Opakování je i matka blbosti |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

„Všechno tu už bylo“, říká se od nepaměti. Současně ale platí, že o tom, co bylo, máme povědomí chabé, neboť generační paměť je mělká, povrchní. Že existují informace o tom, co bylo, ještě neznamená, že je vyhledáme, osvojíme si je, a že se z nich dokonce poučíme. Všechno tu už bylo proto, že se vše opakuje a vše se opakuje, protože každá generace má potřebu zařídit se po svém, sama objevit Ameriku. Pocit, že mezi generacemi vázne předávání informací a zkušeností je zdá se obecný, „visí to ve vzduchu“, ale bylo tomu někdy jinak?

Kdysi velmi dávno, za socialismu, jsem si vyslechl příběh, vzpomínku z mládí, kterou mi vyprávěla starší, nikoli ovšem stará kolegyně. Narodila se ve šlechtické rodině, a když dospěla, přišel den, kdy byla coby debutantka uvedena do společnosti. Ráno toho dne, kdy měla být v krásných šatech středobodem pozornosti, ji matka zavolala do kuchyně a přikázala jí umýt podlahu. Bylo to ponižující a nedávalo to smysl. S tím, jak si vedla při úklidu, byla matka nespokojená a nechala ji práci zopakovat. Když pak napotřetí, už v slzách podlahu vytřela uspokojivě, vedla k ní matka tuto řeč: „Budeš bohatá, takže v životě nebudeš muset pracovat. Podlahu bude vytírat služka. Je ale důležité abys věděla, jestli tu práci udělala dobře.“ Krátce na to přišel únor 48 a socialismus.

Pamatuji si to vyprávění asi proto, že jsem do té doby neměl povědomí o modré krvi, měl jsem naivně za to, že všichni máme červenou. Rovněž jsem si neuměl představit, že mluvím s někým, kdo měl služku, neboť vykořisťování člověka člověkem za mého života nepřipadalo v úvahu. A měl jsem problém pochopit, co může být ponižujícího na mytí podlahy. Má generační zkušenost jednoduše nezahrnuje zkušenost generace předchozí, znám z ní jen fragmenty, o které se ti starší se mnou náhodně podělili, když na minulost přišla řeč. A to bylo zřídka, protože po většinu času všichni sdílíme přítomnost a vyhlížíme budoucnost.

Není jednoduché vzít na vědomí, že ani naše generační zkušenost není obsažena v generační paměti těch, kterým je dnes čtyřicet a méně. Tomu, co jsme kdysi prožili, by naslouchali s podobně otevřenými ústy, jak jsme je měli kdysi otevřené my. Staří mívají nesmyslně za to, že co je jim jasné, je jasné obecně a všem. Že věci jsou, jak jsou, že co kdysi platilo, platí stále. Starší generace vždy naivně předpokládá, že ta následující naváže na její poznání a zkušenosti. To se ale nestává. Každá generace se snaží stavět na zelené louce. Minulost má za dobu temna, za pravěk, se kterým nemá cenu ztrácet čas.

Bez ohledu na dosažený civilizační pokrok a na měnící se kulisy, opakuje lidstvo generaci za generací stejné tragické chyby, pramenící z absence historické paměti. Generace za generací si pak dává závazek, že opakování svých chyb už nikdy nesmí dopustit. Jenomže, jak říkal Mao, každá generace má svou válku. Mír bude zdá se pouze jakýsi time-out, oddechový čas, než se podaří lidem vytěsnit z paměti minulé hrůzy a lze se pod vznešenými záminkami a se zištnou motivací vrátit ke vzájemnému zabíjení a mrzačení.

Dnešní fascinace válkou je opakováním zapomenutého. Opakováním zapomenutého je rovněž averze na volání po míru, čili averze na ty, kteří stojí v cestě zlu. Nutkání projít si peklem na zemi mívá v představách lidí bez historické paměti podobu exkurze, kdy z bezpečného odstupu nezúčastněně přihlížejí cizímu neštěstí. Pouze ti, kterým mina utrhne nohu, a jsou takto osobně konfrontováni s realitou pekla, by možná ocenili nudu, bezstarostnost, kdy jsou k sobě lidé zdvořilí, chovají se slušně, neboť tak je to normální a pomohou si, když je třeba. Takový nudný spořádaný mírový svět pamatuji, ale vím, že jde o nepřenosnou zkušenost, která novou generaci nezajímá. Jejich prioritou je teď zopakovat si peklo.