Postkomunistický syndrom

Motto “Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt ji je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato.” (Přísloví Šalomounova, Cena moudrosti, 3.13., 3.14)

Komunistická ideologie si ničím nezadá s fašistickou. Obé vycházejí z cenzury, vyvolávání strachu mezi lidmi, donášení, likvidací těch, kteří s ideologií nesouznějí. Jsou vhodným podhoubím pro korupci.

I když od Sametové revoluce uplynulo více než třicet dva roků, stále je možno cítit, že se v naší populaci najdou lidé, kteří myšlením i jednáním inklinují k předlistopadovému režimu. Dle mého soudu jde o lidi bez vzdělání, případně jsou to ti, kteří tyli z komunistického režimu, rovněž lidé, kteří mají strach rozhodovat sami za sebe. A proto považuji za nezbytné upozorňovat na zrůdnost komunistického režimu. Protože tento režim v mnohém vytvářel z lidí pokrytecké kreatury, lidi bez jakékoli osobnosti a ducha, lidi, kteří byli s to zaprodat svou důstojnost, když aktivně přisluhovali bolševickému režimu.

Lidé, kteří vzhlížejí k někomu, jakým je Andrej Babiš, lze zařadit mezi ty, kteří nikdy nepochopili, v čem spočívá život ve svobodné zemi. Považuji je za lidi trpící postkomunistickým syndromem, jsou citově prázdní, snadno manipulovatelní, jsou to jedinci, kteří nejsou s to činit svá vlastní rozhodnutí, nebo naopak. Jsou to lidé, kteří mohou být úspěšní v polistopadové době, ale mají potřebu být ještě úspěšnější. Rádi podlehnou vábivým slovům bývalého komunisty a estébáka Andreje Babiše, a proto se rádi stanou jeho příznivcem a přisluhovačem. Jediné, oč jim běží, jsou peníze. Může jít o ženu, která si spletla ministerstvo s modelingovou agenturou, či muže, jenž, ač dosud celkem mladý, zcela zešedl a plácá nesmysly, protože mu jde o koryto, z něhož profitoval, když zastával v Babišově vládě dvě ministerstva.

Hodně cestuji po světě, mám možnost srovnávat. Asi nejméně pozitivně vycházejí dle mé zkušenosti země postkomunistické, i když je mezi nimi možno zaznamenat určitý posun. Ale tam, kde je stále cítit komunistický syndrom, je možno toto spatřovat v chování lidí. Vulgarita, hrubost, neomalenost, korupce, jsou vlastnosti, jichž se postkomunistické země nezbavily. Neschopnost zvládat vlastní já, závist, zášť, pomluvy, vměšování se do života druhých, jest tím, čím se na nás soudruzi podepsali.

Ti, kteří trpí postkomunistickým syndromem, nenávidí jiné rasy, jiné kultury, jsou to křečkaři, kteří skoupí mouku, olej a jiné základní potraviny jen z toho důvodu, že podlehli dezinformacím.

Lidé s postkomunistickým syndromem mají tendenci být někým řízeni, místo prvomájových mávátek a zdobení oken na oslavu Sovětského svazu čekají na příjezd svého guru v obytňáku – Andreje Babiše – v němž spatřují spásu všech svých nenaplněných životních ambicí, jež v podstatě nikdy ambicemi nebyly, protože jsou to lidé bez ambicí. A v tomto spatřuji velké nebezpečí pro demokracii, již jsem zažila jedině s Václavem Havlem, jemuž se doposud žádný polistopadový politik nevyrovnal. Zatímco Václav Havel jest tolik respektována osobnost v zahraničí, v českých lokalitách bývá mnohdy popliván, protože jsme se dosud nevyrovnali se zrůdnou komunistickou ideologií, jíž někteří lidé u nás stále trpí. Postkomunistickým syndromem. Na Václava Havla plivají lidé bez duchovního rozměru, lidé, kteří nahlížejí na příchozí Ukrajince s despektem, lidé, kteří válku na Ukrajině nepovažují za válku, jsou to lidé, kteří budou skandovat, že za Babiše bylo líp. Jaksi jim nedochází, že Babiš zadlužil naši zemi v době, kdy ekonomika prosperovala. Propaganda je jedním z rysů postkomunistického syndromu, lidé, kteří se nedokázali vyvázat z bolševické diktatury, budou vždy trpět postkomunistickým syndromem, budou mít vždy potřebu naslouchat propagandě, jíž budou bezhlavě skandovat, rovněž budou vzpomínat, jaké to bylo za řízení naší země Moskvou nebo soudruhem Babišem. V tomto lze vidět rysy postkomunistického syndromu, s nímž je zapotřebí se vyrovnat…