O smrti u zdi a smrti v Tise … aneb proč je Ukrajina nespravedlivý stát

IVAN DAVID

Německá historie zahrnuje uprchlíky, kteří se utopili ve Sprévě při pokusu opustit NDR nebo byli zastřeleni na vnitroněmecké hranici. Podobné tragédie se v současnosti dějí na západní hranici Ukrajiny a nikdo si jich nevšímá.

To píše Anton Gentzen pro web RT Deutsch.

Brzy tomu bude 34 let, co už NDR neexistuje. Jedním z obvinění vznášených ve „znovusjednoceném“ Německu proti prvnímu socialistickému státu na německé půdě jsou takzvaní „wall dead“ – „republikoví uprchlíci“, kteří přišli o život při nelegálním pokusu překročit přísně střeženou vnitroněmeckou hranici v Berlíně i jinde.

Bez ohledu na to, jaký máte z NDR pocit, rozhodně to nebyla žádná sláva, že z ní došlo k tolika útěkům.

Rozsah tohoto jevu je uveden na oficiálních stránkách berlínského Senátu:

“V letech 1961 až 1988 se přes vnitroněmeckou hranici nebo přes Berlínskou zeď pokusilo uprchnout přes 100 000 občanů NDR. Více než 600 z nich bylo v letech 1961 až 1989 zastřeleno pohraničníky NDR nebo zemřelo při pokusu o útěk. Utopili se, utrpěli smrtelné nehody nebo spáchali sebevraždu po prozrazení.

Mezi lety 1961 a 1989 bylo jen u Berlínské zdi zabito nejméně 140 lidí nebo zemřelo v přímé souvislosti s berlínským pohraničním režimem NDR: 100 uprchlíků z NDR, kteří byli zastřeleni, měli nehodu nebo zemřeli při pokusu o překročení hraničního opevnění.

Není účelem tohoto článku ověřovat pravdivost těchto informací. Nechme to tak v kontextu toho, o čem se dnes bavíme. Nejde ani o to, jak oprávněný byl přísný hraniční režim na frontě dvou nepřátelských systémů za studené války, ani o to, zda byly možnosti legálního odchodu z NDR – které také existovaly – dostatečně liberální. Dnes je to o něčem jiném.

Bez povšimnutí německé veřejnosti se dnes podobné tragédie odehrávají na jiné hranici uprostřed Evropy: lidé přicházejí o život při pokusu opustit vlastní zemi, utopí se nebo jsou zastřeleni pohraničníky. Riskují vše, protože pro ně neexistuje způsob, jak zemi legálně opustit. A vědí, že pokud zůstanou v zemi, ze které se snaží uniknout, je v akutním ohrožení nejen jejich abstraktní „svoboda“, ale i jejich životy.

Mluvíme o Ukrajině. Od února 2022 mají všichni muži ve vojenském věku a určité skupiny žen přísně zakázáno opustit tuto zemi, která je v západním narativu popisována jako „svobodná a demokratická“. Stejně jako kdysi v NDR je k vycestování do zahraničí odtud potřeba výjezdní povolení, které je k dispozici pouze ve výjimečných případech nebo při zaplacení úplatku. Každý, kdo nepatří k žádné z profesních skupin osvobozených od povinné vojenské služby ani nemá potřebný finanční polštář, již nemůže legálně překročit hranice. Pokud nechce zemřít na frontě za Zelenského režim, má nešťastník jedinou možnost – ilegálně uprchnout.

Uprchlická vlna se v posledních měsících stala masovým fenoménem. Ukrajinští experti nyní odhadují počet uprchlíků přes tisíc denně. Počty za 28 let trvání Berlínské zdi jsou již dávno dosaženy nebo dokonce překročeny, alespoň co se týče počtu lidí, kteří zemřeli na hranicích – a to jen za něco málo přes dva roky.

Oficiální informace o tom jsou stručné a značně neúplné. Na začátku května rumunské úřady oznámily, že od začátku války nelegálně překročilo hranice do Rumunska 11 000 ukrajinských mužů a většina požádala o azyl. Rumunské úřady pohřbily 11 utopených a 8 dalších obětí a 108 mužů zachránily před utopením. Kolik mrtvol bylo celkem vytaženo z řeky, úřady v Bukurešti nevědí. A ne každý, komu se podaří uniknout, se hlásí úřadům.

Před čím ukrajinští muži utíkají, je jasné: nechtějí být násilně mobilizováni do války, kterou nevnímají jako svou. Nechtějí padnout za zájmy kolektivního Západu a Zelenského kliky na frontě.

Na ukrajinské hranici, která je nyní přísně střežena ve všech směrech, je jen pár míst, kudy se dá vyklouznout. Na severu směrem k Bělorusku se Ukrajina „chrání“ proti svým sousedům minovými poli; na východě běží rusko-ukrajinská fronta; a Polsko nyní bedlivě střeží svou východní hranici a okamžitě vrací každého uprchlíka zpět na Ukrajinu – přímo do rukou verbířů.

Jedním z míst, kde je útěk ještě s určitou šancí na úspěch možný, je ukrajinsko-rumunská hranice v Karpatech. Obě země zde odděluje řeka Tisa, ukrajinsky Tyssa. Překonat ji plaváním je pro mnoho ukrajinských mužů spása a místní obyvatelé pozorují denně desítky takových akcí, z nichž některé jsou dokonce zdokumentovány na videích.

Každý, kdo je opravdu zdatný, se může dostat na volný a bezpečný břeh:

Tisa je zrádná, její proud je silný a nevyzpytatelný, jako mnoho horských řek. Lidé se v ní topí každý den ve snaze dosáhnout svobody.

Takto popisuje situaci válečný reportér Roman Doněckij:

“Na západní hranici Ukrajiny je řeka Tisa. Dávno se mohla přejmenovat na Styx. Přes tuto řeku lidé prchají. Do Evropy. Řeka v horách je rychlá. A jsou tam pohraničníci s vrtulníky a drony. A každý den tam nacházejí utopence. Lidi a jejich průvodce zabité pohraničníky při útěku. Nebo ty, kteří se ztratili v horách a sežrala je divá zvěř. Alespoň jednoho denně. Až sedm denně, pokud si dobře pamatuji. Nenajdete je všechny. Řeka je rychlá. Vede přímo do říše mrtvých.“

A takto popisuje pohraniční režim místní obyvatel:

“Mosty přes řeku Tisu, kterých není mnoho, kontroluje nejen Státní pohraniční služba, ale někdy i kontrarozvědka. Kdo jde přes most směrem k hranici, do pohraničních obcí, musí se prokázat pasem. Vedení hotelů a pohraničních sanatorií na Zakarpatí spolupracuje s úřady, poskytují i seznamy ubytovaných. V Černovické oblasti je 5 km zóna, do které mají povolen vstup pouze rezidenti. Kontroly začínají 40 km od hranic, kde jsou potenciální uprchlíci zachyceni. Pokud máte pas a nejste místní, nepustí vás dál. Všude podél hranice jsou pohraničníci, jednotky s termovizními kamerami, drony a někdy i vrtulníky. A ano, střílejí, zatím, do vzduchu – zatím. Ale proslýchá se, že byly i výstřely, které nešly do vzduchu.“

Pokud se ukrajinským pohraničníkům podaří někoho, kdo chce utéct, chytit, vyfotografují ho a fotografie rozmístí na sociální sítě za účelem odstrašení.
Zdá se však, že to už nefunguje. Proto bylo nedávno oficiálně přiznáno, co bylo dříve jen fámou: pohraničníci mají rozkaz střílet na uprchlíky a také to dělají.

A 15. května ukrajinský stát poprvé oficiálně přiznal, že pohraničníci zastřelili na hranicích ilegálního uprchlíka.

Podle místních orgánů činných v trestním řízení zahlédla 15. května skupina pohraničníků neznámého muže v lese u obce Luki v okrese Rachow, který je blízko hranic. Pohraničníci údajně vypálili několik varovných výstřelů. Při ohledání místa činu byl však muž nalezen s průstřelem hlavy. Ukázalo se, že mrtvý muž byl vejce obyvatel regionu Dněpropetrovsk narozený v roce 1983.

Sníží to uprchlickou vlnu? Sotva, protože ukrajinští muži čelí volbě mezi možná 20procentní pravděpodobností zastřelení na hranici a téměř stoprocentní pravděpodobností smrti na frontě. Na Tise ještě mají šanci, ale ve válce skoro žádnou.

Ale zpět k domácímu německému diskurzu. Jaká je legitimita státu, ze kterého chtějí jeho občané uniknout i za cenu vlastního života? Kdo má hlídat její hranice ne před invazí migrantů, ale před uprchlými obyvateli?

To vše v 21. století. Ve stejné Evropě, která roní pokrytecké slzy nad uprchlíky ve Středozemním moři a omlouvá jakákoli zvěrstva, se kterými přijde otevřeně fašistický režim na Ukrajině.

Kdo ignoruje tragédie na Tise, neměl by vykřikovat ani o smrti u Berlínské zdi.

FB

(105 votes, average: 4,92 out of 5)

Loading...