O svobodném obchodu a omezené imigraci I.

I.

Často se tvrdí, že “svobodný obchod” je spojen se “svobodnou imigrací,” tak jako je “protekcionismus” spojen s “omezenou imigrací.” Tedy, tvrdí se proto, že je možné, aby někdo mohl kombinovat protekcionismus se svobodnou imigrací anebo svobodný obchod s omezenou imigrací, avšak tyto pozice jsou intelektuálně nekonzistentní, a tudíž chybné. Proto, pokud se lidé chtějí vyhnout chybám, mělo by jít o výjimky spíše než o pravidlo. Tento fakt, do té míry nakolik jde o postoj k této záležitosti, se jeví být konzistentním s tímto tvrzením. Jak poslední republikánské presidentské primárky ukázaly, pro příklad většina stoupenců svobodného trhu obhajuje relativně volné a nediskriminační imigrační politiky, zatímco většina protekcionistů je zastánci vysoce restriktivních a selektivních imigračních politik.

Přesto je tomu tak jen zdánlivě, budu argumentovat, že tato teze a její implicitní tvrzení jsou od základu špatné. Obzvláště budu demonstrovat to, že svobodný obchod a omezená imigrace nejsou jenom perfektně konzistentní, ale i vzájemně se posilující politiky. To jest, nejsou to obhájci svobodného obchodu a omezené imigrace, kteří se mýlí, ale spíše zastánci svobodného trhu a volné imigrace. Tím, že sejmu “intelektuální vinu” z pozice svobodný obchod a omezená imigrace a položím ji tam, kam ve skutečnosti patří, doufám podpořím změnu v současném veřejném názoru a napomůžu podstatnému politickému sladění.

II.

Již od dob Ricarda byl případ svobodného trhu logicky nenapadnutelný. Z důvodu argumentační důkladnosti bude užitečné ho krátce shrnout. Formulace bude ve formě reduction ad absurdum protekcionistické teze teze, jak byla vyložena nedávno Patrickem Buchananem. (1) Centrálním argumentem rozvinutým na podporu protekcionismus je ochrana domácích pracovních míst. Jak mohou američtí producenti platící pracujícím 10 dolarů za hodinu vůbec soutěžit s mexickými výrobci, kteří mají 1 dolar nebo méně za hodinu? Nemohou a americká pracovní místa budou ztracena, pokud nejsou zavedena cla na dovoz, aby izolovala americké mzdy od mexické konkurence. Svobodný obchod je možný jen mezi zeměmi, které mají rovné mzdové sazby, a tak soutěží “dle fair play.” Dokud toto nenastane v případě USA a Mexika, hrací pole musí být nastaveno pomocí cel. Co se týče následků takové politiky ochrany domácích pracovních míst, Buchanan a jeho kolegové protekcionisté tvrdí, že to povede k domácímu posílení a prosperitě a na podporu tohoto tvrzení jsou citovány příklady zemí svobodného obchodu, které ztratily svoji kdysi prominentní mezinárodní ekonomickou pozici, jako Anglie 19. věku a protekcionistické země, které takovou prominentní pozici získaly, jako Spojené státy 19. věku.

Tyto a jiné údajné “empirické důkazy” protekcionistických tezí musí být odmítnuty obratem ruky, protože obsahují post hoc, ergo propter hoc omyl. Závěry načrtnuté z historických dat nejsou přesvědčivější, než kdyby měl člověk činit závěr, že bohatí lidé spotřebovávají více než chudí lidé, takže to musí být spotřeba, která činí lidi bohatými. Opravdu, protekcionisté jako Buchanan charakteristicky selhávají v tom, aby porozuměli tomu, co je vlastně do jejich teze zapleteno. Jakýkoliv argument podporující mezinárodní protekcionismus spíše, než svobodný obchod je zároveň argumentem na podporu interregionálního a interlokálního protekcionismu. Právě jako se liší pro příklad mzdové sazby ve Spojených státech a Mexiku, Haiti nebo v Číně, existují takové rozdíly mezi New Yorkem a Alabamou nebo mezi Manhattanem, Bronxem a Harlemem. Tak, pokud je pravdou, že mezinárodní protekcionismus by mohl učinit celý národ prosperujícím a silnějším, musí být také pravdou, že interregionální a interlokální protekcionismus by měl učinit regiony a lokální oblasti prosperujícími a silnými. Ve skutečnosti, člověk může jít o jeden krok dále. Pokud by byl protekcionistický argument správný, týkalo by se toto tvrzení veškerého obchodu a obraně teze, že každý bude více prosperovat a bude silnější, jestliže by nikdy neobchodoval s nikým jiným a zůstal v samozásobitelské izolaci. Jistě, v tomto případě by nikdo neztratil svoje pracovní místo a nezaměstnanost kvůli “neférové” soutěži by spadla na nulu. V tomto odvození konečného důsledku protekcionistického argumentu, je odhalena kompletní absurdita takové „společnosti plné zaměstnanosti,“ která nebude prosperující ani silnější; bude se skládat z lidí, kteří i přes práci od svítání do soumraku, budou odsouzeni k chudobě a bídě anebo smrti hladem. (2)

Mezinárodní protekcionismus, zatímco je samozřejmě méně destruktivní, než politika interpersonálního nebo interregionálního protekcionismu, má přesně ten stejný efekt a je receptem na další americký úpadek. Aby bylo jasno, některá americká pracovní místa a odvětví by byla zachráněna, ale takového „zachránění“ by přišlo na nějakou cenu. Standard života a reálný příjem amerických spotřebitelů zahraničního zboží by nuceně poklesl. Náklady amerických výrobců, kteří používají výrobky chráněných odvětví, jakožto vlastní vstupní faktor by vzrostly a vedly by k menší mezinárodní konkurenceschopnosti. Navíc, co můžou cizinci dělat s penězi, které by získali za své dovozy do USA? Mohli by buď nakupovat americké zboží nebo by je mohli nechat v USA a investovat je, a jestliže by jejich dovozy byly zastaveny nebo omezeny, nakoupí méně amerického zboží nebo investují menší množství financí. Proto jakožto výsledek zachování některých neefektivních amerických pracovních míst, bude zničeno mnohem větší množství efektivních amerických pracovních míst nebo nikdy nebude uvedeno v existenci. (3)

Také je nesmyslem tvrdit, že Anglie ztratila svoje dřívější přední postavení kvůli své politice svobodného obchodu. Ztratila svoje postavení i přes politiku svobodného obchodu, a kvůli socialistickým politikám, které se ujaly v Anglii během poslední třetiny 19. století. (4) Rovněž je nesmyslem tvrdit, že vzestup Spojených států na přední ekonomické postavení během 19. století nastal kvůli protekcionistické politice. Spojené státy dosáhly této pozice i přes svůj protekcionismus, a kvůli své nedostižné vnitřní laissez-faire politice. Opravdu, současný americký úpadek, který by chtěl Buchanan zastavit a zvrátit, není výsledkem údajné svobodné obchodní politiky, ale té okolnosti, že Amerika, během 20. století postupně přijala stejné socialistické politiky, které zruinovaly dříve Anglii. (5)

III.

Obhájili jsme svobodný obchod, nyní rozvineme obhajobu omezení imigrace, aby mohla být zkombinována s politikami svobodného obchodu. Specifičtěji, vystavíme postupně silnější obhajobu imigračních omezení: od úvodního slabého tvrzení, že svobodný obchod a imigrační omezení mohou být zkombinovány a nevyvracejí sami sebe navzájem, k silnému tvrzení, že principy podpírající svobodný obchod vlastně vyžadují takováto omezení.

Od počátku musí být zdůrazněno, že i nejvíce restriktivní imigrační politika nebo nejexkluzivnější forma segregace nemá, co dělat s odmítnutím svobodného obchodu a přijímáním protekcionismu. Z toho faktu, že se někdo nechce družit nebo žít v sousedství s Němci, Haiťany, Číňany, Korejci, Mexikánci, muslimy, hinduisty, katolíky atd., neplyne, že s nimi nechce obchodovat na nějakou vzdálenost. Navíc, i kdyby tu byl ten případ, že někomu by vzrostl reálný příjem jakožto výsledek imigrace, tak to není doprovázeno tím, že imigrace musí být považována za “dobrou,” protože materiální bohatství není jedinou věcí, o kterou jde. Spíše to, co tvoří “blahobyt” a “bohatství” je subjektivní a někdo může dávat přednost menšímu materiálnímu životnímu standardu a větší vzdálenosti od jistých jiných lidí před vyšším materiálním standardem a menší vzdáleností. Je to přesně absolutní voluntarismus lidského sdružování a oddělování – absence jakékoliv formy nucené integrace – které činí mírové vztahy – svobodný obchod – mezi rasově, etnicky, lingvisticky, nábožensky nebo kulturně rozdílnými lidmi možným.

Vztah mezi obchodem a migrací je jedním z elastických substitutů (spíše než rigidní exkluzivita): čím více (méně) máte jednoho, tím méně (více) potřebujete druhého. Pokud jiné věci zůstávají stejné, podnikání se přemisťuje do oblastí s nižšími mzdami a práce se přemisťuje do oblastí s vyššími mzdami, tak působí na tendenci směrem k vyrovnávání mzdových sazeb (za stejný druh práce), podobně jako k optimální lokalizaci kapitálu. S politickými hranicemi, které oddělují oblasti s vysokými mzdami od oblastí s nízkými mzdami, a s národním (přes celý národ) obchodem a funkčními imigračními politikami, tyto normální tendence – imigrace a vývozu kapitálu – jsou oslabovány se svobodným obchodem a zesilovány s protekcionismem. Dokud mexické produkty – produkty oblasti s nízkými mzdovými sazbami – mohou svobodně vstupovat do oblasti s vysokými mzdovými sazbami jako jsou Spojené státy, jsou motivy pro Mexičany přestěhovat se do Spojených států redukovány. Naopak, pokud je bráněno mexickým produktům ve vstupu na americký trh, roste atraktivita toho, aby se mexičtí pracující přemístili do Spojených států. Podobně, když američtí výrobci mohou volně nakupovat a prodávat mexickým výrobcům a spotřebitelům, vývoz kapitálu z USA do Mexika bude redukován; nicméně, když je bráněno americkým výrobcům takto činiti, přitažlivost přemístění produkce ze Spojených států do Mexika vzroste. (6)

Podobně, jak politika zahraničního obchodu Spojených států ovlivňuje imigraci, tak to dělá i domácí obchodní politika. Domácí svobodný trh je to, co se typicky nazývá jakožto laissez-faire kapitalismus. Jinými slovy, národní vláda sleduje politiku neintervence do dobrovolných transakcí mezi domácími stranami (občany) pokud jde o jejich soukromé vlastnictví. Vládní politika pomáhá chránit svoje občany a jejich soukromé vlastnictví před domácí agresí, škodami nebo podvody (přesně jako v případě zahraničního trhu a agrese). Pokud Spojené státy sledují striktní domácí politiku svobodného trhu, imigrace z regionů s nižšími mzdovými sazbami podobně jako u Mexika bude omezena, zatímco, pokud jsou sledovány politiky státu blahobytu, imigrace z oblastí s nízkou mzdou je atraktivnější.

IV.

V rozsahu, v jakém se oblasti s vysokými mzdovými sazbami jako jsou Spojené státy účastní svobodného trhu, mezinárodně stejně jako doma, imigrační tlaky z nízkopříjmových zemí se budou udržovat na nízké úrovni nebo budou omezené, a proto otázka, jako co dělat s imigrací bude méně palčivá. Na druhou stranu, do té míry, jak se Spojené státy účastní protekcionistických politik proti produktům z oblastí s nízkými mzdovými sazbami a politikami státu blahobytu doma, imigrační tlaky se budou držet na vysoké úrovni nebo budou i růst a otázka imigrace bude mít ve veřejné debatě velkou důležitost.

Samozřejmě hlavní světové regiony s vysokými mzdovými sazbami – Severní Amerika a Západní Evropa – jsou v současnosti v té druhé situace, ve které se imigrace stává rostoucí měrou palčivým problémem. (7) Ve světle neustále rostoucího imigračního tlaku z regionů světa, kde jsou nízké mzdové sazby, byly navrženy tři obecné strategie, jak s imigrací naložit: bezpodmínečně volná imigrace, podmínečně volná imigrace a omezená imigrace. I když náš zájem se bude týkat posledních dvou alternativ, několik pozorování týkajících se bezpodmínečně volné imigrace je zde vhodných, jen pro ilustraci rozsahu intelektuálního bankrotu a neodpovědnosti.

Podle zastánců bezpodmínečně volné imigrace, Spojené státy jakožto oblast s vysokými mzdami by nevyhnutelně na volné imigraci vydělaly; proto by měly přijmout politiku otevřených hranic, bez ohledu na současné podmínky, tj. i kdyby Spojené státy byly ponořeny do protekcionismu a domácího státu blahobytu. (8) Jistě takový návrh musí překvapit rozumnou osobu jakožto fantastický. Předpokládejme, že USA anebo raději ještě Švýcarsko vyhlásí, že zde nebudou již více žádné hraniční kontroly, že kdokoliv, kdo může zaplatit jízdné může vstoupit do země a jako resident bude potom oprávněn ke všem „běžným“ domácím sociálním dávkám. Je zde nějaká pochybnost o katastrofálním dopadu takového experimentu v současné světě? Spojené státy, a ještě rychleji Švýcary, již oslabené protekcionismem a sociálním státem, by byly zavaleny miliony migrantů ze třetího světa. (9) Náklady na sociální dávky by rychle vystoupaly k nebesům a zardoušená ekonomika by se rychle rozpadla a zkolabovala, jak by byl fond na živobytí – zásoba kapitálu akumulovaného a zděděného z minulosti (od otců a předků) – vyplundrován. Civilizace by zmizela ze Spojených států a Švýcar, jak kdysi zmizela z Řecka a Říma. (10)

Protože bezpodmínečná volná imigrace musí být považována za návod k sebevraždě společnosti, typická pozice mezi podporovateli svobodného obchodu je alternativní podmíněná volná imigrace. Podle tohoto pohledu Spojené státy a Švýcarsko by se měly prvně vrátit ke svobodnému obchodu a potom zrušit daněmi financované programy státní sociální pomoci, a jen potom by mohli otevřít své hranice komukoliv, kdo chce přijít. Mezitím, zatímco existuje ještě stát blahobytu, imigrace by měla být povolena s podmínkou toho, že imigranti jsou vyjmuti z oprávnění na domácí sociální pomoc.

Zatímco chyba zahrnutá v tomto pohledu je méně zřejmá a následky méně dramatické, než u těch, co jsou spojeni s bezpodmínečnou volnou imigrací, pohled je neméně chybný a škodlivý. Aby bylo jasno, imigrační tlak na Spojené státy a Švýcarsko by byl omezen, pokud by byl následován tento návrh, ale nezmizel by. Opravdu, spolu se zahraniční a domácí politikou svobodného obchodu, by mohly mzdové sazby v rámci Spojených států a Švýcar dále vzrůst relativně k těm, jaké jsou v jiných lokalitách (s méně osvícenými ekonomickými politikami). Proto, může atraktivita obou zemí i narůst. V každém případě, nějaký imigrační tlak by zůstal, a tak nějaká forma imigrační politiky by musela existovat. Implikují principy podpírající svobodný obchod, že tato politika musí být podmíněná „volnou imigrací?“ Ne, neimplikují. Není zde žádná analogie mezi svobodným obchodem a svobodnou imigrací a omezeným obchodem a omezenou imigrací. Fenomény obchodu a imigrace jsou rozdílné v základním ohledu a označení „volný“ a „omezený“ ve spojení s oběma termíny je rozhodně jiné. Lidé se můžou pohybovat a migrovat; zboží a služby sami o sobě nemohou.

Vyloženo jinak, zatímco někdo může migrovat z jednoho místa na druhé bez toho, aby kdokoliv jiný tomu tak chtěl, zboží a služby nemohou být poslány z místa na místo, jestliže s tím jak zasílatel, tak příjemce nesouhlasí. Jakkoliv se tyto rozdíly mohou jevit být triviálními, mají významné následky, volný (svobodný) ve spojení s obchodem znamená jen obchod s pozváním domácností a firem; a omezený obchod neznamená ochranu domácností a firem před nevítaným zbožím nebo službami, ale útok a odstranění práva domácností a firem na rozšíření nebo odmítnutí pozvání na své vlastní vlastnictví. K tomu naopak, volný (svobodný) ve spojení s imigrací neznamená imigraci na pozvání ze strany jednotlivých domácností a firem, ale nechtěnou invazi nebo nucenou integraci; a omezení imigrace vlastně znamená nebo přinejmenším je ochranou soukromých domácností a firem před nechtěnou invazí a nucenou integrací. Proto obhajobou svobodného obchodu a omezené imigrace člověk sleduje jeden a týž princip: vyžadující pozvání lidí tak jako je tomu u zboží a služeb.

Obhájce svobodného obchodu a svobodné imigrace, který přebírá pozici svobodné imigrace, se zaplétá do intelektuální nekonzistence. Svobodný obchod a trhy znamenají to, že vlastníci soukromého majetku můžou posílat statky jiným vlastníkům a přijímat je od jiných vlastníků bez vládního zasahování. Vláda stojí neaktivní v tomto vis-á-vis procesu v zahraničním a domácím obchodě, protože platící příjemci existují pro každé poslané zboží a službu; proto každá změna v umístění, jakožto výsledek souhlasu mezi odesílatelem a příjemcem, musí být považována za vzájemně výhodnou. Jediná vládní funkce je pak udržování samotného obchodního procesu tím, že ochraňuje občany a domácí vlastnictví. Nicméně s ohledem na pohyb lidí, stejná vláda bude muset dělat více, aby splnila svou ochranou funkci, než jen tolerovat události jdoucí svým vlastním směrem, protože lidé na rozdíl od výrobků, mají vůli a mohou migrovat. Podle toho pohyby lidí, na rozdíl od zasílání výrobků, nejsou per se vzájemně výhodnými událostmi, protože nejsou vždycky – nutně a nevyhnutelně – výsledkem dohody mezi lidmi jakožto určitými příjemci a odesílateli. Nemůže zde být doprava (imigrantů) bez ochoty domácích příjemců. V tomto případě jsou imigranti cizími nájezdníky a imigrace představuje fakt invaze. Jistě základní vládní funkce by zahrnovala zabránění cizí invazi a vyhnání cizích nájezdníků. Právě tak nepochybně ve snaze tak učinit a podrobit imigranty stejným požadavkům jako dovoz (pozvání domácími residenty), vláda nemůže oprávněně dovolit nějaký druh volné imigrace obhajované většinou příznivců svobodného obchodu. Představme si opět, že by Spojené státy a Švýcarsko ponechaly své hranice otevřené komukoliv, kdo chtěl přijít s podmínkou, že imigranti jsou vyloučeni z oprávnění na požitky státu blahobytu (které by byly určeny jen pro občany Spojených států respektive Švýcarska). Nehledě na sociologický problém, že se takto vytváří dvě rozdílné třídy domácích residentů, a tak se zapříčiňují těžké sociální tenze, je zde málo pochybnosti o následcích tohoto experimentu v současném světě. (11) Výsledek by byl méně drastický a méně bezprostřední, než za scénáře bezpodmínečně volné imigrace, ale také by se rovnal masivní cizí invazi a nakonec by vedl k destrukci americké a švýcarské civilizace. I kdyby nebylo dostupné žádné rozdávání sociálních požitků imigrantům, tak to neznamená, že by vlastně tito museli pracovat, protože žití a živení se na veřejných ulicích a parcích ve Spojených státech a Švýcarsku je komfortnější ve srovnání s “reálným” životem v mnoha oblastech světa. Tak ve snaze splnit svoji základní funkci jakožto ochránce svých občanů a jejich domácího vlastnictví, vlády oblastí s vysokými mzdovými sazbami nemůžou dovolit imigrační politiku laissez-passer, ale musí se angažovat v omezujících opatřeních.

Poznámky:

(1) Diskuse o Davidu Ricardovi může být nalezena v jeho knize „Principle of Political Economy and Taxation“ (New York: E.P.Dutton, 1948), kapitola 7; nejbrilantnější obrana svobodného obchodu 19. století a intelektuální vyvrácení všech forem protekcionistických politik může být nalezeno i ve Frédéric Bastiat, Economic Sophism (Irvington-on-Hudson, N. Y.: Foundation for Economic Education, 1975) a idem, Selected Essays on Political Economy (Irvington-on-Hudson, N. Y.: Foundation for Economic Education, 1975); pro moderní, abstraktní a teoreticky rigorózní zpracování předmětu svobodného obchodu viz Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economics, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), kapitola 8, zvláště str. 158ff; prohlášení Patricka J. Buchanana proti svobodnému obchodu jsou presentovány v jeho knize The Great Betrayal: How American Soveregnity and Social Justice are Sacrified of the Gods of the Global Economy (Boston: Little, Brown, 1998). Aby se nemyslelo, že protekcionistické názory jsou omezeny na novinářské nebo politické kruhy viz David S. Landes, The Wealth and Poverty of Nations (New York: Norton, 1998), zvláště str. 265ff, 452ff, 521ff, který ukazuje názory podobné Buchananovým. Doktrína svobodného obchodu podle Landese je “náboženstvím” (str. 452) a její představitelé jako William Stanley Jevons jsou “opravdoví věřící” (str. 532). Landes cituje Jevonse jak (v roce 1883) říká: “Svoboda obchodu může být považována za základní axiom politické ekonomie… Můžeme vítat bona fide zkoumání stavu obchodu a příčiny naší současné krize, ale nemůžeme již očekávat, že změníme naše názory na svobodný obchod pomocí takovéhoto zkoumání, stejným způsobem jako by matematická společnost očekávala vyvrácení Euklidových axiomů během zkoumání komplexního problému.” (str. 453) Zatímco jasně nesouhlasí s Jevonsovým tvrzením, Landes (podobně jako Buchanan) nečiní žádný pokus poskytnout cokoliv podobného pro jeho vyvrácení.
(2) Murray N. Rothbard, Power and Market (Kansas City: Sheed Andrews and McMeel, 1977), str. 48 nabídl následující reductio ad absurdum protekcionistické teze: „Předpokládejme, že Jones má farmu “Jonesovy hektary,” a Smith pro něj pracuje. Prosáknutý idejemi ve prospěch cel, Jones vyzve Smithe, aby u něj nakupoval. ‘Ponechte peníze v Jonesových hektarech,‘ ‘nenechte se vykořisťovat záplavou produktů od levné pracovní síly cizinců mimo Jonesovy hektary,‘ a podobné zásady se stanou hesly těchto dvou mužů. K zajištění toho, že jejich cílů bude dosaženo, Jones zavede 1 000 % clo na dovozy všeho zboží a služeb z ‘ciziny,‘ tj. mimo farmu. Jako výsledek Jones a Smith vidí to, jak jejich volný čas nebo-li ‘problém s nezaměstnaností’ mizí, jak pracují od úsvitu do soumraku ve snaze získat výrobou statky, které si žádají. Některé z nich nemohou vyrobit vůbec; jiné můžou, po úsilí trvajícím staletí. Je pravdou, že sklízí sliby protekcionismu: ‘soběstačnost,‘ ačkoliv je ‘dostatek‘ holým přežíváním namísto komfortního života. Peníze jsou ‘drženy doma‘ a můžou si sobě navzájem vyplácet vysoké nominální mzdy a ceny, ale muži zjistí, že reálná hodnota jejich mezd, co se týká statků, drasticky poklesla.”
(3) Viz k tomuto Murray N. Rothbard, The Dangerous Nonsense of Protectionism (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1988). Co obhájci “férového” obchodu typicky ponechávají na prvním místě nezodpovězené, jak poukazuje Rothbarda, je to, proč jsou mzdové sazby v USA vyšší než v Mexiku anebo na Tchajwanu. “Jestliže jsou americké mzdy dvojnásobné oproti tchajwanským, je to proto, že americká práce je hodně kapitalizována, je vybavena vícero nástroji a lepšími nástroji, a je tak v průměru, dvakrát produktivnější. V jiném smyslu, předpokládáme, že pro amerického pracujícího není “férové” vydělávat více než tchajwanský pracující, kvůli jeho osobním kvalitám, ale proto, že ti, co spoří a investoři ho vybavili větším množstvím nástrojů. Ale mzdová sazba není určena jen osobními kvalitami, ale také relativní vzácností a v USA je pracující relativně vzácnější než na Tchajwanu… Řečeno jiným způsobem, fakt, že americké mzdové sazby jsou v průměru dvojnásobné proti tchajwanským, nečiní náklady na práci v USA dvojnásobnými oproti tchajwanským. Protože pracovní síla je v USA dvakrát tak produktivnější, znamená to, že dvojnásobné mzdové sazby v USA jsou kompenzovány dvojnásobnou produktivitou, tak že náklady na práci na jednotku produktu v USA a Tchajwanu mají tendenci, v průměru, být stejné. Jeden z hlavních omylů protekcionistů je zaměnění ceny práce (mzdové sazby) s jejími náklady, které také závisejí na relativní produktivitě… Tak problém, kterému čelí američtí zaměstnavatelé není opravdu “levná práce” na Tchajwanu, protože “drahá práce” v USA je přesně výsledkem poptávky po vzácné práci ze strany zaměstnavatelů. Problémem, kterému čelí méně efektivní americké textilky nebo automobilky není až tak levné práce na Tchajwanu nebo v Japonsku, ale ten fakt, že jiné americké obory jsou dosti efektivní, aby si mohly dovolit nabídnout mzdy, které jsou v první řadě vyšší… Tak uvalením ochranářských cel a kvót za účelem ochrany, pomoci a udržení míst v málo efektivních amerických textilkách nebo automobilkách, výrobcích mikročipů, protekcionisté nejen, že poškozují americké spotřebitele. Také poškozují efektivní americké firmy a obory, kterým je zabráněno zaměstnat zdroje, které jsou nyní vázané v nekompetentních firmách, a které by jinak byly schopné rozšiřovat a prodávat svoje efektivní produkty doma i v zahraničí.” (str. 6-7). Viz také Henry Hazlitt, Economics in One Lesseon (New Rochelle, N.Y.: Arlington House, 1979), kapitola 11.
(4) Viz k tomu William H. Greenleaf, The British Political Tradition, 3 svazky (Londýn: Methuen, 1983-87), zvláště svazek 1: The Rise of Collectivism; také Albert V. Dicey, Lectures on the Relation Between Law and Public Opinion During the Ninetheen Century (Londýn: Macmillan, 1914).
(5) K tomu viz Murray N. Rothbard, “Origins of the Welfare State in America,” Journal of Libertarian Studies 12, číslo 2 (1996); Robert Higgs, Crisis and Leviathan (New York: Oxford University Press, 1987); A New History of Leviathan, Ronald Radosh a Murray N. Rothbar, edice (New York: E. P. Dutton, 1972); James Weinstein, The Corporate Ideal in the Liberal State (Boston: Beacon Press, 1968); Arthur A. Ekirch, The Decline of American Liberalism (New York: Atheneum, 1967); Gabriel Kolko, Railroads and Regulation (Princeton, N. J.: Princeton University Press, 1965); idem, The Triumph of Conservatism (New York: Free Press, 1963).
(6) Viz dále o tomto Ludwig von Mises, Nation, State and Economy (New York: New York University Press, 1983), zvláště str. 56ff; Rothbard, Power and Market, str. 52ff.
(7) Ve snaze dát věci do řádné perspektivy, mohlo by být užitečné podat nějaký krátký záznam komentářů stran těchto oblastí svobodného obchodu a domácího státu blahobytu. Tyto poznámky se především týkají situace v USA, ale platí také celkem vzato i pro západní Evropu. Svobodný obchod znamená to, že se neuvalují žádná dovozní cla anebo kvóty, ani se nedotuje vývoz zboží nebo se nepodporuje jakákoliv jiná vývozní podpora. Obzvláště, svobodný trh nevyžaduje žádné bilaterální nebo multilaterální dohody nebo smlouvy. Místo toho, politiky svobodného trhu mohou být implementovány ihned a jednostranně a mezivládní obchodní dohody, bez ohledu na to, jak jsou nazývány, musí nevyhnutelně být považovány za indikátory restrikcí na mezinárodní obchod, spíše než za svobodný obchod. Ve světle tohoto, musí být líčení záznamu o svobodném obchodu USA považováno za chmurné. (Viz k tomuto pro příklad James Gwartney, Robet Lawson and Waler Block, Economic Freedom of the World 1975-1995 (Vancouver: Frazer Institute, 1996), str. 35f, 299 a 302.) Labyrint cel a regulací omezuje volný import doslova tisícovek zahraničního boží, od surovin po zemědělské produkty, stroje a sofistikované výrobky. Ve stejný čas je vláda USA zaměstnána širokou paletou programů na podporu vývozu, sahajících od jednoduchých vývozních dotací a zahraniční pomoci vyžadující nákup jistého amerického zboží k masivní fiskální záchraně amerických investorů v cizích zemích a k otevřenému nebo skrytému vojenskému tlaku a hrozbám. Navíc s tak zvanou North American Free Trade Agreement (ANFTA), dokumentem vlády USA o 2 400 stranách (když recept na svobodný obchod může být napsán ve dvou větách!), ve spolupráci s vládami Kanady a Mexika, nedávno USA přijaly další bludiště restrikcí na mezinárodní obchod a regulací. Vskutku NAFTA zahrnuje rostoucí harmonizaci daní a regulačních struktur skrze celou Severní Ameriku (velmi podobnou tomu, jak to dělá tzv. Evropská unie pro většinu západní Evropy). Podobná omezení jsou aplikována na nové smlouvy, třeba výsledek smlouvy GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) nedávného „Uruguajské kola,“ Světové obchodní organizace. Viz k tomu The Nafta Reader: Free-Market Critiques of the North American „Free Trade“ Agreement (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1993) a The WTO Reader: Free Market Critiques of the World Trade Organization (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1994). Samozřejmě pozoruhodnější je seznam domácích opatření státu blahobytu USA (a podobně v západní Evropě). Seznam v tomto ohledu není v USA uniformní. Veřejná sociální pomoc je pro příklad vyšší v Kalifornii než v Alabamě, což vysvětluje významnou migraci za sociálními dávkami v rámci USA. Dostatečné je říci nicméně to, že sociální pomoc v USA včetně vyplácení hotovosti stejně jako množství druhů dávek jako jsou poukázky na jídlo, příspěvky na bydlení, medicaid, dětské přídavky a veřejné vzdělávání atd., může lehce dosáhnout čistého příjmu domácnosti 20 tisíc dolarů za rok a narůst až do výše 40 tisíc dolarů za rok.  
(8) Takováto pozice je obhajována opakovaně pro příklad editory editorské stránky vysoce vlivných novin Wall Street Journal, vedených neokonzervativcem Robertem Bartleyem. Viz pro příklad Wall Street Journal z 3. července 1990, kde je navržen ústavní dodatek: “Neměly by existovat žádné hranice.” Podobně pozice otevřených hranic byla navrhována Stephenem Moorem z Cato Insitutu, Donaldem Boudreauxem z Foundation for Economic Education a Jocobem Hornbergeme z Future for Freedom Foundation. Zatímco tito jednotlivci a instituce se typicky odvolávají na Juliana L. Simona jako svého patrona svatého v tomto ohledu, Simon ve skutečnosti neobhajoval politiku otevřených hranic. Viz jeho knihu “The Economic Consequence of Immigration (Cambridge, Mass.: Blackwell, 1987), str. 309. Mnohem skromněji Simon doporučuje místo toho “zvýšení migračních kvót v sérii zvýšení o určitou velikost – pravděpodobně půl procenta nebo jedno procento celkové populace v každém kroku – aby byly kontrolovány jakékoliv neočekávané negativní následky” (Ibid., str. 348, také str. 310). Co je důležitější Simon navrhuje se zbavit těch potenciálních imigrantů, kteří se stanou zátěží v podobě sociálních dávek” (str. 319). Doporučuje diskriminaci ve prospěch “vzdělaných” imigrantů a těch, kteří demonstrují zběhlost v angličtině (str. 327), navrhuje dávání “přednosti těm žadatelům s finančními aktivy,“ kteří jsou schopni činit “přímé investice” v hostitelské zemi (str. 328) a je obzvláště nadšen myšlenkou na “prodej práva na imigraci do USA nejvyšší nabídce” (str. 329, 335). Ve svém posledním publikovaném článku se Simon pouští ještě dále od obhajoby politiky otevřených dveře. Viz Julian L. Simon, “Are There Grounds for Limiting Immigration?” Journal of Libertarian Studies 13, číslo 2 (1998).
(9) Dvě užitečná čísla mohou ukazovat na velikost potencionálního problému. Za prvé podle výzkumů provedených v ranných 90. letech 20. století v bývalém Sovětském svazu, více než 30 % populace, tj. skoro 100 milionů lidí, vyjádřilo touhu emigrovat. Za druhé během 90. let 20. století konaly USA roční loterii “diversity”, nabízely visa lidem, kteří mají původ v “zemích s nízkou mírou imigrace do Spojených států.” Loterie roku 1997 přitáhla 3,4 miliony žadatelů na 50 tisíc dostupných víz.
(10) Opravdu pozoruhodná pozice je vytyčena článkem Waltera Blocka “A Libertarian Case for Free Immigration,” Journal of Libertarian Studies 13, č. 2 (1998). Block nepopírá výše předpověděné následky “politiky otevřených hranic.” Naopak, píše: “…předpokládejme že neomezovaná imigrace je na pořadu dne, zatímco minimální mzdy, odbory, sociální dávky a zákoník měkký ke kriminalitě jsou v hostitelské zemi pořád v platnosti. Potom, by se mohlo docela dobře tvrdit, že hostitelská země bude vystavena rostoucí kriminalitě, sociálním dávkám a nezaměstnanosti. Politika otevřených dveří by potom neimplikovala ekonomickou svobodu, ale nucenou integraci s celou spodinou světa, která má dost peněz na to, aby dosáhla našich břehů.” (str. 179). Nicméně Block potom pokračuje v obhajobě politiky otevřených dveří, bez ohledu na tyto předpovídané následky a tvrdí, že takový postoj je vyžadován principy libertariánské politické filosofie. Vezmeme-li Blockův nepopiratelný kredit jakožto vůdčího současného libertariánského teoretika, je vhodné vysvětlit, kde jeho argumentace sešla ze správné cesty, a proč libertariánství nevyžaduje žádné takové věci jako je politika otevřených dveří. Blockův proimigrační postoj je postaven na jedné analogii. “Vezměme případ pobudy v knihovně,” uvádí. Co, pokud vůbec něco, by s ním mělo být uděláno? Pokud je to soukromá knihovna… právo by mělo dovolovat vlastníkovi knihovny násilím vypudit takovouto osobu dle svého uvážení, jestliže je to potřeba … Ale co, jestliže jde o veřejnou knihovnu? … Jako takové jsou tyto knihovny podobné nepřivlastněnému statku. Jakýkoliv člověk, který je okupuje má stejně takové množství práva na ně jako jiný člověk. Kdybychom byli ve stavu revoluční války, potom první homesteader může získat nad nimi kontrolu. Ale pokud není, tak jako nyní, dáno takové „válečné“ zvažování, jakýkoliv rozumný zásah do veřejného vlastnictví by byl legitimní… Člověk by mohl ‘smrdět’ v knihovně odérem neumytého těla nebo nechávat po ní odpadky nebo ‘osvobodit’ některé knihy, ale nemohl by rozmístit zemní miny v jejím prostoru, aby vyhodil do vzduchu uživatele této knihovny.” (str. 180-181) Základním omylem v této argumentaci, podle které každý, zahraniční imigrant ne méně než domácí pobuda, má rovné právo na domácí veřejné vlastnictví, je Blockovo tvrzení, že veřejné vlastnictví “je podobné nepřivlastněným statkům.” Ve skutečnosti existuje zásadní rozdíl mezi nevlastněními statky a veřejným vlastnictvím. To druhé je de facto vlastněno daně platícími členy domácí veřejnosti. Oni financovali toto vlastnictví; proto, ve shodě s množstvím daní, které zaplatili jednotliví členové, musí být tito považováni za legitimní vlastníky. Ani pobuda, jenž pravděpodobně neplatil žádné daně, ani cizinec, který jistě žádné daně nezaplatil, nemohou být vůbec pokládání za ty, co mají jakékoliv právo týkající se veřejného vlastnictví. Viz k tomu 6. kapitolu knihy Demokracie, bůh který selhal, zvláště postscriptum.
(11) Povšimněme si, že i kdyby imigranté byli vyjmuti ze všech oprávnění na požitky státu blahobytu stejně jako z demokratického „práva“ hlasovat, pořád by byli „chráněni“ a podrobeni všem v současnosti existujícím antidiskriminačním zákonům afirmativní akce, které by bránily domácím residentům před jejich „arbitrárním“ vyloučením ze zaměstnání, bydlení a jiných forem „veřejného“ bydlení.

Hans Hermann Hoppe, vyšlo jako 8. kapitola  knihy “Demokracie, bůh který selhal”, bawerk.eu

(No Ratings Yet)

Loading...