O pravdě, víře, očkování a naději |

Sdílet článek:

ČT24 18. 8. 2021
„Za úterý přibylo 294 nových případů Covidu, o 34 více než před týdnem.“

Žijeme v čase pandemie, tak je třeba denně připomínat, že nám hrozí velké nebezpečí, nebudeme-li dbát bezpečnostních nařízení.

Již době, než jsme začali být informováni, že se v daleké Číně začíná šířit nebezpečná nemoc, bylo v denním zpravodajství pozitivních zpráv jako šafránu. V současnosti se nevyváženost zpravodajství prohlubuje měrou nebývalou. Umlčeny byly hlasy volající po kulatém stolu, nabízející hledat řešení v pluralitě názorů. Z pozice moci se dozvídáme, že k návratu ke spokojenému životu stačí udělat jediné: Nechat se očkovat.

Aby ti, kteří jsou toho času u moci, dodali svým slovům váhu, zvou si na pomoc známé osobnosti zvěstující, jak je očkování prospěšné, až nezbytné. Jiným osobnostem naopak sluchu dopřáno není, možná proto, že právě oni skutečnými osobnostmi jsou. Kdo přichází s jiným řešením, nemá pravdu. Jinak řečeno, kdo nejde s námi, jde proti nám. Při vzpomínce, co tato slova znamenala v časech jen nedávno minulých, zamrazí.

„Udělejme tečku za Covidem, pojďme se očkovat!“ Postavme se do řady a hlavně nepřemýšlejme, pro co se v ten okamžik rozhodujeme. Vždyť je to jen píchnutí, které ani nebolí. Při aplikaci jakéhokoliv léku, i toho nejbanálnějšího, jsme vyzýváni, abychom si přečetli příbalový leták. V něm je psáno, jak lék užívat, abychom předešli nežádoucím účinkům. Vždyť jde o chemické sloučeniny, které mohou v nevhodné kombinaci vyvolat nežádoucí reakce. I proto je každý nový lék dlouhodobě testován. Dlouhá cesta vede ke schválení, než je lék uvolněn k běžnému užívání. U vakcín proti Covid to neplatí. Mají status EXPERIMENTÁLNÍCH, s čímž se výrobci, právně zbaveni jakékoli odpovědnosti, nijak netají a slibují, že potřebné dokumenty ke schválení WHO dodají v nejbližších letech. A v kolonce, jak reagují na jiné léky (obecně) stojí: nebylo zkoumáno. Z uvedeného nemohu vyvodit jiný závěr, než že se všichni stáváme součástí obludného experimentu, jehož dopad vyhodnotí teprve budoucnost.

A tak si pokládám otázku: Co vede politiky k tvrzení, že jsou tyto vakcíny bezpečné? K tomu, s jakou bohorovností vyhlašují jedno nařízení za druhým, něco, co by v právním státě mohlo spatřit světlo světa pouze ve formě zákona? Za jak důvěryhodné mít vrcholné představitele státu, kteří se na tiskové konferenci schovávají ve svých prohlášeních za závěry expertní skupiny? Za ty, jejichž odpovědnost zůstává veřejnosti skryta? Jak důvěryhodným může být politik, ministr, který prohlásí, že se ve svém rozhodování nemůže řídit zdravým rozumem, protože je odborník? Možná i proto byl na svém postu po krátké době vystřídán. Ano, politici se střídají. Politiků je mnoho, jen skutečných státníků je poskrovnu.

Avšak důvěrou svých občanů se může pyšnit pouze ten stát, který stojí na pevných právních základech. Důvěryhodnou se nemůže stát politická reprezentace, hlásající polopravdy či otevřené lži. K udržení moci však stačí málo: Šířit strach. Přesvědčit ty, kteří jim dali ve volbách hlas, že nezachovají-li se dle jejich dobře míněných rad, mají se čeho obávat. Čím více člověka opanuje strach, tím více se snižuje jeho schopnost logického vyhodnocení, zda má své opodstatnění. A navíc – pod jeho vlivem pak snadno přesvědčí sám sebe, že udělat ten či onen krok je dobré, jinak by přišel o mnohé. A začínáme tak vydírat sami sebe. Stáváme se rukojmím svého strachu. O cokoli. O zaměstnání, o majetek, o zdraví. Ztrácíme přitom mnohem víc – úctu před sebou. Nenápadně, krůček po krůčku. Vždyť rozhodnout se pro ten či onen krok to ještě jde, ještě to není tak zlé, tím nikomu neuškodím…. ale – ANI SOBĚ? Stačí málo. Stačí neříkat pravdu, stačí neříkat ji celou a polopravda bývá záludnější. Nebezpečnější než otevřená lež, ta je alespoň zpočátku snadněji odhalitelná. Stačí cíleně a dlouhodobě zamlčovat, že existuje i jiná cesta k nápravě.

K současnému neblahému stavu společnosti napomáhá selhání sdělovacích prostředků a lékařské obce. Nejsme pravdivě informováni o tom, jakou roli v odolnosti proti Covid hraje přirozená imunita, už vůbec ne o tom, jak ji budovat a posilovat. Nezaznamenal jsem v posledních dvou letech žádné informace, či dokonce pořady, vysvětlující, jak zdravě žít, či k jakému životnímu stylu se dopracovat, abychom respektovali i jiné formy života, než jsme my sami. Abychom s nimi mohli spolužít, aniž bychom se jich museli obávat. Včetně virů.

Heslo “Spolu to zvládneme” je údernější a na první pohled se jeví i účinnější. Těmi spolu jsou však k naší společné škodě míněni jen ti, kteří ať již vědomě či bezmyšlenkovitě zastávají většinový názor. A ti ostatní? Ti přece jen maří naše společné úsilí.

Skutečné potíže, které vyvstanou v budoucnu, spočívají v tom, je-li většinový názor vydáván za absolutní pravdu. V historii to bylo předznamenáním jediného: úpadku práva a morálního rozkladu společnosti, která se přitom ze všech sil snaží prezentovat jako demokratická. Rychlost úpadku morálních hodnot, na nichž má být vystavěno demokratické společenství, vypovídá o tom, jak cíleně je přehlížen a potlačován názor člověka v tom čase slabšího.

V přímém přenosu jsme svědky uplatňování prastarého principu, jak nejsnadněji vládnout – stačí rozdělit společnost. Stačí přesvědčit ty již dostatečně vystrašené, že ti druzí jsou pro ně nebezpeční. Stačí jim namluvit, že ti, jejichž smyslem jejich přítomnosti tady a teď je být odpovědnými za svůj život, za své činy, za své zdraví, jsou ve skutečnosti neodpovědnými a je ohrožují, neboť odmítají podřídit se často nesmyslným nařízením.

Stačí opravdu málo a začínáme sočit jeden na druhého, začínáme se vydírat navzájem. Ožívá institut domovních důvěrnic, evidujících, kdo z obyvatel jejich panelového domu ještě na 1. máje nevyvěsil vlaječky. Pardon – kdo ještě není očkovaný. Vracíme se o 40 let zpátky, jen kulisy okolního světa se proměňují. Tehdy vstupoval otec do strany jen proto, aby syn mohl vystudovat vysněnou vysokou školu. Dnes se nechá očkovat (nedobrovolně, nikoli na základě uvědomělého rozhodnutí) jen proto, aby mohl jít s malou dcerkou do bazénu a naučit ji plavat, neboť: NEOČKOVANÝM VSTUP ZAKÁZÁN

Mnohé nasvědčuje tomu, že se zákazy tohoto typu se budeme setkávat stále častěji. Jen ty odznaky na kabátech ještě chybí. Ale pravda, žijeme v moderní době, máme Covid-pasy. Doba se proměňuje, čas se zrychluje. To, co se před několika lety jevilo jako těžko představitelné, se stává smutnou realitou. To, co bylo mnohdy označeno za ubohou konspiraci, se stává trpkou pravdou. Ověřujeme si na vlastní kůži, že rozdíl mezi konspirací a bolestnou pravdou je jen otázkou času. A čas se zrychluje.

Největšího zločinu se dopouštíme na nejmladší generaci. Na dětech předškolního věku a školácích prvního stupně. Nejenže jsme je ochudili o sociální kontakt se svými vrstevníky, nejenže je nutíme dýchat pod rouškou vydýchaný vzduch, nejenže je nutíme zakrývat si obličej v čase, kdy odezírání miminky tváře je rozhodující pro duševní rozvoj rodící se osobnosti, dopouštíme se čehosi mnohem horšího. Nutíme je vyrůstat v prostředí množícím se nařízeními a zákazy toho či onoho, v prostředí nesvobody, v prostředí prosyceném všudypřítomným strachem. Vychováváme je k pasivitě. Nevedeme je k poznání, jak důležité je brát postupně život do vlastních rukou. K přemýšlení o tom, co je v životě smysluplné. Může je k tomu ale vést vystrašený otec, kterého jsem potkal na procházce lesem, a který si pro jistotu, ve chvíli, kdy jsme se míjeli, ještě více utěsnil respirátor? Venku? Na kraji lesa?

Ano, procházíme životní zkouškou, testem poslušnosti. Nemyslím, že se nacházíme uprostřed pandemie nemoci (tomu ostatně ani neodpovídají čísla, podle nichž je statisticky definovaná pandemie dle WHO), ale uprostřed vyvolávané a cíleně živené pandemie strachu. Mocnými jsme cíleně vedeni k pasivitě. Jen prosím nepřemýšlet. Přemýšlivý člověk byl a vždy bude pro mocné nepohodlný, nebezpečný.

Jsme atakováni ze všech stran a každý den, že cesta k lepším zítřkům vede jen skrze očkovací centra. A třeba i za úplatu, za tenisky či mobil, jen aby bylo co nejvíce poslušných. Avšak – co lékařská obec? Nabízejí snad každému, kdo se postaví v mnohdy nedůstojném prostředí, označeném za očkovací centrum do řady, příbalový leták? A vyzvou ho, aby si ho přečetl a vysvětlí všem, co podstupují? Nepláče v tu chvílí Hippokrates? Nezpronevěřují se svému slibu, že: „Nemocné budou léčit podle svého vědění a svých znalostí k jejich užitku a prospěchu.”? A firmy které si vymiňují, , že nemoc bude léčena vždy jen jejich vakcínou, i kdyby se prokázalo, že byl nalezen účinnější a lacinější lék? Tak jde o zdraví nebo astronomické zisky?

Jsme utvrzováni v tom, že dál můžeme žít v klidu, jen necháme-li se naočkovat. Navíc zadarmo. Což nám ale není známo, že „zadarmo ani kuře nehrabe?“ Neuvědomujeme si, že za takto snadno koupenou poslušnost jednou všichni draze zaplatíme? Poslušnost podmíněnou a vykoupenou strachem? Není kombinace těchto dvou vlastností – poslušnost a strach – alarmující? Nestojí ani teď za to, položit si spolu s Cicerem otázku starou jako lidstvo samo? CUI BONO?

Zamýšlet se nad výhodami či případnými ztrátami by mělo být výsadou každého člověka. Všichni jsme byli obdařeni vůlí a rozumem. Přemýšlivý člověk, ten, který odmítl splynout s davem, je pomalu vytěsňován na okraj společnosti. Jsou mu oklešťována jeho práva, zakazován vstup tam či onam. Absurdní situace? S analogickými situacemi jsme se za minulého režimu setkávali často. I proto si vysloužil přízvisko Absurdistán. Stává se snad celý svět jedním velkým ABSURDISTÁNEM?

Zpráva ČTK 17. 8. 2021
„Stačil jediný případ Covidu a ostrovní země (Nový Zéland) se uzavírá na 3
dny do celostátní karantény, některá místa na 7 dní.“

Chvályhodná obezřetnost, či ztráta soudnosti, hysterie?

Zpráva ČTK 17. 8. 2021
“V Izraeli, nejproočkovanější zemi na světě se z důvodu narůstajícího počtu
nakažených rychle připravuje 3. vlna přeočkováni.”

Není už víc než zřejmé, že samotným očkováním se nedokážeme ochránit? Není už víc než zřejmé, že těm, kdo se nás trvale snaží přesvědčit o opaku, nejde o naše zdraví, ale o upevnění jejich postavení a zisky? Co dál? Budeme z domova už vycházet jen tehdy, půjdeme-li se přeočkovat? Budeme dál na palubě jen tancovat, byť se loď stále více potápí? Není už na místě začít přemýšlet nad jinou alternativou, jak dát DARU ŽIVOTA člověku důstojnější podobu? Není na místě zamyšlení nad tím, zda není cestou skutečné nápravy hluboká změna životního stylu? Rozloučení se s představou, že k nápravě může dojít bez našeho vlastního přičinění?

Říká se, že naděje umírá poslední. Vždyť jen díky ní dosud člověk přežil všechny těžké chvíle. Aby však byla hodna čistoty a hloubky svého významu, nesmí být znehodnocována, zneužívána. Spojována s heslem SPOLU TO ZVLÁDNEME, do něhož jsou vloženy emoce, jimiž se navzájem vydíráme. I NADĚJI jsou schopni vyprázdnit ti, kteří mají jako zvolení zástupci sloužit národu. Ti, kteří ji spojili s polopravdami a nezřídka i s cílenou lží, vedeni snahou dosáhnout co největšího osobního prospěchu.

OMNIA TEMPUS HABENT. Pravda, všeho do času. I to je ověřeno historií, ale což vyjít běhu času v ústrety a nebýt jen ve vleku událostí. A naděje se pousměje.

Jan Konfršt

Jan Konfršt (1944), filosof, autor deseti knih a audioknih s duchovní tematikou, z nichž první, vydaná v roce 2003, nese název Život v našich dlaních. Dvě prozatím poslední jsou Co když to bylo tak… Přemýšlejme, vydaná v roce 2013, a román Poutník, vydaný v roce 2020.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Konfr%C5%A1t
http://www.povidanisjanem.cz/