O pochodu s korány, aneb jak Maroko k Západní Sahaře přišlo

Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie.

Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu “ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce” vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území bývalého šéfa takzvané fronty Polisario, Ibrahima Ghaliho. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary.

Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975.

Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut.

Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak!

Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat “Zelený pochod“, podle barvy islámu.

Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu.

Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané.

Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 km dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle.

No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá.

Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát.

Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně, jako kdysi obsadilo Západní Saharu.

Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí “jenom” čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs.

Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila.