Rothbarodvy další pokroky v ekonomické teorii: The Logic of Action




Rothbardovo mistrovské dílo “Man, Economy and State” (česky Zásady ekonomie) bylo daleko toho, aby vyčerpalo jeho přínosy k ekonomické teorii. Rothbardovi hlavní články v této oblasti jsou dostupné v posmrtně vydané dvou svazkové sbírce “The Logic of Action”. (46)

Jedno trvalé téma se opět a opět proplétalo srkze Rothbardovi texty. Považoval za základní věc odlišit charakteristický rakouský přístup k ekonomii od konkurenčních pohledů, v neposlední řadě od hnutí v Rakouské ekonomii, o kterých věřil, že jsou zavádějící. Jedním z motivů pro tuto zakladatelskou práci stran tohoto objasnění, je to, že ekonomie je striktní věda; jako taková, musí být očištěna od všeho, co k ní řádně nepatří. Obzvláště etické soudy netvoří část ekonomické analýzy: “I nejvšednější kousek etického soudu je zcela nelegitimní.” (47) Rothbard zastával tento pohled ne kvůli tomu, že je etika otázkou arbitrárního vrtochu. Právě naopak, v “Praxeology: the Methodology of Austrian Economics” (1976) (48), sám sebe nazval aristotelovským neo-tomistou, a tato škola plameně vyzdvihovala přirozené právo. Ale ať je jakýkoliv vědecký status etiky, ekonomie je nezávislou disciplínou.

rothbard.pngA tato záležitost je více než jednou ze záležitostí ekonomických pojmů a uhlazenosti. Ačkoliv etika nemusí být vrtošivá, mnoho ekonomů má ve skutečnosti nedostatek jakéhokoliv racionálního základu pro svůj etický pohled. Vnášením svých ničím nepodložených preferencí do svého díla, hází tito vědu přes palubu. “Je odpovědností jakéhokoliv vědce, opravdu jakéhokoliv intelektuála, zdržet se jakéhokoliv hodnotového soudu, každého, dokud nemůže být tento soud podepřen na základě konzistentního a obhajitelného etického systému.” (49) Toto tvrzení samo vyjadřuje nějaký hodnotový soud; ale protože toto tvrzení může být konzistentně podpořeno, Rothbard si nijak neodporuje tím, že ho uplatňuje.

Ale jak mohou tito hřešící ekonomové spáchat takto velký omyl? Nejsou si vědomi toho, že etické předpoklady, které používají, vznáší otázku stran vědeckosti jejich práce? Rothbard nabízí odpověď v článku “Toward Reconstruction of Utility and Welfare Economics” (1956) (50), v jednom ze svých nejbrilantnějších esejů. Konvenční ekonomové státu blahobytu uvažují tímto způsobem: Etické soudy jsou, připusťme, arbitrární. Ale jistě existují nekontroverzní soudy – truismy, které bude akceptovat každý. Obzvláště, pokud nějaká politika maximalizuje blahobyt, neměla by pak být přijata?

Ale jak uznávají ekonomové hlavního proudu, žádné řešení tu v dohledu neleží. Srovnávání užitku mezi různými rozdílnými osobami, jak bylo téměř universálně odsouhlaseno, nemůže být učiněno; jak by potom člověk mohl určit, zda nabízené opatření je pro blahobyt výhodnější, než jakákoliv dostupná alternativa? A je cíl maximalizace blahobytu opravdu nekontroverzní? Téměř každá politika učiní některé lidi takovými, že jsou na tom lépe, zatímco jiné poškodí. I kdyby mohl být blahobyt změřen, na jakém vědeckém základě může člověk říci, že ti, co ztrácí by měli ustoupit vítězům?

Každý důvtipný tzv. nový ekonom státu blahobytu si myslel, že objevil řešení. Předpokládal, že nějaká politika způsobí, že přinejmenším jeden člověk na to bude lépe, zatímco si nepohorší nikdo. Nemohl by člověk podporovat tuto politiku bez toho, aby činil kontroverzní hodnotové soudy? Pravidlo, že nikdo nemůže racionálně popřít Paretovo pravidlo, nabízí oporu pro vědeckou ekonomii blahobytu.

Ale závěry nové ekonomie blahobytu ve shodě s převládajícím intervencionismem společenských věd 20. věku, přinesly málo potěšení podporovatelům svobodného trhu. Tržní selhání, pramenící z positivních a negativních externalit, vyžadují stav trvalé intervence. Rothbard si z toho nic nedělá. V opravdovém husarském kousku argumentuje, že předpoklad ekonomie blahobytu, pokud je správně interpretován, propůjčuje podporu svobodnému trhu. Ekonom, jednající podle své čisté vědecké schopnosti, může zvažovat jen spotřebitelské preference, které byly demonstrovány. A pokud zůstane věren tomuto omezení, nutně bude odsuzovat všechny vládní intervence do dobrovolné směny.

Jak ilustruje stejná esej, Rothbard neučinil nic, co by připouštělo etiku. Mnoho z konvenční ekonomie blahobytu závisí na určení positivních externalit. Rothbard se svým charakteristickým přikročením k jádru věci, se ptá, proč jsou pozitivní externality společenským problémem? „A a B se rozhodnou postavit přehradu pro své účely; C má z toho výhody, ač nic nezaplatil… To je problém černého pasažéra. No, je těžké rozumět, jaké pozdvižení kolem toho je. Mám být zvláště zdaněn, protože si užívám výhledu na sousedovu zahradu bez toho, aniž bych za ni zaplatil? Nákup zboží ze strany A a B odhaluje, že jsou ochotni za ně zaplatit; pokud má na tom výhodu nepřímo také C, tak nikdo neztrácí.” (51)

V článku “Fallacy of the Public Sector” (1961) (52), Rothbard předkládá ústřední chybu v argumentu o externích výhodách v lépe zapamatovatelné formě: “A a B mají často výhodu z toho, že mohou přinutit C něco udělat… Stačí zde říci, že jakýkoliv argument provolávající právo a dobro, řekněme tří sousedů, kteří prahnou po smyčcovém kvartetu, přinutit čtvrtého souseda pomocí bajonetu, aby se učil hrát na housle, si stěží zaslouží nějaký vážný komentář.“ (53)

Dejme si nyní oddych na uchopení Rothbardových revolučních pochybností. Před ním ekonomové přepokládali bez mnoha přemýšlení, že ti, co mají výhody z positivních externalit, by měly za ně platit. Když vznesl Rothbard tuto otázku, člověk si nemohl pomoci a žasl, proč byl konvenční předpoklad předpokládán bez argumentace? Když Robert Nozick (1938-2002) učinil podobný závěr ve své knize “Anarchy, State ane Utopia“ (54) filosofové si to rychle poznamenali. Ale Rothbard zde byl dlouho předtím. Někteří mohli odpovědět Rothbardovi, argumentujíce tím, že když lidé za ně platí, maximalizuje efektivnost pro ty, co mají výhody z positivních externalit. Rothbard zablokoval tento argument tím, že napadl celý koncept efektivnosti.

Každý ví, že svobodný trh je nejefektivnějším ekonomickým systémem; Milton Friedman a mnoho jeho žáků postavilo svoji obranu trhu většinou na takovémto uvažování. Jeden by mohl očekávat, že Rothbard, druhý v pořadí jakožto obhájce trhu, by se připojil ve velebení efektivnosti trhu. Místo toho položil základní otázku: znamená něco koncept efektivnosti? “Vezměme nějakého jednotlivce… ve snaze o to, aby jednal efektivně, měl by mít perfektní znalost o budoucnosti… Ale protože nikdo nemá perfektní znalost o budoucnosti, jednání nikoho nemůže být nazváno ‘efektivní.’… Pokud se během jednání změní cíle, koncept efektivnosti – který může být definován jakožto nejlepší kombinace prostředků při sledování daných cílů – se opět stane bezvýznamným.” (55)

Murray Rothbard hleděl na logické pozitivisty s obavami; ale jak ukázal právě daný příklad, používal s velkým uměním jimi upřednostňovanou taktiku. Ptal se: jaká je pracovní definice konceptu, o kterém se diskutuje? Jestliže žádná nemůže být podána, koncept – v tomto případě efektivnost – musí být z vědy eliminována. (56) Rothbard nebojoval za to, že by nabídl hodnotově neutrální obranu trhu. Spíše obrátil zbraně intervencionistů proti jim samým; tím, že tak učinil, ukázal, jak důležité je být ostražitý stran hodnotových soudů přijímaných bez argumentů. Ale říci, že etika musí být oddělena od ekonomie samozřejmě ponechává otevřenu hlavní záležitost: jaká je správná metoda ekonomie?

Rothbardova odpověď byla samozřejmě takového směru, že ekonomie vychází z jednoduchých, obecně známých axiomů, obzvláště “axiomu jednání.” Jeho práce o ekonomické metodě si získala pozornost Friedricha A. Hayeka, který poznamenal: “Psaní profesora Rothbarda je bezpochyby nejnápomocnějším příspěvkem k velké tradici.” (57) Procedura deduktivní metody vysvětlená v Misesově praxeologii, musí bojovat proti dvěma soupeřům. První z těchto bere správně ekonomii jakožto vědu, ale má příliš omezený pohled na vědeckou metodu. Pro positivisty je fysika modelovou vědou a ekonomie musí napodobovat používání testovatelných hypotéz u této vědy. Rothbard ve svém klasickém eseji “The Mantle of Science” (1960) tento přístup odsuzuje jakožto “hluboce nevědecký pokus nekriticky převést metodologii fysikálních věd do zkoumání lidského jednání.” (58) Snahou vložit ekonomii do Prokrustova lože fysiky, jak je toto formulováno positivisty, představitelé scientismu ignorují svobodnou vůli.

Bez ohledu na to, jak nebezpečný může scientismus být, jeho lichocení pravděpodobně nezajme ty, kteří sympatizují s Rakouskou ekonomií. Rothbard volá do zbraně proti bezprostřednějšímu ohrožení v článku “The Present State of Austrian Economics” (1992) (59). Jak každý ví, rakouská teorie je subjektivní: Rakouští ekonomové vysvětlují ceny skrze preference jednotlivců a odmítají Marxovu pracovní teorii hodnoty a jiné takové teorie. Ale někteří profesionální Rakouští ekonomové zašli příliš daleko. Pro ně je vše subjektivní a ekonomie jakožto věda zmizela. Následujíce Ludwiga Lachmanna (1906-1990) zdůrazňují radikální nejistotu budoucnosti. Rakouští ekonomové, jak to ukládá Rothbarda, se nesmí snížit k nekonečnému opakování slov “subjektivní” a “nejisté.”

Jak bylo zmíněno v diskusi o knize “Man, Economy and State,” Rothbard měl důležité příspěvky k argumentaci o kalkulaci za socialismu; a do sbírky přibylo několik podstatných článků o tomto tématu. V článku “The End of Socialism and the Calculation Debate Revisited” (1991) poznamenal oproti Hayekovi a Kirznerovi, že “centrálním problémem [socialismu] není ‘znalost’.” (60) Jistěže, jak Hayek zdůrazňuje, je zde problém se znalostmi za socialismu; centrální plánovací agentura nemůže shromáždit ohromné množství komplexních informací požadovaných k řízení moderní ekonomiky. Ale opět zdůrazňujeme, že klíčovým problémem není, jak získat znalost? Spíše to je to, co uděláte se znalostí, když ji máte? A zde kalkulace v rámci trhu hraje svoji nezastupitelnou roli.

V článku “Lange, Mises and Praxeology: The Retreat from Marxism” (1971) (61), Rothbard přidává humorný dodatek k debatě o kalkulaci. Nejslavnějším socialistickým oponentem Misese a Hayeka byl polský ekonom Oskar Lange (1904-1965). No, ke konci svého života Lange, ačkoliv neoblomně odevzdaný věci socialismu, se ukázal jako obhájce praxeologie. Ve snaze odlišit svoje pohledy od pohledů jeho velkého odpůrce Misese, Lange usiloval o to zkombinovat praxeologii s Marxismem – jistě nestabilní směs.

Čtenář článku “Applications and Crticism from Austrian School,” ze svazku II knihy “The Logic of Action”, si odnese ohromný dojem o různorodosti témat, o kterých se Rothbard zajímal; a jen několik esejí zde můžeme vybrat, abychom je zmínili. Stejně jako v případě prvního svazku, Rothbardovo trvání na pojmové přesnosti je všude v popředí.

V článku “Fallacy of the Public Sector“ boří polemiku Johna Kennetha Gailbraitha (1908-2006) s kapitalismem pomocí jedné otázky, která míří přesně. Galbraith usiloval o odpověď vůči standardnímu argumentu, že kapitalismus nejlépe slouží potřebám spotřebitelů. Bezpochyby připouští Galbraith, svobodný trh poskytuje hojnost zboží – ale není toto právě problémem? Toto zboží neplní ryzí potřeby spotřebitelů, ale toužení po něm je vyvoláno uměle skrze reklamu. Rothbard se táže, “Je vše stran lidské existence ‘umělé.’?” (62)

Tolik tedy ke Galbraithovi. V článku “The Myth of Tax ‘Reform'” (1981) (63), Rothbard používá své analytické nástroje, aby poskytl přesnost ohledně záležitosti velkého zájmu. Základní záležitostí okolo zdanění, kterou Rothbard znovu a znovu zdůrazňuje, je to, že je donucením: je to povinné vynucování zdrojů z produktivního sektoru ekonomiky. Mnoho ekonomů pohlíží na zdanění, jako by šlo od dobrovolnou dohodu o poskytování tzv. “veřejných statků.” Vybíraje z bodu, který učinil ve své základní eseji o ekonomii blahobytu, Rothbard odmítá podporovat v ekonomické vědě údajné preference, které nejsou vyjádřeny na svobodném trhu. Ryzí dobrovolné jednání, nikoliv falešné “dobrovolné” zdanění, může poskytnout obranu a ochranu.

Rothbard rozšiřuje svoji kritiku dobrovolného zdanění na nejznámější text nejvlivnějších představitelů školy Veřejné volby Jamese Buchanana (1919-2013) a Gordona Tullocka (1922-2014) „The Calculus of Consent“ (64), ve svém článku „Buchanan and Tullock’s The Calculus of Consent.“ (65) Ve snaze podpořit svůj zvláštní názor stran připodobnění státu ke klubu, se tito autoři odvolávají na jednomyslné jednání. Jestliže všichni souhlasí s tím, že budou zdaněni, není pak vynucení tohoto ujednání podle lidové vůle? Rothbard spolehlivě vyhledal omyl tohoto propojení. Buchanan a Tullock ve skutečnosti ve svých ústavních požadavcích ustupují od kompletní jednomyslnosti kvůli transakčním nákladům. Je-li tomu tak, nemohou se správně odvolávat na opravdovou jednomyslnost, aby převedli donucení na svobodu. Rothbad umístil tento základní omyl ohledně “The Calculus of Consent” předtím, než byl publikován, do komentáře k rukopisu.

Rozpracoval svoji námitku v článku “Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics.” Buchananův pokus: “… označit stát jakožto dobrovolnou instituci… je založen na kuriosní dialektice, že většinové vládnutí v demokracii je opravdu jednomyslné, protože většiny se můžou a vždy se mění! Výsledné přetahování a popotahování se v politickém procesu, protože není jasně reversibilní, tak dle tohoto předpokladu vede k společenské jednomyslnosti. Tato doktrína… musí být označena jako upadnutí do hegeliánského mysticismu.” (66)

Rothbardův postup je jednoduchý. Ptá se: co obnáší dobrovolný stát? A podává Buchananovu charakteristiku tohoto státu, Rothbard se pak ptá: je to to, co běžně rozumíme pod slovem “dobrovolné”? Protože tak tomu samozřejmě není, tato koncepce dobrovolného státu nemůže obstát.

Vždy varujíce před sémantickými vytáčkami, Rothbard tvrdí, že je nepřesné odkazovat k daňovým únikům. “Únik [předpokládá], že celý příjem každého patří vládě,“ (67) Lidé jsou viněni z používání triků, aby se vyhnuli placení, když se ve skutečnosti zkouší ubránit to, co jim patří. A v komentáři s pozoruhodnou relevancí pro dnešní dobu, Rothbard poznamenává: „Daň na byt by uvalila enormní množství zla a škod na každého amerického vlastníka nemovitosti.“ (68)

Jak procházíme svazkem, Rothbard pokračoval ve sledování revoluční otázky: Lidé obvykle hledí na záležitost jistým způsobem, ale proč bychom to tak měli činit? Tak, vlivný přístup ekonomie blahobytu se snaží minimalizovat transakční náklady. V článku „The Myth of Neutral Taxation“ (1981), je Rothbard hotový s obrazoboreckou otázkou: „Co je tak hrozné na transakčních nákladech? A na jakém základě jsou považovány za konečné zlo, tak že jejich minimalizace musí převážit všechno rozvažování stran volby, svobody a spravedlnosti.“ (69) Jestliže někdo odpoví, že minimalizace těchto nákladů má nějaký, ale ne převažující význam, Rothbardova odpověď nutí tohoto člověka určit přesně jak a proč se to bude počítat.

Naštěstí pro naši společnost je podpora pro svobodný trh mezi ekonomy široce rozšířená. Téměř pro jakoukoliv vládní aktivitu může člověk najít ekonoma, který argumentuje o tom, že trh poskytuje služby v lepší podobě. No, koho se ptát než Rothbarda na to, proč by mělo být vládě dovoleno sbírat informace? Učinil jednoduchou, ale zničují poznámku: absence statistických dat znamená, že vláda by nemohla zasahovat do ekonomiky: „Statistiky jsou v jistém smyslu kritické pro všechny intervencionistické a socialistické aktivity vlády… Statistiky jsou očima a ušima byrokratů, politiků, socialistických reformátorů. Jen díky statistikám mohou vědět nebo přinejmenším mít nějakou představu o tom, co se děje v ekonomice… Odříznutí těchto očí a uší zničí toto rozhodující vodítko pro znalosti a celé nebezpečí vládního intervencionismu je tak téměř kompletně eliminováno.“ (70)

Pravděpodobně nejjasnější důkaz Rothbardovy analytické bystrosti se vyskytuje v jeho eseji o ekonomu Josephu Schumpeterovi (1883-1950). Jak je dobře známo, Schumpeter měl svébytnou koncepci podnikatele. Viděl velké podnikatele jako skutečné síly přírody, vyjmuté z vědeckého vysvětlení. Rothbard ukazuje, jak Schumpeterova vlastní ekonomie ho k tomuto pohledu přivedla. On “úplně popíral roli času ve výrobě” (71) a pracoval se statickou rovnováhou. Nebyl zde žádný prostor pro inovace v jeho neměnícím se walrasovském vězení: mohl se zabývat radikální změnou jenom při totálním úniku ze svého systému. Ačkoliv pevný obhájce deduktivní metody, Rothbard věděl velmi dobře, že teorie musí odpovídat faktům; a jeho brilantní analýza způsobů Schumpeterova pojmového souboru nástrojů, které Schumpetera přivedly na scestí, je klasickým příspěvkem k historii ekonomie.

Rothbardův pohled na dekonstruktivismus byl málo příznivý. Dekonstrukcionisté tvrdí, že text postrádá pevný význam: jasné mínění textu je vždy doprovázeno působením vzorů. Čtenář potom musí “dekonstruovat” text spíše než, aby s textem nakládal v jeho souvislém smyslu. Rothbard vytáhne klíčový bod: proč se tím zabývat? “Pokud nemůžeme porozumět smyslu jakéhokoliv textu, proč se zabývat zkoušením toho, abychom porozuměli nebo brali vážně práci anebo doktríny autorů, kteří agresivně vyhlašují svoji vlastní nesrozumitelnost?” (72)

Bawerk.eu

(46) The Logic of Action I: Method and the Austrian School (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1997). The Logic of Action II: Application and Criticism from the Austrian School (Cheltenham, U. K.: Edward Elgar, 1997). Tyto dva svazky jsou obsaženy v sérii nakladatelství Edward Elgar Economist of the Twentieh Century.
(47) Logic of Action I, str. 22.
(48) Ibid., str. 58-99.
(49) Ibid., str. 82.
(50) Ibid., str. 211-254. Česky vyšlo jako součást knihy Ekonomie státních zásahů (Praha: Liberální institut 2001).
(51) Logic of Action I, str. 251.
(52) Logic of Action II, str. 171-179.
(53) Ibid., str. 178.
(54) Robert Nozick, Anarchy, State and Utopia (New York: basic Books, 1974), str. 93-94. Česky vyšlo jako Anarchie, stát a utopie (Praha: Academia 2015).
(55) Logic of Action I, str. 266-267.
(56) Jiný příklad použití této stejné techniky může být nalezen v rozboru pracovní definice monopolní ceny v Man, Economy and State. Podezřívám, ale nemohu to prokázat, že jde v případě této techniky vliv Rothbardova učitele Ernsta Nagel.
(57) F. A. Hayek, předmluva k Rothbardově Individualism and the Philosophy of the Social Sciencies (San Francisco: Cato Pare číslo 4), str. X.
(58) Logic of Action I, str. 3.
(59) Ibid., str, 111-172.
(60) Ibid., str. 425.
(61) Ibid., str. 384-396.
(62) Logic of Action II, str. 177.
(63) Ibid., str, 109-120.
(64) James M. Buchanan a Gordon Tullock, The Calculus of Consent: Logical Foundations of Constitutional Democracy (Ann Arbor: Universtiy od Michigan Press, 1962).
(65) Logic of Action II, str. 269-274.
(66) Logic of Action I, str. 252.
(67) Logic of Action II, str. 116.
(68) Ibid., str. 110.
(69) Ibid., str. 88.
(70) Ibid., str. 182-183.
(71) Ibid., str. 230.
(72) Ibid., str. 277.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*