O neopravitelných režimech |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Nevyhazuji věci, které lze opravit. Vesměs se ale jedná o věci z časů minulých, protože dnes se zpravidla věci vyrábějí tak, aby nešly opravit. Ví se o tom, ale neopravitelné věci kupují generace, kterým to nevadí. Každá analogie kulhá, nicméně i u politických režimů, které začnou haprovat, se řeší dilema, zda je opravovat, anebo vyhodit na smetiště, v daném případě na smetiště dějin.

Je přirozené, že na záchraně systému, který vykazuje významné poruchy a vady, mívají zájem lidé, kteří v dobré víře tento systém prosadili a budovali. Není jim lhostejné, že se systém neopírá o původní hodnoty. Vadí jim, že se politika, myšlená jako společný úkol občanů, redukuje na pouhou technologii moci, na nástroj ovládání většiny privilegovanou menšinou. Tehdy slýcháme úvahy typu „systém je v pořádku, problém je v lidech“. Ze strany mocných jsou problematickými lidmi míněni nevděční občané. Stoupenci reforem, návratu ke kořenům a původním ideálům, viní z devastace dobrého systému lidi, co uzurpovali a zneužili moc.

Když dnes konzervativci vidí, co liberálové provedli s kapitalismem, ze všeho nejvíce trpí útokem na svobodu. Právě od svobody, se kterou jde ruku v ruce osobní odpovědnost, si konzervativní budovatelé kapitalismu slibovali proměnu rovnostářské, centrálně řízené společnosti na společnost otevřenou, dynamickou. Věřili, že k lepším zítřkům společnost povedou podnikaví individualisté, kteří od státu potřebují, pouze aby nepřekážel, nebrzdil a neházel jim klacky pod nohy. Konzervativci říkají, že je třeba vrátit kapitalismu původní étos, odstranit nejrůznější omezení a regulace a vrátit se ke kořenům, tedy k férové svobodné soutěži. Věří, že kapitalizmus lze opravit.

Bylo mi šestnáct, když u nás po návratu ke kořenům volali lidé, kteří na troskách předválečného kapitalismu vybudovali nový pokrokový společenský řád. Trpěli při pohledu na deformace, kterými dobrý systém diskreditovali špatní lidé, kteří politiku degradovali na technologii moci, a tuto moc uzurpovali a zneužili. Na jaře roku 68 věřili, že socializmus lze reformovat, že je škoda ho odložit na smetiště dějin. Pro reformu, spoléhající na svobodu, jejímž synonymem je společenská odpovědnost, byla naprostou většina občanů. Proces, který byl vnímán jako obrodný, byl ovšem násilně přerušen invazí „spřátelených“ armád a následně překvalifikován na kontrarevoluci.

Když se po dvaceti letech otevřelo okno pro reformu socialismu, pro návrat ke kořenům už chyběla generace, která v sobě nesla původní étos budovatelů. I proto v zápase o budoucí směřování státu zvítězili antikomunisté, kteří prohlásili socializmus za nereformovatelný. Reakcí na pokřivený socializmus byly generace, které se nadchli pro Západ. V něm, viděno tenkrát přes zadrátované hranice, byla tráva zelenější. Dnes je reakcí na pokřivený kapitalizmus generace liberálů, která se nadchla pro fikci bezemisního, progresivního virtuálního světa. Jejich ideologie vykazuje na smetiště dějin jak socialismus, tak i kapitalismus s jejich adorací člověka. Člověk je touto novu, progresivní generací vnímán jako ekologický, kulturní, ekonomický i politický problém.

Když se zamýšlíme nad tím, zda opravovat či vyhazovat poškozené politické systémy, vlastně váháme mezi evolucí a revolucí. Kdyby se racionálně zvažovaly náklady a výnosy, oprava by se nabízela jako levnější. Její výsledek by byl předvídatelnější, než revoluční změna. Revoluce vždy zvedá kal ode dna a nakonec se společnost převratem beztak posune pouze z deště pod okap. Rezignovat na opravu socialismu po listopadu 89 byla chyba. Stejně tak by byla chyba rezignovat dnes na opravu kapitalismu, prohlásit současný systém za nereformovatelný a nechat se vést progresivci do globálního nevolnictví.

Režimy se ovšem neudržují, respektive nezanikají na základě racionální úvahy. O jejich legitimitě se rozhoduje dříve, než dozraje poznání, že vlak sjel na vedlejší kolej a hledá se vůle a odvaha zařadit zpátečku. Reformátoři se vždy potýkají s temným dědictvím. Vždy čelí podezření, že návrat ke kořenům bude pouze návratem k dobrým úmyslům, kterými byla dlážděna cesta do pekel. Socialismus se neopravoval kvůli obavě, že v jeho genech je třídní nenávist, násilná kolektivizace, rovnostářství a názorová nesvoboda. Konzervativci, usilující o reformu kapitalismu, se pro změnu potýkají s temným dědictvím privatizace, demontáže a rozkradení státu a návratem sociální nerovnosti. Vždy tu bude podezření, že v genech kapitalismu je mentalita pirátů a vykradačů dostavníků.

Se socialisty a konzervativci to ale není tak špatné, jak by se mohlo zdát. Ve snaze ubránit se liberální hrozbě, onomu progresivnímu pohrdání člověkem, se jeví jako kompatibilní opozice. Kdysi znesvářené ideologie socialistů a kapitalistů sjednocuje víra v člověka. V jeho schopnost solidarity, v jeho individualitu, jedinečnost a svobodomyslnost. Globálnímu odlidštěnému světu oligarchů, opírajících se o progresivní liberály, budou v budoucnu společně čelit lidé, kteří člověka nezatracují. Nakonec socialisté a konzervativci společně přesvědčí veřejnost, že systém, vnucovaný liberálním mainstreamem, je nereformovatelný. Že patří na smetiště dějin. Chvíli to bohužel potrvá. Než pominou lidé, co se ještě budou marně snažit kompromitovaný oligarchický zelený liberalizmus opravit.