Mýtus o JFK a stříbrných certifikátech jako důvodu jeho zavraždění

VLADIMÍR KRUPA

Následující text je sepsán především v reakci na tuhle poznámku na facebookovém Fóru Svobodného přístavu, ale s nějakým podobným pomrkáváním ohledně toho, „co bylo motivem vraždy JFK“ jsem se setkal pochopitelně už vícekrát a to nejen v debatách na internetu. Navíc tohle je dobrá záminka pro to, se více rozepsat o některých aspektech historie amerického peněžního systému, které asi nejsou dneska úplně běžnou znalostí.

 

 

TLDR:

---

Navzdory řadě důkladných vyvrácení se stále mezi některými lidmi traduje následující mýtus. Motivací k vraždě Kennedyho byl jeho exekutivní příkaz 11110, kterým pověřil ministerstvo financí, aby vydávalo certifikáty (nebo státovky) konkurující bankovkám Fedu. Proti tomuto úmyslu byli mocní bankéři stojící za Fedem, kteří si objednali jeho vraždu a nástupce Lyndon Johnson zase rychle tento exekutivní příkaz zrušil (nebo se ho rozhodl ignorovat).

Realita je taková, že vztah Kennedyho ke stříbrným certifikátům, které vydávalo ministerstvo financí od roku 1878 do roku 1964 a které před Kennedyho vládou obíhaly vedle bankovek vydávaných Fedem, byl negativní a ve skutečnosti to byl on, kdo je zrušil ve prospěch toho, aby je nahradily v oběhu bankovky Fedu. Kennedy od začátku svého prezidentství opakovaně urgoval Kongres, aby zákon o vydávání stříbrných certifikátů a povinných nákupech stříbra ministerstvem financí zrušil, což se za jeho vlády (zákonem Kongresu ze 4. června 1963) stalo a Kennedyho exekutivní příkaz 11110 je ve skutečnosti jen administrativním opatřením v rámci finálního vyřazení stávajících stříbrných certifikátů z oběhu a rozpuštění stříbrných rezerv ministerstva financí. (Což byl proces, který on začal a který byl rozplánován do roku 1968).

Skutečnost je tedy naprosto opačná, než jak tvrdí mýtus.

Úvodem bych chtěl předeslat, že moc nedoufám, že následující text přesvědčí někoho z přesvědčených zastánců bankéřského spiknutí, ačkoliv v něm po mém soudu budou argumenty vyčerpávající a neprůstřelné. Jde tu spíše pro poučení ostatních, kteří ještě nemají vytvořen pevný názor.

Původ-zpopularizování mýtu

Většina lidí, která někdy spekulovala o souvislosti mezi exekutivním příkazem 11110 a vraždou Kennedyho, pravděpodobně vědomě nebo nevědomě vychází z toho, co se tvrdí v knize Jima Marrse z roku 1989 – Crossfire: The Plot That Killed Kennedy. Ta se stala bestsellerem a jednou z nejvlivnějších prací na poli konspiračních teorií ohledně zabití Kennedyho. Posloužila jako předloha pro film Olivera Stonea JFK z roku 1991.

Marrs v jedné části své velmi objemné knihy dává dohromady přehled všech možných mocných skupin, které by podle něho mohly mít nějaký motiv Kennedyho zavraždit. Jsou to:

1) Mafie kvůli činnosti ministra spravedlnosti a Kennedyho bratra Roberta v tažení proti organizovanému zločinu.

2) Kubánští imigranti a CIA kvůli Kennedyho nízké podpoře vylodění v Zátoce sviní. (Kennedy dal zelenou tomuto projektu, který byl připravován za jeho předchůdce Eisenhowera, ale jen pod podmínkou, že se do něj nezapojí žádní příslušníci armády USA. Vylodění anti-Castrovských emigrantů pak dopadlo fiaskem.)

3) Vojensko-průmyslový komplex a Pentagon kvůli dohodě o zákazu jaderných testů z roku 1963 nebo kvůli možnému omezení angažovanosti ve Vietnamu.

4) Ropný průmysl kvůli Kennedyho řečím o možném zrušení daňových úlev na těženou ropu.

5) Lyndon Johnson kvůli Kennedyho rozhodnutí nemít ho podruhé na kandidátce jako viceprezidenta pro volby v roce 1964.

6) Rasističtí jižané kvůli Kennedyho podpoře občanských práv černochů.

7) Bankéři kvůli něčemu, co se chystal udělat v měnové politice.

Kdo viděl film JFK, tak ví, že Oliver Stone nakonec zvolil kombinaci Kubánců, CIA a vojenskoprůmyslového komplexu a o bankéřích se vůbec nezmiňuje. Vskutku i v samotné knize patří k těm nejstručněji rozpracovaným motivům, kterým je věnováno všeho všudy několik odstavců. Text v knize o motivacích bankéřů zní takto:

Další přehlížený aspekt Kennedyho pokusů reformovat americkou společnost se týká peněz.

Kennedy se očividně rozmýšlel nad tím, že návrat k Ústavě, která říká, že jen Kongres má právo vydávat a regulovat peníze, by bylo možné zkrotit rostoucí národní dluh tím, že by se bankéřům Federálního rezervního systému neplatily úroky, které dostávají, když tisknou papírové peníze a na úrok je půjčují vládě.

Posunul se do této oblasti 4. června 1963, když podepsal exekutivní příkaz 11110, který nařizoval vydat 4,292,893,815 dolarů v certifikátech vydaných ministerstvem financí (U. S. Treasury) oproti emisi tradičním Federálním Rezervním Systémem. V ten samý den Kennedy podepsal zákon, kterým měnil krytí jedno a dvou dolarových bankovek ze stříbra na zlato a dodal tak sílu slábnoucí americké měně.

Kennedyho kontrolor měny James J. Saxon měl už nějakou dobu spory s mocnou radou guvernérů Fedu a zastával se rozšíření investičních a úvěrovacích možností bank, které nebyly součástí Federálního rezervního systému.

Saxon také rozhodl, že i banky mimo Federální rezervní systém mohou být distributory státních a komunálních dluhopisů, což opět oslabilo dominanci bank ve Federálním systému.

Množství „Kennedyho certifikátů“ bylo vskutku emitováno – autor má ve svém vlastnictví pětidolarovku s nápisem „United States Note“ – ale po Kennedyho smrti byly rychle staženy z oběhu.

Podle informací z knihovny kontrolora měny (Comptroller of the Currency) exekutivní příkaz 11110 stále zůstává v platnosti, ačkoliv další administrativy počínaje Lyndonem Johnsonem ho očividně zkrátka ignorovaly a místo toho se vrátily k praxi platit úroky na bankovky Federální Rezervy.

Dnes používáme bankovky Federální rezervy a deficity jsou na rekordní výši.

Vzhledem k tomu, že bitva o kontrolu nad U.S. měnovým systémem ze strany monolitické centrální banky je tématem, které se táhne už od založení Republiky, někteří výzkumníci zavraždění Kennedyho věří, že tato jeho velmi málo známá iniciativa ohledně měnové reformy a omezení Federálního Rezervního systému ho mohlo stát daleko víc, než jen nepřátelství všemocných mezinárodních bankéřů.

A to je vše, co se o bankéřském spiknutí píše v knize, která má 642 stran a co bylo původem jednoho velmi vytrvalého mýtů.

Pokud je mezi čtenáři nějaký znalec měnové historie USA, tak si představuji, jak se už teď válí smíchy po zemi nebo si v zoufalství vypíchává oči. Bohužel pro nepoučeného laika může znít to, co Marrs napsal, docela uvěřitelně a logicky. Bankéři jsou hamižní tvorové a určitě by byli schopni zabíjet, když se jim sáhne na peníze a na moc peněz. A Marrson tady uvádí přesná čísla a data, takže si to snad všechno nevymyslel, ne? A má taky přímo tu pětidolarovku „United States Note“ kterou vydalo ministerstvo financí a nikoliv Fed. Dnes není ani problém vygooglit její obrázek. Tady je:

Pětidolarovka série 1963 ministerstva financí (U. S. Treasury). Možná ale zasadíme prvního červíčka pochybností, když se trochu podrobněji seznámíme s kontextem. Tenhle obrázek je z Wikipedie, kde je přehledně katalogizováno mnoho dřívějších sérií United States Notes.

První série United States Notes vydalo ministerstvo financí v roce 1862 a 1863, další 1869, 1875, 1878, 1880, 1901, 1923, 1928, 1953, 1963 a poslední 1966. K tomuhle ale ještě jedno důležité upozornění – tato data na sériích neznamenají datum, kdy byl ten konkrétní peníz vytištěn (tisklo se pořád průběžně), ale kdy došlo k výrazným změnám v podobě tištěných peněz.

Nejde tu tedy o nic jiného než o emise Greenbacků, které nevymyslel Kennedy v roce 1963 svým exekutivním příkazem, ale které vznikly z potřeby pokrýt válečné výdaje během americké občanské války, pak byly kontinuálně v oběhu za všech prezidentů před Kennedym a nakonec byly staženy z veřejného užívání v roce 1971.

Nyní se podívejme na doslovné znění exekutivního příkazu 11110 ze 4. června 1963:

Exekutivní příkaz 11110 – novela exekutivního příkazu číslo 10289 týkající se výkonu určitých funkcí ministerstva financí (Department of the Treasury)

Na základě pravomoci svěřené mi oddílem 301 hlavy 3 zákoníku Spojených států amerických se nařizuje:

ČÁST 1. Exekutivní příkaz č. 10289 ze dne 19. září 1951, ve znění pozdějších předpisů, se dále mění:

(a) na konci prvního paragrafu se doplňuje následující písmeno (j):

“(j) pravomoc svěřená Prezidentovi podle odstavce b) paragrafu 43 zákona ze dne 12. května 1933, ve znění pozdějších předpisů (31 U.S.C. 821 (b)), vydávat stříbrné certifikáty proti jakýmkoli stříbrným slitkům, stříbru nebo standardním stříbrným dolarům ve státní pokladně, které nejsou v té době drženy pro pokrytí směny jakýchkoli splatných stříbrných certifikátů, stanovovat nominální hodnoty těchto stříbrných certifikátů a razit standardní stříbrné dolary a další stříbrné peníze pro jejich směnu,” a

(b) Zrušením písmen b) a c) paragrafu 2. tohoto příkazu.

ČÁST 2. Změny provedené tímto příkazem se nedotýkají žádného úkonu provedeného nebo jakéhokoli práva vzniklého nebo nabytého, ani žádné žaloby nebo řízení vedeného nebo zahájeného v jakékoli občanskoprávní nebo trestní věci před datem vydání tohoto příkazu, ale všechny tyto závazky trvají a mohou být vymáhány, jako kdyby uvedené změny nebyly provedeny.

JOHN F. KENNEDY

BÍLÝ DŮM,

4. června 1963

 

Právnická řeč tu může snadno vyděsit nebo zamotat hlavu tak, že to čtenář vzdá po prvních pár větách. Ale něco by mohlo být jasné už i z laického hlediska.

Tento exekutivní příkaz se evidentně týká vydávání stříbrných certifikátů, což je zase něco úplně jiného, než byly greenbacky (U. S. Notes). Marrs očividně spletl dohromady dvě nesouvisející věci. Jeho pětidolarovka série 1963 nemá s exekutivním příkazem 11110 vůbec nic společného, protože ten se netýkal vydávání Treasury Notes ale stříbrných certifikátů.

Stříbrné certifikáty byly nástroj, který vznikl v roce 1878, byly vydávány do roku 1964 a v platnosti zůstaly ještě do roku 1968. Byly výsledkem silné lobby těžařů stříbra (v USA se koncem 19. století těžilo přes 40 % světového stříbra) spojené s hnutím za inflační měnu v poslední čtvrtině devatenáctého století, kterým se nelíbil mincovní zákon roku 1873. Tímto zákonem byla zrušena volná ražba stříbrných mincí. Zároveň byl stříbru zrušen status zákonného platidla pro všechny platby vyšší než pět dolarů.

V důsledku těchto tlaků byl v roce 1878 přijat v Kongresu zákon, který nařizoval prezidentské administrativě každý měsíc vykoupit od těžařů stříbro minimálně za 2 miliony dolarů a vyrazit z něj stříbrné dolarové mince.

Udělejme maličkou odbočku k přehledu toho, jaké mince, jakých nominálů a z jakých materiálů se v USA razily.

Nejmenší stříbrnou mincí byl deseticent. Razil se od roku 1796, měl hmotnost 2,268 g a do roku 1964 obsahoval 90 % stříbra a 10 % mědi. (Po roce 1964 byl z mědi.)

Čtvrťák 6,68g (0,22 unce). Do roku 1964 90 % stříbra a 10 % mědi.

Půldolar 13,36 g (0,43 unce). Do roku 1964 90 % stříbra a 10 % mědi. Poslední stříbrný půldolar byl ražený s hlavou Kennedyho.

A konečně velké mince – jednodolary. 26,73g (0,86 unce) 90 % stříbra. Z tohohle hlediska nejdůležitější a nejpočetnější typy Morganův dolar (pojmenovaný podle rytce Morgana, který vytvořil jeho podobu) ražený mezi lety 1878 až 1904 a krátce v roce 1921:

A Mírový dolar (Peace dollar) který se razil mezi lety 1921 až 1928 a pak krátce v letech 1934 až 1935.

 

 

Rokem 1935 ražba jednodolarových mincí na dlouho přestala. (Další jednodolarové mince pro běžný oběh se razily až v sedmdesátých letech.) Nejvyšším běžně používaným mincovním nominálem byl půldolar. Od jednoho dolaru výš už zůstaly všechno papírové peníze. Jenže Fed neměl až do šedesátých let autorizaci vydávat svoje bankovky v nominální hodnotě jednoho dolaru. Většinu jednodolarů v oběhu tvořily stříbrné certifikáty a proč tomu tak bylo, si ještě povíme. Poptávka po půldolarech byla pak velmi vysoká a trvalá, protože na ně byly nastavené všechny automaty včetně výherních strojů v Las Vegas. Ale to bychom trochu odbočovali. Zpět ke stříbrným certifikátům.

Jednodolarová mince vážící 27 gramů je už docela velká a těžká. Takže bylo jen logické pro snadnější nošení vytvořit její papírovou verzi. Zde je:

Stříbrný certifikát, který je obdobou již dříve zavedených zlatých certifikátů. Čtenáři doporučuji povšimnout si především formulace nápisu na něm:

Stříbrný certifikát. Tento certifikát potvrzuje, že ve státní pokladně Spojených států amerických byl uložen jeden stříbrný dolar (který bude) vyplacen držiteli (tohoto certifikátu) na požádání.

Toto se liší od slibu na běžných bankovkách, které slibovaly vyplatit zlaté nebo stříbrné mince na požádání. Tady se nejen slibuje platit na požádání, ale zároveň potvrzuje, že ten stříbrný dolar je uložen ve státní pokladně. Tadyhle máme 100% kryté papírové peníze.

Co se týče zlatých nominálů, tak základem byla desetidolarová mince – zlatý orel – o hmotnosti půl unce zlata (90 % zlato, 10 % stříbro). Ten měl velkého bratra – dvacetidolarovku dvojitého orla. Jedna unce zlata. Zlomkové zlaté nominály byly půlorel (pět dolarů) a čtvrtorel (podivné, ale dva a půl dolaru – existovalo a používalo se).

A pochopitelně příslušné zlaté certifikáty se stejnou frází.

 

Systém povinného výkupu stříbra za účelem jeho monetizace byl zaveden Bland-Allisonovým zákonem z roku 1878, který vyžadoval vykoupit od těžařů minimálně dva miliony stříbrných dolarů měsíčně. Tento zákon byl nahrazen Sherman Silver Purchase Act z roku 1890, který výkup zvýšil na minimum 4,5 milionu uncí stříbra měsíčně.

Mezi tím ovšem ve světě došlo k následujícímu vývoji. V Evropě nově ustavená Německá říše zavedla novou jednotnou markovou měnu na ryze zlaté standardu. Příklad Německa následovalo Rakousko-Uhersko, kde se v roce 1891 zavedla nová měna – zlatá (skoro) koruna. A zlatý monometalismus rublu se povedlo zavést i v ruském impériu. Měnové stříbro oproti zlatu rychle klesalo na hodnotě jak rostl počet zemí na ryze zlatém standardu.

Přitom ovšem americký systém vyžadoval, že státní pokladna USA musela na jednu stranu ze zákona každý měsíc nakoupit spoustu stříbra a z toho stříbra vytvořit dolary, ale na druhé straně pět stříbrných dolarů musela vyměnit za jednoho zlatého půlorla (nebo deset dolarů za orla atd.) To vedlo rychle ke vzniku bludného kruhu, který hrozil totálně vyčerpat zlaté rezervy USA, protože hodnota dolaru klesla pod hodnotu zlatého obsahu v mincích. Nakonec to vyústilo v run na zlaté rezervy státní pokladny, velkou burzovní paniku a hospodářskou a politickou krizi. Shermanův zákon o nákupu stříbra byl zrušen v roce 1893, těsně před tím, než se státní pokladna USA ocitla na mizině. Volby v roce 1896 se pak odehrály ve znamení hořkého souboje zlaté a stříbrné frakce, kdy se zlatou stranou stali Republikáni a stříbrnou populističtí Demokraté unešení Williamem Jeningsem Bryanem. Zlato vyhrálo a USA se staly monometalickou zemí na zlatém standardu.

To samozřejmě neznamená, že by stříbrné mince zmizely úplně. Stříbrné dolary v denominacích, o kterých jsme mluvili, se používaly dál. Jen měly daleko vyšší hodnotu, než by odpovídala hodnotě jejich stříbrného obsahu, takže nebyly raženy volně a z tolika stříbra, kolik by si těžaři přáli udat. Byly raženy jen v takových množstvích, aby se zachovala nominální směnitelnost a ministerstvo financí mělo bezpečnou rezervu zlata, za které by stříbrné mince mohlo kdykoliv vyměnit. Jejich hodnota nyní byla odvozena od zlatého obsahu orlích mincí. Pokud se podíváme na to, že Morganovy dolary se přestaly razit v roce 1904, tak proto, protože bylo odhadnuto, že by ministerstvo financí nemělo dost zlata na jejich další pohodlnou výměnu, kdyby jich v oběhu bylo vyšší množství. Těžaři si mohli přát, aby ministerstvo vykoupilo víc jejich stříbra a nadělalo z něj mince, ale neměli už páku, jak si to přání vynutit.

Velké stříbrné dolary se opět začaly razit po První světové válce, kdy se i proměnila monetární situace. Kovové mince byly během války hromaděny, takže nyní bylo potřeba zase obnovit jejich množství v oběhu.

Samozřejmě celou dobu se pořád používaly výše zmíněné certifikáty, kdy si lidé na pobočky ministerstva financí chodili vyměňovat mince za papír nebo papír za mince podle chuti – s výjimkou válečného období, kdy byla směnitelnost pozastavena. Od bankovních služeb se to, co dělaly pobočky ministerstva financí, lišilo pochopitelně tím, že na uložené mince se nevyplácely žádné úroky, a pak taky minimální částka, jejíž směnou na papír nebo z papíru na kov, kterou by se úředníci za přepážkou byli ochotni zaobírat, byla asi padesát dolarů. Nic pro drobné střádaly – tato veřejná služba byla zamýšlena pro potřeby trochu většího obchodu.

Je dobře známým faktem, že zlatý dolar se zlatými certifikáty nepřežil Velkou depresi třicátých let. Franklin Roosevelt nechal všechno zlato zabavit a zakázal soukromým občanům jeho držení. Zákaz, který byl zrušen až v osmdesátých letech.

Stříbrné dolary – tedy certifikáty, půldolary, čtvrťáky a desetníky s 90% obsahem stříbra krizi přežily. Jeden faktor byl, že hodnota stříbrného materiálu, ze kterého byly vyrobeny, byla pořád hluboko pod jejich peněžní hodnotou, což se změnilo až právě v letech 1963 a 1964, kdy hodnota stříbrného materiálu vystoupala nad peněžní hodnotu, a tak se půldolary, čtvrťáky a desetníky přestaly ze stříbra vyrábět.

Druhý faktor byl následující. Pamatujete si to, že Demokratická strana byla stranou podpořenou těžaři stříbra? A Franklin Roosevelt byl Demokrat. 19. června 1934 byl schválen nový zákon o nákupu stříbra – jako Bland Allison a Sherman Silver Purchase Act, ale tentokrát v turbomódu.

ČÁST 2. Tímto je vyhlášeno, že politikou Spojených států bude, aby se poměr stříbra ke zlatu v měnové zásobě Spojených států zvýšil s konečným cílem mít a udržet minimálně jednu čtvrtinu měnové hodnoty této zásoby ve stříbře…   

ČÁST 5. Ministr financí dostává autorizaci a nařízení k tomu, aby vydával stříbrné certifikáty v takových denominacích, jaké může čas od času předepsat a v nominální hodnotě ne menší než je cena veškerého stříbra nakoupeného podle autorizace v části 3. Tyto certifikáty musí být součástí reálného peněžního oběhu. Ve státní pokladně musí být proti těmto vydaným certifikátům udržováno odpovídající množství stříbra ve slitcích a standardních stříbrných mincích v hodnotě rovnající se nominální hodnotě těchto stříbrných certifikátů. Veškeré stříbrné certifikáty jsou od této chvíle zákonným platidlem pro veškeré dluhy, veřejné i soukromé, veřejné poplatky, daně a cla a budou splatné na požádání na ministerstvu financí Spojených států ve standardních stříbrných dolarech. Ministr financí má autorizaci nechat razit standardní stříbrné dolary pro tuto výměnu.

ČÁST 6. Kdykoliv budou podle úsudku ministra financí takové akce nutné k uplatnění politiky tohoto zákona, ministr financí dostává autorizaci, se schválením Prezidenta, vyšetřovat, regulovat nebo zakázat, prostřednictvím licencí nebo i jinak, nabývání, dovoz, vývoz nebo převoz stříbra a uzavírání kontraktů a dalších smluv… Kdokoliv vědomě poruší ministerská nařízení a licence … může být potrestán pokutou až 10 000 dolarů nebo vězením až 10 let…. 

K tomuto zákonu Roosevelt přidal 9. srpna 1934 Exekutivní příkaz 6814.

Jak známo, zlato bylo zabaveno Rooseveltovým Exekutivním příkazem 6102.

Exekutivní příkaz o stříbru ho skoro přesně kopíroval až na to, že byl zcela obrácený. Příkaz o zlatě zabavoval soukromým osobám veškeré jejich měnové zlato – mince, slitky a zlaté certifikáty – a milostivě jim dovoloval ponechat si mince se starožitnou hodnotou, zlaté šperky a zlaté výplně do zubů.

Příkaz o stříbře dovoloval ponechat si veškeré měnové stříbro – mince a certifikáty měly zůstat lidem až do hmotnosti 500 uncí na člověka. Ostatní stříbro mělo být doručeno do nejbližší mincovny a přeměněno na monetární užití.

Ne náhodou některé Rooseveltovy nápady připomínají Maův Velký skok vpřed s jeho ocelářskou pecí v každé vesnici… Tenhle Rooseveltův tah můžeme běžnou řečí vyjádřit takto: Povinně si dáte veškeré své stříbro přetavit na peníze a za ty peníze si pak něco koupíte. A tím bude vyřešena Velká deprese. Milton Friedman popsal, jak toto vyvolalo měnovou krizi v několika zemích, které ještě tehdy byly na stříbrném standardu – především v Číně.

Aby ministři financí vyhověli zákonu v jeho části 5 s požadavkem na to, aby se stříbrné certifikáty co nejvíc užívaly ve skutečném peněžním oběhu, tak se zavedenou praxí stalo, že Fed nedostal autorizaci k tomu, aby tisknul bankovky v nominální hodnotě jednoho dolaru. Jednodolarové papírové peníze až do půli šedesátých let v USA byly stříbrné certifikáty.

American Silver Purchase Act zůstával v platnosti od roku 1934 do roku 1963 a jeho ustanovení v druhé a páté části se snažili prezidenti naplňovat a mít v oběhu stříbrné certifikáty. A zde se tedy dostáváme ke Kennedymu a jeho roli v celé této záležitosti.

Pojďme se trochu podívat na Kennedyho rodinné a ideové zázemí.

John F. Kennedy měl v úmyslu vystudovat na London School of Economics pod vedením jednoho z nejznámějších socialistů té doby – Harolda Laskiho – u kterého před tím studoval jeho starší bratr. Otec Johna Kennedyho – Joseph Kennedy starší – byl v té době Rooseveltovým velvyslancem v Británii. Ze zdravotních důvodů z těchto plánů sešlo. Kennedy trpěl těžko diagnostikovatelnou gastrointestinální chorobou a mnoho času trávil na pozorováních v různých předních nemocnicích na východním pobřeží (jeho chronické zdravotní potíže později vedly i ke zneužívání různých léků). Zůstal tedy tam a vystudoval Harvard. Laskiho Kennedyové požádali, aby napsal alespoň úvod ke Kennedyho dizertaci, kterou Kennedyho otec nechal vydat knižně. Laski to trochu povýšeně odmítl s tím, že nechce připojovat své jméno k nějakému nevyzrálému dílku syna bohatého otce. Netušil, že Kennedyho první kniha byla ve skutečnosti z velké části dílem nositele Pulitzerovy ceny, bývalého šéfredaktora New York Times Arthura Krocka, kterého přítel Joseph Kennedy starší najmul, aby synovi s psaním jeho první knihy „trochu“ pomohl.

Prakticky nic v Kennedyho vzdělání, výchově, zájmech, veřejně vyjadřovaných názorech nebo volbě ekonomických poradců ani náznakem neukazuje na člověka, který by měl nějakou nekonvenční myšlenku ohledně existence a úlohy centrální banky.

JFK byl v ekonomické politice přesvědčený Keynesiánec. Pro svůj krok v daňové politice – snížení horní sazby daně z příjmů z 90 % (což bylo od Druhé světové války) na 60 % měl naprosto Keynesovské zdůvodnění posílením agregátní poptávky.

„Ekonomové kolem Kennedyho neměli zájem jen o politiky, které by umožnily vyhnout se depresi a nezaměstnanosti. Viděli Keynesovy ideje jako základ pro magické rovnice, které jim umožní vytvořit růst a prosperitu skrze vládní zásahy. Tyto ideje čerpali od Alvina Hansena a Abby Lernera a jejich konceptu potenciálního výstupu.“ (Norman Ornstein)

Kennedy v srpnu 1962 prohlásil: „Všichni mluví o našem deficitu. Všichni by chtěli abychom omezili výdaje. Zdá se, že nerozumí tomu, že je to tento deficit a toto utrácení, co udržuje náš ekonomický růst. Já miluji deficit.“

Peněžní zásoba M2 rostla během Kennedyho vlády tempem 8 % ročně, zatímco v padesátých letech to bylo 3,6 % ročně.

Během voleb 1960 obvinil Kennedyho protikandidát a tehdejší Eisenhowerův viceprezident Richard Nixon Fed z toho, že hraje do karet Kennedymu, protože příliš „utaženou“ (podle Nixona) politikou způsobil recesi koncem Eisehowerova období, kdežto po zvolení Kennedyho politiku uvolnil.

„Kennedy a jeho tým ekonomických poradců vedli neúnavnou kampaň za uvolněnější měnovou politiku prakticky od začátku své vlády. Tato kampaň měla podobu neustálých veřejných apelů prezidenta a jeho poradců na guvernéra Fedu Williama Martina.“ (Joseph Salerno)

Kennedy zapíral souvislost mezi uvolněnější měnovou politikou a nárůstem inflace. Ve zprávě o stavu unie v roce 1962 tvrdí: „První linií v obraně proti inflaci je veřejná uvědomělost a zdravý duch vedoucích činitelů v průmyslu i v odborech, kteří udržují nárůsty svých mezd a zisků na úrovni produktivity.“

„Keynesiánci vždy popichovali Fed k tomu, aby byl trochu uvolněnější ve své monetární politice a pak poučovali podnikatele a zaměstnance, aby nezvyšovali mzdy a ceny. Jinými slovy zároveň podporovali inflaci uvolněnou měnovou politikou a při tom se snažili přesvědčit vedení firem a zaměstnance, aby se této uvolněné měně nepřizpůsobovali.“ (Suzan Lee)

Nejlepším příkladem tohoto počínání Kennedyho vlády byla stávka v ocelářském průmyslu na podzim 1961. Šéf ekonomických poradců Walter Heller poslal prezidentovi memorandum o tom, že nárůst cen oceli by byl tou největší hrozbou ekonomické stabilitě. Kennedy napsal otevřený dopis ocelářským společnostem: nezvyšujte svoje ceny! Vaší vlasteneckou povinností je udržet ceny oceli stejné.

Tým ekonomických poradců Kennedyho spočítal, že zvýšení mezd, které bylo v ocelářském průmyslu dojednáno odbory, mohou ocelářské firmy absorbovat, aniž by museli zvýšit ceny oceli. Ovšem ceny oceli se nezvedly od recese v roce 1958, ačkoliv tlak ze strany nárůstu nákladů se stále zvyšoval. A průměrná návratnost investic v ocelářském průmyslu byla nižší, než byl průměr v americkém průmyslu.

V únoru 1962 Kennedy začal u ocelářů lobbovat. Tlačil na to, aby ocelářské firmy a odboráři uzavřeli novou smlouvu platnou pro celé ocelářské odvětví, která by zmrazila prakticky všechno. Žádné zvýšení cen oceli a jen velmi skromný nárůst mezd.

Na začátku dubna 1962 ovšem ocelářské firmy oznámily, že budou zvyšovat ceny o 3 %. Kennedyho toto ohromně rozzuřilo. O nárůstu cen prohlásil, že by vyvolal inflaci (opět idea toho, že inflace není způsobena měnovou politikou). Kennedy zahájil generální rétorickou ofenzívu proti ocelářům. Na své tiskové konferenci jim nevybíravě vynadal a poštval na ně své spřátelené novináře. Měl pocit, že reportáž televize NBC je vůči ocelářům příliš přátelská. Takže zavolal regulátorovi televizního a rozhlasového vysílání FCC a přikázal mu, aby s tím „něco udělal.“ Ministrovi obrany přikázal, aby byly zrušené armádní kontrakty s ocelářskými firmami, které zvedly ceny. Například program výstavby ponorek pak dostala jedna maličká ocelářská firma, která nic podobného do té doby nestavěla. Walter Heller odhadnul, že vláda přímo nakupuje asi 9 % z celkové produkce ocelářů. FBI si vyžádala zápisy z jednání správní rady Betlehem Steel, IRS hrozila daňovými audity a Federální obchodní komise vyšetřováním z kartelové dohody.

Tento koncentrovaný tlak vedl k tomu, že 13. dubna oceláři oznámili, že navýšení cen neprovedou. Ovšem tyto události ukazují, jak a z jakých pohnutek byl prezident ochoten zasahovat přímo do ekonomických procesů a rozhodování, které je právem soukromých společností udělat – rozhodnout se, za kolik budou prodávat svou produkci.

Co se týče ideje, že moc „vydávání peněz“ se má vrátit od Fedu Kongresu, která byla hlásaná některými populistickými frakcemi na okrajích politické scény, tak Kennedyové při setkání s ní stáli na naprosto opačné straně barikády, než jak tvrdí úvodní mýtus.

Ve třicátých letech existoval populární rozhlasový kazatel – katolický kněz Charles Coughlin. Ten nejprve podporoval Roosevelta, ale potom se od něj odvrátil a obvinil ho z toho, že je také součástí bankéřského spiknutí. Zde je k vidění malá část jeho kázání, ze které si čtenáři mohou vytvořit obrázek:

Roosevelt vyslal svého přítele – Josepha Kennedyho staršího, aby si s Coughlinem promluvil jako katolík s katolíkem a přesvědčil ho o tom, aby takových kázání zanechal. Toto nepomohlo a kázání otce Coughlina byla pak omezena až regulací rádiového vysílání.

V padesátých a šedesátých letech na Coughlina navázali další podobní političtí rádioví kazatalé, kteří vytvářeli podhoubí určitých proudů v americké politice. Kennedyho administrativa spustila jednu z nejúspěšnějších cenzorských kampaní na potlačení těchto rádiových kazatelů.

Kennedy si určitě nemyslel, že se mají „peníze vrátit do rukou lidu“ – naopak aktivně cenzuroval lidi, které podobné věci a myšlenky hlásali. Je ironií dějin, že pro část dnešních pokračovatelů těchto proudů se stal Kennedy „nepřítelem bankovního kartelu.“

JFK a jeho tým ekonomických poradců. James Tobin, Kenneth Arrow, Richard Attiyeh, Barbara R. Berman, Charles A. Cooper, Richard N. Cooper, Rashi Fein, Catherine H. Furlong, Frances M. James, Edward D. Kalachek, David W. Lusher, Richard R. Nelson, Arthur M. Okun, Gerge L. Perry, Lee E. Preston Jr., Vernon W. Ruttan, Walter F. Stettner, Robert Solomon, Warren Smith, Charles A. Taff, Nancy H. Teeters, Lloyd Ulman, Walter Heller.

Ekonomická zpráva Prezidenta předložená Kongresu v lednu 1963.

Výroční zpráva sboru ekonomických poradců.

„Otázka stříbra

Znovu vás žádám o revizi naší stříbrné politiky, aby odpovídala statusu stříbra jako kovu, po kterém existuje rostoucí průmyslová poptávka. Mimo užití na výrobu mincí stříbro nemá žádnou užitečnou měnovou funkci.

V roce 1961 na můj pokyn ministr financí pozastavil prodeje stříbra. Jako další krok jsem navrhnul zrušení těch zákonů, které nutí naše ministerstvo financí podporovat cenu stříbra. Zrušení padesátiprocentní daně na převod majetkových podílů ve stříbrných dolech a abyste autorizovali Federální rezervní systém vydávat bankovky v denominaci jednoho dolaru, což by umožnilo postupné stahování stříbrných certifikátů z peněžního oběhu, a tak uvolnění dosud vázaného stříbra na účely zmincování. Žádám Kongres, aby podnikl okamžitou akci a uskutečnil tyto doporučené změny.“

Nyní máme už dost informací, abychom vyslovili soud nad Marrsovým úryvkem.

„Kennedy se očividně rozmýšlel nad tím, že návrat k Ústavě, která říká, že jen Kongres má právo vydávat a regulovat peníze, by bylo možné zkrotit rostoucí národní dluh tím, že by se bankéřům Federálního rezervního systému neplatily úroky, které dostávají, když tisknou papírové peníze a na úrok je půjčují vládě.“

Toto je naprostá fabulace, která postrádá jakýkoliv reálný základ nebo důkaz. Fed vrací ze zákona svoje výdělky z úroků ministerstvu financí. Není žádný důkaz, že by Kennedy takhle o národním dluhu nebo Ústavě uvažoval. Naopak jsou známy jeho veřejné výroky, které ukazují opak.

“Posunul se do této oblasti 4. června 1963, když podepsal exekutivní příkaz 11110, který nařizoval vydat 4,292,893,815 dolarů v certifikátech vydaných ministerstvem financí (U. S. Treasury) oproti emisi tradičním Federálním Rezervním Systémem. V ten samý den Kennedy podepsal zákon, kterým měnil krytí jedno a dvou dolarových bankovek ze stříbra na zlato a dodal tak sílu slábnoucí americké měně.”

Exekutivní příkaz 11110 nic takového nenařídil a číslo 4 miliardy něco dolarů se vzalo bůh ví odkud. 4. června byl přijat zákon, který rušil další emise stříbrných certifikátů, ale interpretovat to jako přechod krytí ze stříbra na zlato u jedno a dvoudolarových bankovek je naprosto mimo. Nebyl totiž zrušen exekutivní příkaz Roosevelta zakazující soukromé vlastnictví měnového zlata, a tak tento „přechod krytí“ znamenal, že člověk místo dvou půldolarových mincí z 90% stříbra dostal mince z daleko méně hodnotné slitiny mědi a zinku. Jediní, kdo za dolary mohli žádat zlato byly i nadále zahraniční centrální banky.

Zrušení stříbrných certifikátů byl dlouhodobý Kennedyho program, na který ho navedla určitě drtivá většina ekonomických poradců, které si k sobě vybral. Exekutivní příkaz 11110 byl součástí tohoto procesu ale podle všeho tou naprosto nejméně významnou. Šlo jen o nějakou technickou úpravu pravomocí ministra financí ohledně vydávání stříbrných certifikátů a nic speciálního se mu tímhle nepřikazovalo. Jen si porovnejte to, jak vypadají Rooseveltovy exekutivní příkazy se skutečným impaktem do světových dějin s tím, co podepsal Kennedy.

“Kennedyho kontrolor měny James J. Saxon měl už nějakou dobu spory s mocnou radou guvernérů Fedu a zastával se rozšíření investičních a úvěrovacích možností bank, které nebyly součástí Federálního rezervního systému.

Saxon také rozhodl, že i banky mimo Federální rezervní systém mohou být distributory státních a komunálních dluhopisů, což opět oslabilo dominanci bank ve Federálním systému.”

Je možné, že se nějaký podobný vnitřní baseball mezi ministerstvem a radou guvernérů Fedu skutečně odehrál. Ale i kdyby to tak bylo (a nemám rozhodně v úmyslu plýtvat energií na to, abych tohle detailně prošetřil) tak tohle na první pohled vypadá jako rutinní byrokratické hrátky, které se dějí dnes a denně mezi různými úřady. Těžko motiv k tomu zabít prezidenta.

“Vzhledem k tomu, že bitva o kontrolu nad U.S. měnovým systémem ze strany monolitické centrální banky je tématem, které se táhne už od založení Republiky…”

Tohle je jedna z mála pravdivých částí, ale Kennedy byl v téhle bitvě 100% na straně Fedu. Ze všeho výše popsaného plyne, že daleko většími podezřelými z vraždy Kennedyho než kartel mezinárodních bankéřů by byli zastánci komoditního krytí peněz.

A jako třešnička na dortu – Kennedyho ministrem financí a člověkem, na kterého tím exekutivním příkazem 11110 převáděl pravomoc starat se o stříbrné certifikáty, byl ředitel a spoluvlastník investiční banky z Wall Street Douglas Dillon. Na první pohled někdo, kdo spíš bude součástí bankovního kartelu, než aby byl proti němu.

 

---

Dodatek – seznam knih Jima Marrse (Jak hluboko vede tahle králičí nora? Až k mimozemšťanům a Iluminátům.)

Crossfire: The Plot that Killed Kennedy

Alien Agenda: Investigating the Extraterrestrial Presence Among Us

Rule by Secrecy: The Hidden History That Connects the Trilateral Commission, the Freemasons, and the Great Pyramids

Psi Spies: The True Story of America’s Psychic Warfare Program.

Inside Job: Unmasking the 9/11 Conspiracies

The Rise of the Fourth Reich: The Secret Societies That Threaten to Take Over America

The Terror Conspiracy: Deception, 9/11 and the Loss of Liberty

Above Top Secret: Uncover the Mysteries of the Digital Age

The Sisterhood of the Rose: The Recollection of Celeste Levesque.

The Trillion-Dollar Conspiracy: How the New World Order, Man-Made Diseases, and Zombie Banks Are Destroying America.

Oswald’s Confession and Other Tales from the War.

Our Occulted History: Do the Global Elite Conceal Ancient Aliens?

Population Control: How Corporate Owners Are Killing Us.

The Illuminati: The Secret Society That Hijacked the World.

 

 

 Vladimír Krupa