Voluntaristická utopie a skutečnost

Dalším „čítankovým“ příkladem utopičnosti slovně silných – nebo spíše siláckých – tezí o přerůstání do komunistické společnosti byl slogan o někdejší Německé demokratické republice, druhém hospodářsky vyspělém satelitním státě sovětizované části Evropy, jež se měla stát údajnou „výkladní skříní socialismu“. Pokud se pominulo předcházející infrastrukturní uspořádání této části Německa, tj. jeho silně agrární ráz ve srovnání s Porýním nebo Porúřím, i fakt, že země prošla závěrečnými boji mimořádně devastující druhé světové války a po ní byla řada podniků transportována do SSSR jako válečná kořist, jednalo se po r. 1949 (vyhlášení Německé demokratické republiky) nejprve o řešení poválečných sociálních problémů země, které vyvrcholilo protikomunistickým povstáním r. 1953 (16.–18. června). Naopak prohlubující se zaostávání „výkladní skříně“ vedlo k 13. srpnu 1961 (berlínská zeď) a problém dlouhodobého hromadného opouštění země byl i nadále hlodavou potíží vlastně celé RVHP. Bylo nutné dbát o to, aby jak satelitní státy, tak SSSR dbaly o udržení alespoň přijatelného hospodářského výkonu a odpovídající životní úrovně. Stalinistická arogance Ulbrichtova vedení NDR na tomto stavu věcí nebyla s to změnit nic zásadnějšího. I tato agenda byla setrvalou zátěží československé ekonomiky.

Ze siláckých gest zůstala jediná trvalá civilizační kvalita: pětidenní pracovní týdny, postupně zavedené přes nelíčené obavy Novotného režimu v letech 1966–1967, byť během normalizace byly čas od času zaváděny postupně vyznívající tzv. pracovní soboty.

Dalším neblahou zátěží československého národního hospodářství se stalo i dobové rozbití „světové socialistické společenské soustavy“ faktickým vystoupením Číny a Albánie na přelomu padesátých a šedesátých let, jež pro Prahu znamenalo zrušení řady výhodných a opravdu potřebných dohod o dovozu chybějících surovin a jistotu nesplácení (či v lepším případě minimalizovaného splácení) poskytnutých úvěrů. Nepřehlédnutelná byla i rumunská vzpurnost, jejíž počátky se datují do posledních měsíců působení Gheorghe Gheorghiu-Deje (1901–1965); zásada jednomyslnosti, vlastní i RVHP, tu konala velmi rozporuplné dílo (bylo až paradoxní, že za touto nacionalistickou vzpurností stál jeden z nejstaliničtějších režimů sovětského bloku). Mimoto rostl počet dobově zemí třetího světa (dnes emancipujících se zemí Jihu), jimž byly Prahou rovněž fakticky nenávratně poskytovány kvantitativně nemalé úvěry i vývozy zboží.

Vyznění extenzívní strategie

Neblahý osud NDR byl tedy i československou strázní. Opomíjení obchodu se Západem se promítlo do klesající rentability ekonomiky a nutilo Prahu ke stupňování vývozu spotřebního zboží a potravin na úkor domácích potřeb. Nebylo možné setrvale spoléhat na nepomíjející oporu SSSR; Moskva sama, přetížena požadavky svých satelitních států a některých rozvojových zemí i vlastními vnitřními problémy, byla nucena k vývozním rozpočtovým i úvěrovým restrikcím. Rozsypalova reforma (1958), která byla prvním, více tušeným než skutečným reformním záměrem, ztroskotala a nezměnila nic na následném rozpadu třetí pětiletky, kterou zahájila hospodářská krize let 1961–1963. Teprve roku 1965 byla podle Karla Kaplana dosažena v národohospodářských ukazatelích úroveň roku 1960, roku vyhlášení nové ústavy, která měla kodifikovat dosavadní značně fragmentární úspěchy „výstavby socialistické společnosti“. Zárodečné reformní náběhy z konce padesátých let přerůstaly do hodnotových proměn ustavujícího se proudu československých reformních ekonomů postupně chápajících, že vyžilé sovětské pojetí třicátých let by při jeho další realizaci mohlo skončit recidivou protikomunistických stávek i vnitrokomunistických otřesů a povstání z let 1953 a 1956. Docházelo také k tzv. třetímu přerozdělení, tj. k vzrůstu tzv. černé (šedé) ekonomiky.

A tak – ve shodě s obdobnými záchvěvy v dalších satelitních státech – se postupně v těchto diskusích spělo k dobově velmi podstatné systémové reformě. Problém byl v kvalitě úrovně působení RVHP; orgány, které měly být zárukou optimální výměny zboží, pravidelně ztroskotávaly na někdy až opačných přístupech jejích členských zemí a často drsné velitelské jednostrannosti sebestředně působících přístupů Moskvy. Existovala v zásadě tři hlavní centra pracující na nové koncepci: Ekonomický ústav ČSAV, Státní plánovací komise a ekonomická komise ÚV KSČ a případné, ad hoc zřizované dočasné pracovní komise. Čas od času projevovala zájem o tyto práce sovětská strana, zcela ojedinělé nebyly ani ohlasy z druhých satelitních zemí; zpravidla souvisely s jejich bezprostředními velmi utilitárními zájmy, které se naopak popíraly s již věcněji pojatými záměry a koncepty řešení československé strany. Zhruba od r. 1961 byly častěji traktovány pojmy extenzívní a intenzívní výroby či agregát kilogramových exportních a importních cen.

Spor o reformu

Postupně se tak formovala již určitější představa legislativně i reálně realizovatelných reformních kroků. Bylo pochopitelné, že se nerodila snadno. Jiří Hendrych si na společné schůzi předsednictva ÚV KSČ a vlády 15. září 1964 svým ideologickým slangem poznamenal o názorech ministrů „minulého dne“: „Oni to pořád hnali po linii, že budou živelně působit ekonomické zákonitosti a my budeme u toho jenom stát a budeme to registrovat a jenom semhle mákneme a támhle mákneme a ono to všechno půjde. Z těch diskusí taková představa vznikla. Samozřejmě budeme využívat ekonomických zákonitostí, ale musíme je daleko lépe poznat a úloha subjektivního činitele, v daném případě je to hlavně plán, poznaný, dobře vědecky zdůvodněný, myslím, je rozhodující.“ Dnes zní neuvěřitelně, že hlavním prosazovatelem zejména akademikem Otou Šikem (1919–2004) zosobňovaných reformních snah a rozvíjením podnětů, které ve svém usnesení požadoval XII. sjezd KSČ, byl prvotní „symbol obrody“ XII. sjezdu KSČ prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný (1904–1975). Na setkáních s novináři (4. února 1965) a spisovateli (15. února 1965) mluvil opakovaně o nutnosti prosazovat nové formy života, nutném procházení doposud neprobádanými cestami i o československém vnitrosatelitním prvenství. Dotkl se také reformování kolektivizovaného zemědělství, budoucnostní modernizace zaostávajícího terciéru (zejména komunálních služeb) a blíže necharakterizovaného „řešení souboru nadstavby“.

Další nemalou vnitřní bariérou byla i kvalita vzdělanosti a inteligence vedoucích funkcionářů a podřízených úředníků aparátu ÚV KSČ, státní správy, správy krajské i okresní a také vedoucích funkcionářů vyšších jednotek a tehdejších řadových národních podniků i jejich podřízených závodů; to dosahovalo často až na úroveň provozů a dílen. Statistické údaje z počátku šedesátých let uváděly, že 61,1 % vedoucích funkcionářů měla pouze základní vzdělání, naopak vysokoškolského stupně dosáhlo 8,4 %. Obecně 60,3 % vedoucích pracovníků nesplňovalo dobové základní kvalifikační požadavky. Byly-li tyto postupy zčásti vysvětlitelné v první polovině padesátých let, neodpovídaly kvalifikační krajině konce první poloviny let šedesátých: v roce 1964 disponovala republika 1 042 845 absolventy vysokých a středních škol, zatímco počet vedoucích pracovníků byl 74 357. (Schopnost skutečně plně reflektovat a plně si věcně uvědomit záměry rodící se ekonomické reformy tím nemohla nebýt nedotčena.) Těžkopádná přebyrokratizovanost v obtížně obhajitelné podobě, řízení menších ekonomických subjektů výbory základních závodních organizací KSČ a v případě velkých podniků hlavně okresními stranickými výbory byly až příliš často příliš účinnými bariérami při prosazování a reflektování reforem druhé poloviny šedesátých let. (Na meziokresní, případně mezikrajské stranické úrovni byly v mezních situacích řešeny případné reprodukční výrobní a zásobovací problémy v mezipodnikových vztazích.) Z druhé strany si stranické i státní orgány byly dobře vědomy, jak jsem již uvedl, hrozící recidivy protestních událostí let 1953 a 1956.

Reforma, Nová soustava řízení, byla podporována mohutnou propagandistickou kampaní. I členové nejužšího komunistického vědomí, poučeni vlastní negativní zkušeností z hospodářské krize let 1961–1963, si uvědomovali naléhavost a neodvratitelnost těchto reforem. Skutečně nejproblematičtější ohlas nalézala u vedoucích pracovníků hospodářské sféry, na nichž však ve finální fázi jejího uskutečňování spočíval její zdar. Výsledky prvních dvou let byly přinejlepším rozporuplné. Na jednání předsednictva ÚV KSČ 4. července 1967 se je pokusil shrnout Antonín Novotný: „Výsledek za půl roku (nové soustavy – Karel Kaplan): 1. Nekontrolovatelné finanční prostředky v závodech, 2. překročení mezd, 3. zneužívání velikých fondů v závodech, 4. veliké finanční prostředky v rukou lidí (50 mld Kčs) a (a jejich – JM)minimální krytí zbožím, II. etapa konkretizace! (v přestavbě cen – Karel Kaplan) loni upozorňoval! 1. Situace vede k inflaci a nebezpečí peněžní reformy – jak dát lidem zato zboží? Zamyslet se! 2. Zahraniční obchod neplní – nižší naděje (na zlepšení – Karel Kaplan) – nevalná jinou cestou – ústředně řízené regulátory mít v rukou, podívat se, proč nám nepůsobily regulátory? Mělo se tvrdě zasáhnout, ale stále jen handly, byla shoda? Jeden jazyk při provádění reformy? Ne (zahraniční obchod) – značné rozpory, to pak dopad až do závodů – nečekat na 1. 1. 1968, ale okamžitá opatření – dobře politicky uvážit a vysvětlit – vláda okamžitě k vytvoření cenového úřadu s odpovědností za cenovou politiku (velkou pravomoc včetně veta ve vládě).“

V druhé polovině šedesátých let

Na pokraji realizace také ustrnuly pokusy o dalekosáhlou reformu zahraničního obchodu, který se měl stát aktivním faktorem růstu tehdejšího československé hrubého domácího produktu (národního důchodu). Na to navazovaly další představy o strukturální přestavbě ekonomiky, realizaci odkrytí tržních vztahů a přechodu na světové ceny, tj. jednalo se o faktické scelení zahraničního obchodu, který byl rutinně uskutečňován ve třech podobách-režimech – obchodování se socialistickými zeměmi, zeměmi třetího světa (dnes Jihu) a průmyslově vyspělými státy Západu. Zreálnění kursu koruny, tlak na kvalitu a inteligibilnost pracovních výkonů a následně výrobků nejen strojírenských průmyslů, ale i spotřebního zboží sledující mj. i snížení zahraniční zadluženosti ČSSR byly cíli, které v zásadě nepřekročily rovinu úvah a jimiž se i v osmdesátých letech opakovaně zabývali tehdejší českoslovenští ekonomové a pracovníci zahraničního obchodu.

Státní plánovací komise se v polovině roku 1967 snažila o zobecnění dosavadních zkušeností: „Stručný výčet některých otázek, které musí být řešeny, ukazuje, že je nezbytné vykonat další závažný krok v ujasnění podstaty soustavy ekonomického řízení a ke zpřesnění její aplikace.“ Následovaly dílčí kroky Lenártovy vlády (zpřísnění úrokových a úvěrových podmínek vůči podnikům, zesílení kontroly odvodů z hrubého důchodu a zisku). V dobovém kontextu se jednalo o všednodenní posuny, aniž by znamenaly výraznější pokrok více tušené a dohadované než vědomě prosazované reformy.

Jiří Hendrych ve svých poznámkách k nové soustavě řízení ze 17. září 1970 uvedl, že se ve vedení KSČ nechali dotlačit k její urychlené realizaci, což mělo neblahé následky; oponentura Státní plánovací komise byla slabá a Novotný fakticky Šikovi ustupoval. Byla to argumentace, která se snažila být co nejvstřícnější vznikajícímu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ a retardační (neo)stalinistické tendenci, kterou už tehdy tento dokument nastupující normalizace vyzařoval.