Pětidemolice a dovoz bídy

Odmítání současné vládní politiky nestačí

„To, že mezi některými panuje obří nespokojenost s politickou a společenskou situací, jaká je u nás, s fungováním vlády, s poměry, jaké u nás panují, se zákony, jaké se u nás přijímají, s rozhodnutími, které exekutiva vydává, to je prostě fakt. A tak si říkáme a v čem je problém, když podpora vlády je na téměř nejnižších číslech v historii?“ položil Ladislav Jakl otázku a podotkl:  „Nespokojenost roste s tím, co vládní moc produkuje, a tak si mnozí z nás říkají – jak je možné, že se nedějí žádné změny? Zažili jsme různé stotisícové demonstrace – a nic se nehýbe. Ale odmítání současné vládní politiky a vlády vůbec a poměrů u nás je strašně málo. To ke změně nestačí,“ vysvětlil a dodal:

„Slyšíme občas nářky, jak na alternativní scéně není možné najít jeden společný jazyk, jak se síly tříští, často o osobní ambice a podobně. Jak chybí ti správní lídři, kteří by vytvořili alternativu. Tento názor nesdílím. Nepovažuji totiž jádro problému současné politické situace v politické nabídce. Tedy že tady prý nejsou politické formace, subjekty, lídři. Ten problém je totiž horší, protože spočívá v poptávce, tedy v tom, co lidi chtějí. A v tom se lidé dosud neshodnou. Poptávka není strukturovaná. Poptávka v podobě nespecifikované nespokojenosti je úplně k ničemu,“ uvedl a pokračoval.

Jako Sparta a Slavie. Pojďme si vzít to hřiště zpátky…

„My musíme začít nejdřív budovat základy. Abychom si vzájemně uvědomili, v čem se shodneme, v čem se neshodneme. A proto velmi vítám iniciativy, jako je ta vaše. Protože přesně z takovýchto platforem může vzejít právě to, co mi nejvíc chybí. Vymezení si, ohmatání toho problému. Když spolu budeme mít odvahu mluvit o věcech, ve kterých se lišíme, tak je to jediná cesta jak si uvědomit, co máme společné,“ sdělil a dal jasný příklad.

„Vezměme si třeba Spartu a Slavii, nesmiřitelné kluby. Co by dělaly, kdyby přišel někdo třetí a sebral jim hřiště? Sparta, Slavia nejsou nic bez hřiště. Nemají, kde si to rozdat. A v tu chvíli by si oba ty kluby řekly – něco máme společného, jsme všichni fotbalisti, chceme hrát. Pojďme si to hřiště vzít zpátky. A až ho budeme mít, tak jistě nezapomeneme na to, že jedni jsou Slavia, jedni Sparta. Ale to si rozdejme, až zase budeme mít zpátky hřiště,“ popsal a na adresu Klubu 2019 zopakoval.

„Kdekoli se najdou lidi, kteří jsou schopni vybudovat takové debatní zázemí a pečovat o něj, tak jim patří díky. Kéž takové platformy existují. Ač jsou třeba malé, dělají svoji práci a také chrání svůj svět normálnosti v tomto celkovém blázinci, který kolem nás je. Protože jestli jednou svět nakročí k nějaké normálnosti a věříme, že ano, tak musí mít odkud. Proto si velmi cením aktivity, jaká je ta vaše,“ uzavřel.

Potravinová bezpečnost… Ale jde o víc

Dostal se i k nastolenému tématu setkání, což byla mimo jiné potravinová bezpečnost.

„Kdybych se bavil o potravinářství, o péči o krajinu, překážkách života na venkově, tak bych si nezvolil téma potravinová bezpečnost. Nejsem naivní dítě a dobře vím, že existují strategické pojmy typu energetická, surovinová, vodohospodářská, potravinová a jiná bezpečnost. Pokud se bavíme skutečně o bezpečnosti, tak musíme uznat, že to je především rolí státu. Od toho existují všelijaké hmotné a jiné rezervy. Je jasné, že v některých momentech stát a jeho struktury musejí fungovat a musejí být zabezpečeny pro případ nouze. Ale na to nám někdo z vlády řekne – dobře, bereme vás za slovo. Zvýšíme daně, provedeme povinné odkupy, za nucené ceny a vytvoříme rezervy. Chtěli jste bezpečnost, budete ji mít. Ale bude za vaše peníze, a ještě tím posílíte naši moc,“ uvedl a podotkl. Nám jde ale přece o víc, než jenom o potravinovou bezpečnost. Nám jde o to, aby sektor zemědělství a potravinářství byl živý, konkurence schopný, produktivní, efektivní. Aby se v něm dalo žít a fungovat se všemi funkcemi, které celá tato oblast obnáší. Že obnáší i péči o krajinu, o strukturu venkova,“ vysvětlil a pokračoval:

Venkov? Na první pohled v pořádku. Ale… zavřené krámy, hospody…

„To, že je na venkově na první pohled svět ještě v pořádku po té společenské stránce, vztahové, hodnotové, je sice pravda. Ale nedávno jsem třeba navštívil městečko, kde žije 1400 obyvatel a je tam 18 zavřených krámů? Mám je vyfocené. A pak jsem byl ve srovnatelně velkém městečku a napočítal jsem jich devět zavřených. Zrušeno, zavřeno, konec, zkrachováno… Včetně hospod, restaurací a takových záchytných bodů, které poskytovaly někomu služby, obživu, ale také nějaké sociální zázemí, kontakty, společný život, kde je možné se potkávat, vytvářet nějakou sousedskou pospolitost… Toto se likviduje. Společně s venkovem a jeho základní funkcí,“ podotýká smutně a dodává:  „A to, že odtamtud lidé odjíždějí do měst za prací a nejsou všichni nezaměstnaní, to je moc pěkné, ale oni si v těch městech i nakoupí. Přijdou, nakoupí si, do hospody či místního obchůdkům nejdou… Doma si pustí televizi a prodavačka v krámě vedle u nich v ulici kouká do zdi. Ani takováto loajalita k domovu není. Ale proč není? Protože podle mě zemědělství a prosperita venkova je na tom téměř nejhůř ze všech oblastí. Řeší velmi podobné problémy, jako jiné struktury hospodářství, které jsou ničeny absolutně chybným přístupem, který k nám přinesly bruselské moresy. Málokdo ví, že na zemědělství a potravinářství dopadají zdrcující regulace a zvrácená energetická politika ještě víc než na jiné obory.“

EU a zemědělství? Férové podmínky???

Rozhodl se rozebrat i přístup EU k zemědělství. „Když jsme vstupovali do EU, 51 a půl procenta rozpočtu unie šlo na podporu francouzským farmářům. Víc než na veškerou infrastrukturu, víc než na všechno dohromady. Takto byla založena EU, takto si to prolobovaly některé skupiny. Nikdo z nich nepočítal, že by se snad podobné podpory dostalo novým zemím, ale my jsme tomu věřili. To, že je to odvětví, ve kterém nepanují férové podmínky, ve kterých někdo podniká na turbo pohon a druhý s koulí u nohy, to už víme všichni. A byl bych vždy velmi opatrný v pokusu o symetrizaci jak dotací, tak výhod a podobně, protože tímto se dává větší moc do ruky právě těm distributorů peněz, kteří nejdřív všechno seberou a pak to budou rozdávat. Ale podle svých priorit. Ne podle našich! Podle svých,“ varoval a dodal:  „Mají svoji klientelu, o kterou pečují, svoje zájmy. Některé regulace vypadají, že se jim někdo setsakramentsky rychle přizpůsobil. Ale nebuďme naivní. On si je totiž někdo vyrobil, někdo objednal. Ne nadarmo je v Bruselu několik set kanceláří lobbistických, které jsou živeny těmito organizacemi. Vyrábějí si normy na klíč, které se tváří, jako že jsou konstruovány na podporu nějakého veřejného zájmu. Ale jsou vždy na podporu velmi konkrétního zájmu na klíč.“

Skandální případ s cukrem a vývoz bídy

Opět přidává konkrétní příklad. „Takto to přece bylo i s kvótami na cukr. To byl asi nejskandálnější případ, který v tomto směru vůbec pamatujeme. Už v době, kdy tady kupovali Francouzi cukrovary, tak už měli předjednáno, což nikdo u nás nevěděl, drastické kvótování cukru. Ty cukrovary kupovali jenom proto, aby je mohli zavřít. Ne kvůli tomu, aby nekonkurovaly těm jejich. Ale aby dostali peníze na omezení nadprodukce. A oni si ty předpisy vyrobili, objednali, zaplatili dopředu. Já vím, že toto je příklad křiklavý, ale není izolovaný. A je i v jiných segmentech hospodářství. Podobně jsme dopadli i s kvótami na výrobu oceli,“ připomíná a dostává se, jak říká ke „zvrácené energetické politice“.

„Ta dopadá na zemědělství ještě mnohem více než na kohokoliv jiného. A nikdo se touto asymetrií nezabývá. Ba dokonce, když někde náhodou dopadne existenčně na celý tento segment, tak autoři této bláznivé náboženské, klimatické, podnebíčkářské ideologie řeknou, že to je dobře, že je to fajn, když něco zkrachuje. Alespoň se to nevyrobí, alespoň se neplýtvá. Nevzniká kysličník uhličitý. Oni si prostě navíc opravdu myslí, že je to dobře. A ještě víc je dobře, když to zkrachuje tady, hlavně ne u nich. Je to vývoz bídy, vývoz nekonkurenceschopnosti. Struktury, které jsou schopny se připravit na ty změny, protože o nich vědí dopředu a protože se podílejí na jejich přípravách, tak ty to přežít mohou. Všechny regulace ostatně vždycky pomohly právě těm silnějším, zavedeným a dopadaly daleko hůř na nové země,“ uvedl.

Zdroj