Milé děti, dnes si povíme něco o daňových úlevách. Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.
Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1000 korun.
Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun, sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun.
Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.
Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánů platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí na oběd. Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd.
Vzal si papír a tužku a začal počítat.
Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100% úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33%. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28%. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25%. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22%. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16%. Každý z těch šesti na tom bude lépe, než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.
Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal.
“Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?”, křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: “A tenhleten dostane hned 100!”
“To je pravda!”, křičel pátý pán, “Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!”. “Opravdu!”, přidal se sedmý, “takže jemu stovku a mně jen dvacku?!”.
Rozkřičeli se i první čtyři pánové: “A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!”
A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.
Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.
A takhle, milé děti, funguje daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací…
V praxi je to ještě poněkud složitější, vysoké daně a progresivní daně znamenají nejen odliv těch bohatých jinam (registraci společností v danově výhodnější cizině), ale také to, že menší podnikatelé zaměstnávají mnohem méně zaměstnanců, dávají jim nižší platy, a tím je tedy nutně nižší i životní úroveň těchto řadových zaměstnanců (protože kvůli vysokému daňovému zatížení si nikdo expanzi nemůže dovolit).
Vysoké daně jsou totožné s kolapsem ekonomiky. Nízké daně s ekonomickým rozvojem.
(6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Myslím, že ten vtip někdo drobet zvoral.
Hezký příklad, ale už třetí věta nesedí: “Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně.”
Nevím o nikom, kdo by se takto dobrovolně dohodl.
Vždy to je tak, že 6-7 vyčůraných si “demokraticky odhlasuje”, že 3-4 nejpracovitější je budou živit. A za JEJICH peníze si najmou ty největší grázly, dají jim obušky a uniformy, aby náhodou ty 3-4 nejpracovitější nenapadlo chodit do hospody samostatně.
Pokud se ten desátý bouří až když přijde debata na “daňové úlevy”, je pozdě. Musí od začátku zcela nekompromisně trvat na tom, že nikdo nemá právo ho k něčemu nutit a proti jeho vůli mu brát (krást) jeho peníze. Že je asi ochoten je i někomu dát dobrovolně, ale jakmile někdo začne mluvit o tom, že na ně má “nárok”, je ne místě si na něj najmout ranaře, nebo papírově přesídlit do ráje.
Neexistuje nic jako nárok na cizí majetek!
Jakmile jednou připustíme, že krást a donucovat se smí (jen budeme říkat, že jen v nějaké “rozumné” míře), už to nikdy nezastavíme – vždy přijde někdo, kdo bude tvrdit, že ta rozumná míra je daleko výš a pánové 6-7 mu to ochotně odkývají. A čím víc vám seberou, tím víc si budou moci dovolit grázlů v uniformách, tím lepší obušky si (na vás) budou moci pořídit.