, jr. The People and the Court: Judical Review in a Democracy (New York: Macmillan, 1960).
(201) Dopis Kennethu Templetonovi ze dne 24. března 1961; Rothbard Papers.
(202) Ibid.
(203) Ibid.
(204) Ibid.
(205) Ibid.
(206) James M. Buchanan, Clark Lee Allen a Marshall R. Colberg, Prices, Incomes and Public Policy: The ABC’s of Economics (New York: McGraw-Hill, 1954).
(207) Dopis Ivanu Bierlymu ze dne 3. února 1960; Rothbard Papers.
(208) Ibid.
(209) Poznámky k Nagelovým lekcím, září 1948; Rothbard Papers.
(210) Ibid.
(211) Dopis Ivanu Bierlymu zde dne 3. února 1960; Rothbard Papers.
(212) Ibid.
(213) Ibid.
(214) Ibid.
(215) Ibid.
(216) Ibid.