Nikdy není pozdě udělat čelem vzad na cestě k socialismu

Nekonečný koloběh dějin. Svoboda přinese blahobyt. Lidé zapomenou, že se netvoří tvrdou prací, a blahosklonně předají rozhodování státu. Ten blahobyt spolehlivě zašlape do země. Když si lidé vzpomenou, že stát nikdy nikde žádný blahobyt nevytvořil, dostanou znovu šanci. A tak stále dokola.

Příjem na jednoho obyvatele Nového Zélandu byl ještě na počátku padesátých letech minulého století zhruba na třetím místě na světě za USA a Kanadou. Poté se dostali k moci zastánci silného státu. Výsledek odpovídal teorii Friedricha Hayeka, že stát to prostě nikdy nedá.

Dej vládě funkci, vymyslí regulaci

Na počátku osmdesátých letech se příjem na jednoho obyvatele propadl na 27. místo, na úroveň Turecka. Nezaměstnanost vzrostla na téměř 12% a rozpočet země byl 23 let po sobě v mínusu. Rukama vlády protékalo 44% hrubého domácího produktu a kapitál ze země prchal jako zajíc před smečkou psů.

Vláda byla velmi pracovitá a snažila se kontrolovat každý aspekt ekonomiky. Jedna regulace střídala druhou:

• Aby chránila domácí chovatele krav, byl margarín pouze na předpis.
• K ochraně státních železnic zakázala vláda přepravu zboží nákladními vozy na vzdálenost delší než 50 km.
• Bary musely zavírat v šest večer. Výsledek? Divoké odpolední pitky.
• V sedmdesátých letech v době ropné krize se vláda ani nezdržovala zastropováním cen. Rovnou zakázala jezdit autem, když zavedla takzvané „dny bez aut”.
• Vláda kontrolovala i nákup cizích měn, takže například pořízení předplatného na časopis Economist schvalovalo ministerstvo financí.

Tři oříšky pro návrat k prosperitě

V roce 1984 lidem došla trpělivost a dali mandát nové vládě. Ta identifikovala tři základní problémy, které zemi dovedly k ekonomické stagnaci: příliš velké daně, příliš mnoho státu a zbytečné utrácení.

Reformy, které vláda následně zavedla, zahrnovaly privatizaci téměř všech podniků, které byly z různých důvodů v rukou státu, volný směnný kurz a odstranění všech cenových kontrol a zemědělských dotací.

Důležitou položkou bylo snížení daní. Nejvyšší sazba daně z příjmu klesla ze 66% na 33%, nejnižší z 38% na 19%. Vláda zavedla spotřební daň ve výši 10% a zrušila všechny ostatní daně jako například daň z kapitálových příjmů nebo daň z nemovitostí. Celkový objem vybraných daní se po reformě zvýšil o 20%. Potvrdil tak v praxi teorii, že snížení procentické sazby daně nemusí zdaleka znamenat snížení absolutní částky vybraných daní. První s touto teorií přišel arabský filozof Ibn Khaldun již ve 14. století. V moderní ekonomii popisuje tento jev Lafferova křivka.

Nejlepší mozky v boji s regulacemi

Na boj s regulacemi najala vláda nejlepší mozky v zemi. Jejich úkolem bylo připravit zbrusu nový regulatorní rámec, který měl maximálně podporovat podnikání a neohlížet se na stávající pravidla. Jako kdyby neexistovaly. Nově vydávané regulace pak automaticky zrušily ty staré. Bývalý ministr vlády popisuje, že se jim zákony upravující životní prostředí podařilo vtěsnat na 348 stran, když před tím zabíraly svazek o tloušťce 60 cm.

A zase ta ziskuchtivost

Svobodní lidé ženoucí se za osobním prospěchem se postarali o ekonomický obrat. Ekonomika v devadesátých letech rychle rostla, státní dluh klesl na čtvrtinu a země se znovu dostala do skupiny nejbohatších států světa podle příjmu na jednoho obyvatele.

Nový Zéland se v roce 2022 řadil na 4. místo na světě podle indexu ekonomické svobody. Nicméně v sekci regulatorní efektivity se ve stejném roce propadl z důvodu drakonických opatření v době pandemie.