Pokrytecký manicheismus |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

V Itálii je spousta univerzit, ale nedegraduje to kvalitu personálu, italský profesor je dobře vyšlechtěnou odrůdou, často překvapí jakou profesorskou kvalitu skrývají i uni ve městech, o nichž vůbec netušíme, že existují. Italský profesor může být profesním demagogem, ale téměř vždy kvalitní a širokého rozhledu. Málokdy jde do politiky, ale často o politice píše, Prodi byl formulářovým fanatikem a apologetem perverzního vývojového směru, ale dodneška jeho náhledy na politickou realitu mají hlavu, patu a vysokou inteligenci. V ČR je to horší, televizní profesorští experti na cokoliv bída a utrpení, profesoři ve vládě vzbuzují dojem polohlupáků, česká oficiální politologie je nudným a neoriginálním odvarem západního mainstreamu. Profesor soudobé historie na neapolské uni Eugenio Capozzi bude velmi erudovaným mužem, autor spousty knih, ředitel magazínu “Dvacáté první století”, redaktor “Historie politiky” atd. Profesor Capozzi napsal řadu fundovaných článků pro katolickou Nuova Bussola, v posledním čísle píše o manicheismu a pokrytectví západní politiky, podle profesora by měl Západ hlavně ve svém zájmu zastavit válku na Ukrajině.

Kolem ukrajinské války se na Západě rekrutují plejády manicheistů a pokrytců, ovšem kardinální otázkou by mělo být: jakou výhodu přinese evropským demokratickým zemím pokračování konfliktu. Dva roky krvavé války a zuřivé propagandy naznačují i nezaujatému pozorovateli rovnováhu konfliktu, které se nedá vyhnout. Je jasné, že navzdory západní vojenské podpoře a salvám západních sankcí proti Rusku, Ukrajina nemůže zpátky dobýt ztracená území a drtivá převaha jejího těžkopádného souseda ji vystavuje neustálému riziku ztráty dalších pozic.

Navzdory těmto faktům, které čas potvrzuje, na obzoru se nerýsuje žádná mírová iniciativa, ani částečné zastavení palby. Vladimír Putin po konsolidaci na bojišti deklaruje připravenost k mírovým jednáním, zatímco Zelenský a jeho západní chlebodárci odmítají jednání o jakémkoliv kompromisu a stále opakují jedinou ideu totálního boje a odporu proti útočníkovi, doprovázenou hrozivým cílem: “Putin za válku zaplatí”, a to navzdory do očí bijícímu neúspěchu, s kterým se setkaly všechny proklamace posledních dvou let o znovudobytí území. Tak neotřesitelná válečná rétorika Západu posledních dvou let, bez žádného realistického plánu na překonání patové situace se nikdy nepozorovala ani v obdobích studené války. Přitom ve všech krizích po studené válce byla přímá nebo nepřímá angažovanost Západu vždy doprovázena požadavkem na vymáhání nebo udržování míru a deklarovanou touhou dospět rychle k mírovému řešení.

V ukrajinském konfliktu naopak každý potenciální prostor k jednání je záměrně negován a tato politika je doprovázena oficiální rétorikou USA, NATO, EU a G7 ve velmi zjednodušujících formulacích protikladu dobra a zla, v které se Putinovi přikládají všechny atributy absolutního zla, jak to prohlásil před pár dny Biden.

Americké vedení vždy rezervovalo podobné zacházení výhradně nepřátelům určených k likvidaci a eliminováni bez jakýchkoliv “kdyby” a “ale.” Tato léčba světa od osy zla byla podpořena smrtí Navalného, dala západním vládám novou příležitost vrhnout na Putina další klatby.

Nepochybná autoritativní podstata ruského režimu nemůže pro západní politiku představovat jediné a absolutní kritérium vztahů s Putinem a ani vést k věčné válce s ním nebo dokonce usilovat o změnu režimu. Teto snaha se ukázala jako zcela nereálnou, navíc kdyby k němu došlo, mělo by to znepokojivé důsledky pro západní bezpečnost. Mimo západní svět neexistují liberální režimy a západní země (v nichž samotných nechybí problémy s právy člověka a limitováním moci) mají s tímto světem vztahy na bázi realistického hodnocení rovnováhy. Ovšem ve vztazích k Rusku převládá tábor pokryteckých manicheistů, klíčovou otázkou přítomnosti by mělo být: jaké výhody mají evropské země a Západ z nekonečného pokračování konfliktu?

Na prvním místě bychom si měli klást otázku: proč Západ včas nezabránil propuknutí konfliktu, když od počátku tisíciletí bylo zřejmé rozdělení ukrajinské společnosti? Proč se nehledal rozumný kompromis, který by zabránil eskalaci? Protože Západ – a zejména americké administrativy v posledních dvaceti letech – realisticky neřešily rozšiřování NATO, navzdory obavám a výhradám Moskvy, která nabízela přesvědčivý pakt pro společnou evropskou bezpečnost.

Proč Západ tímto způsobem nestabilizoval starý kontinent a vyhnul se dodání Ruska do náruče Pekingu? Dnes by se měla nastolit úvaha o hledání co nejméně nevýhodného řešení tohoto tragického střetu, kterému bylo možné se vyhnout, a to především v zájmu toho, co se stále vydává za “svobodný svět.”

V západním vedení bohužel nejsou patrny žádné známky takové poctivé reflexe.