Rakouská ekonomická historie od Rothbarda




Rothbard ukázal na poučení, které rakouská ekonomické teorie může přinést k ekonomické historii ve své knize “America’s Great Depression” (1963). (93) Daleko od toho být důkazem o selhání neregulovaného kapitalismu, deprese z roku 1929 ilustruje spíše nebezpečí vládních zásahů do ekonomiky. Ekonomický kolaps přišel jakožto nutná korekce umělého boomu vyvolaného monetární expanzí Federálního reservního systému (Fedu) během 20. let 20. století. Pokusy vlády “vyléčit” úpadek posloužily jen k tomu, že věci ještě zhoršily.

V jeho intepretaci ho ovlivnily ranější práce. Považoval knihu “The Great Depression” ekonoma Lionela Robbinse (1898-1984) (94) za “jedno z největších ekonomických děl naší doby… To je bezesporu nejlepší práce na téma velké deprese.” (95) V tomto hodnocení se odlišoval od samotného Robbinsona, který pod vlivem Keynese zavrhl svoji vlastní knihu. Robbins nastínil téma, které Rothbard posunul mnohem dále ve své vlastní knize: “Vidíme jak bankovní úvěrová expanze v USA… vytvářená touhou po inflaci ve snaze pomoci Británii, podobně jako absurdní oddanost stabilní cenové hladině, přivedla svět do velké deprese… On [Robbins] ukazuje, že americká inflace v roce 1927 a 1928, když došlo k odlivu zlata… byla flagrantním porušením ‘pravidel’ zlatého standardu.” (96)

rothbard.pngRobbins také předešel klíčový bod v Rothbardově analýze, proč deprese trvala tak dlouho: “Robbins ukazuje, jak různé národy přijaly opatření k potlačení a utlumení deprese, které ji pomohly jen zhoršit… [pro příklad] udržovat mzdy vysoko (např. president Hoover a jeho konference v Bílém domě)” (97) Ale všechny tyto základní rakouské body byly přivedeny na novou preciznější a hlubší úroveň v Rothbardově knize „America’s Great Depression.“

Rothbard začal svoji práci představením Rakouské teorie hospodářského cyklu (ABCT). Klíčovým problémem, říká, je: “… proč je zde náhlé všeobecné nahromadění podnikatelských chyb?… Podnikatelská aktivita dobře postupuje s většinou firem vydělávajících pěkné zisky. Náhle se podmínky bez varování změní a množství velkých firem zažívá ztráty; náhle je odhaleno, že udělaly bolestné chyby v předpovědích.” (98)

Dobrá teorie musí také vysvětlit, proč během hospodářského cyklu fluktuují odvětví kapitálových statků více, než odvětví výroby spotřebních statků. Třetím požadavkem je, že je nutné vysvětlit nárůst množství peněz během fáze boomu. Rakouská teorie nám dovoluje vysvětlit všechny tři tyto podmínky. Úroveň úroků je určena mírou časové preference, tj. preference, s kterou lidé dávají přednost současnému zboží před zbožím budoucím. Rovnováha mezi spotřebními statky a kapitálovými statky závisí na této míře. S nízkou mírou časové preference, dojde k více investicím do “vyšších” stádií výroby; jestliže změní svoji preferenci ve prospěch okamžitého uspokojení, struktura výroby se tomu přizpůsobí. Investice se přemístí z oborů výroby kapitálových statků do oborů výroby spotřebitelských statků.

Až doposud to jde; ale pak infuze bankovního úvěru naruší situaci. Úvěry navíc stlačí úrokovou míru pod její přirozenou úroveň, tj. úroveň, která odpovídá časové preferenci lidí. S penězi dostupnými pro půjčky za nižší úrokové míry, než dříve, se projekty ve vyšších stadiích výroby, které nebyly uskutečnitelné, se stanou ziskovějšími: “Podnikatelé ve zkratce, pomýleni inflací bankovního úvěru, jsou ochotni věřit tomu, že nabídka peněz je větší, než ve skutečnosti je… Podnikatelé vezmou svoje nově získané fondy a přeplácejí ceny kapitálových a jiných statků, a tak stimulují přesun investic z ‘nižších’ (blíže spotřebě) do ‘vyšších’ stádií výroby (více vzdálených od spotřeby) – od oborů spotřebních statků k oborům kapitálových statků.” (99)

Když skončí bankovní úvěrová expanze, peněžní úrokové míry vzrostou na přirozenou úroveň; není zde obecně žádný důvod předpokládat, že expanze změnila míru časové preference. Nárůst úrokové míry učiní nyní nově rozšířené investice ve vyšších stádiích produkce, neziskovými. Spotřebitelské preference vyžadují změnu , která jde od oborů kapitálových statků k oborům spotřebitelských statků. Tato změna, tj. likvidace expanze v oborech kapitálových statků, představuje právě depresi. V Rakouském pohledu je deprese nutnou fází přizpůsobení; vláda se nesmí pokoušet udržovat úroveň utrácení, jelikož ta slouží jen k prodloužení procesu pomocí, kterého ekonomika dosáhne rovnováhy mezi obory spotřebitelských a kapitálových statků, kterou spotřebitelé chtějí.

Rothbard dává do kontrastu Rakouskou teorii hospodářského cyklu s konkurenčními teoriemi. Teorie hospodářského cyklu Josefa Al. Schumpetera (1883-1950) “je pozoruhodná proto, že je jedinou doktrínou mimo Rakouské doktríny ukotvenou a integrovanou do obecné ekonomické teorie.” (100) V Schumpeterově pohledu bankovní úvěrová expanze také hraje rozhodující roli. Ale u ní se mechanismus odlišuje od mechanismu v Rakouské teorii. Schumpeter tvrdí, že úvěrová expanze financuje nakupení inovací. když inovace upadají, objeví se deprese. Rothbard shledává toto vysvětlení neuspokojujícím: “Teorie postuluje periodické nakupení inovací v čase boomů. Ale není zde žádná úvaha rozvíjející vysvětlení takovéhoto zvláštního nahromadění. Naopak, inovace, technologický pokrok se uskutečňují trvaleji a ve většině, nejen několika firmách.” (101)

Po vyřízení Schumpeterova případu podobně jakožto jiných početných dalších, Rothbard aplikuje Rakouskou teorii na konkrétní události 20. let a ranných 30. let 20. století, jak se dá očekávat, argumentuje tím, že během 20. let nastal inflační boom. K jasnému uchopení jeho tvrzení, je důležité podržet v mysli to, co považuje za inflaci. Nepovažuje ji za vzestup cenové hladiny. Spíše “inflace není přesně nárůstem celkové měnové nabídky; je nárůstem nekryté peněžní nabídky, který neodpovídá nárůstu množství zlata, standardních komoditních peněz.” (102)

Pokud je dán tento pohled, kritika Rothbarda ze strany Chicagské ekonomické školy, která zdůrazňuje stabilitu cenové hladiny, míjí pointu. Rothbard se zajímá o množství stran bankovní úvěrové expanze, která podle Rakouského pohledu vytváří boom. Monetaristé z Chicagské školy naopak: “se drží etického a ekonomického ideálu udržení stabilní, konstantní cenové hladiny. Předpokládá se, že základem hospodářského cyklu je nárůst a pokles – pohyby – cenové hladiny. Protože tato hladina je určena peněžními silami, monetaristé mají za to, že jestliže je udržena pomocí vládní politiky na konstantní úrovni, hospodářský cyklus zmizí. [Milton] Friedman… napodobil své mentory velebením Benjamina Stronga pro celkovou stabilitu cenové hladiny během 20. let 20. století. Pro monetaristy inflace peněz a bankovního úvěru řízená Strongem nevedla k žádnému špatnému efektu, žádnému cyklu boomu a úpadku; naopak Velká deprese byla zaviněna restriktivní politikou, která následovala po Strongově smrti.” (103)

Ironicky v Rothbardově pojednání o historii pokus Federální reservního systému o udržení stabilní cenové hladiny zčásti vedl k inflační bankovní úvěrové expanzi, která zavinila hospodářský cyklus. Chicagská léčba je tak Rakouskou nemocí. Rothbard detailně dokumentuje popularitu teorie stabilní cenové hladiny mezi americkými ekonomy, v čele s Irvingem Fisherem (1867-1947). Píseň sirény o stabilní cenové hladině lákala vedoucí politiky, nemluvě o ekonomech, již v roce 1911. Bylo to tehdy, když profesor Irving Fisher zahájil svoji kariéru jakožto šéf hnutí ‘za stabilní peníze’ ve Spojených státech.” (104)

Rothbard popisuje v pečlivém detailu motivy a politiky Fedu během 20. let 20. století, zdůrazňuje spolupráci mezi Benjaminem Strongem a “Mefistofelem inflace 20. let 20. věku“ Montagu Normanem (1871-1950) z Bank of England. (105) jeho verdikt je tvrdý: “Můžeme uzavřít, že autority Federálního reservního systému byly při vyhlašování svých inflačních politik, motivovány nejen touhou pomoci britské inflaci a dotováním farmářů, ale byly také vedeny – nebo spíše špatně vedeny – módní ekonomickou teorií stabilní cenové hladiny jakožto cíle měnové manipulace.” (106)

Když katastrofa v říjnu 1929 udeřila, mnoho ekonomů ještě pod klamem cenové stability, požadovalo zvýšení vládních výdajů; a Rothbard věnuje mnoho pozornosti jejich pohledu a aktivitám. Naneštěstí president Hoover (1874-1964) se nadšeně chopil jejich názorů. Ačkoliv Hoover: “byl jen průměrným inflacionistou v porovnání s mnoha ostatními… Vidíme vzestup množství peněz v oběhu o 800 milionů dolarů v roce 1931, Hoover řídil koordinovaný povyk proti “zrádnému hromadění.” “Hromadění” samozřejmě znamenalo to, že si jednotlivci vybrali vyplacení svého vlastního vlastnictví tím, že požádali banky, aby převedly svoje deposita do hotovosti, kterou banky slíbily míti po ruce při vyplacení.” (107) Co nejhorší, Hooverova trvalá snaha podepřít mzdy napomohla prodloužit masovou nezaměstnanost “Hoover bránil ‘okamžitému útoku na mzdy jakožto podkladu pro udržení zisků,’ ale výsledkem vymizení zisků a udržování umělých mzdových sazeb byla chronická, bezprecedentní deprese.” (108)

Tímto argumentem se Rothbard stal průkopníkem v “Hooverově revisionismu.” Naopak k mýtům podporovaným samotným Hooverem a jeho pomocníky, Hoover nebyl oponentem velké vlády. Dosti naopak, ekonomické politiky “inženýra v politice” předcházely Nový úděl, ačkoliv nedošly tak daleko jako za jeho následovníka. “No, jestliže byl socialismus Nového údělu logikou Hooverovy politiky, opatrně tuto logiku posunul dále.” (109) Rothbardův pohled na Hoovera je nyní šířeji přijímán. V tomto směru je důležitá kniha Joany Hoof Wilsonové “Herbert Hoover: Forgotten Progressive”. (110)

Rothbard vykazoval malou trpělivost s historiky, kteří opakovali starý mýtus o Hooverovi. V recenzi knihy “The Hoover Leadership” (111) od Edgarda Eugena Robinosna, Hooverova stoupence, Rothbard poznamenává. “Jsou zde také obvyklé Hooveriánské stížnosti na nedostatek ‘spolupráce’ FDR v době předávání presidentství a svádění zbylé deprese na tuto skutečnost; ve skutečnosti je stěží poznamenáno to, že ‘spolupráce’ by znamenala spolupráci na inflacionistických opatřeních Nového údělu… Robinson… prakticky ignoruje alternativy anebo kritiku Hooverovi politiky, mimo extrémy Nového údělu anebo socialistických politik.” (112)

Je bezpečné říci, že Rothbard by nahlížel jinou knihu s mnohem větší laskavostí. Kniha “A History of the American People”, (113) světově uznávaného novináře a populárního historika Paula Johnsona (n. 1928) přijímá skrz na skrz Rothbardův výklad počátku deprese z roku 1929. Podobně jako Rothbard nalézá zdroj kolapsu v nezodpovědné úvěrové expanzi: „Během 20. let 20. století Spojené státy ve spojení s Brity a jinými vedoucími průmyslovými a finančními mocnostmi, se snažily udržet světovou prosperitu vědomou inflací měnové zásoby.“ (114)

Měnová expanze vděčí za mnohé vlivu ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946) „Ve skutečnosti Keynesův Tract on Monetary Reform obhajující ‚řízenou měnu‘ a stabilizaci cenové hladiny, jak vyžadováním vládních zásahů, tak jejich mezinárodní koordinací, byl částí problému.“ (115)

Krach trhu v roce 1929 „by měl být vítán… Úpadky byznysu slouží základnímu účelu. Musí být ostré. Ale nepotřebují být dlouhé, protože jsou samo přizpůsobovací.“ (116) Naneštěstí Herbert Hoover neznal tuto základní pravdu. Daleko od toho, aby byl podporovatelem laissez-faire, byl zapáleným intervencionistou, jehož politiky zadržovaly zotavení. „Hoover byl sociálním inženýrem. Roosevelt byl sociálním psychologem. Ale ani jeden nerozuměl depresi nebo tomu, jak ji léčit.“ (117) Rothbardovský pohled je zřejmý a Johnson úzkostlivě několikrát Rothbarda cituje. (118)

Ve své předmluvě k pátému vydání „America’S Great Depression“, Johnson jasně vyjadřuje svůj obdiv: „Jeho kniha je intelektuálním husarským kouskem, v tom, že obsahuje od začátku do konce udržitelné teze, presentované s neúprosnou logikou, hojnými ilustracemi a velkou řečnickou působivostí.“ (119)

Pro Rothbarda byla bankovní politika nejen klíčem k Velké depresi, ale k celé americké ekonomické historii. Podobně jako Jules Michelet (1798-1874), věřil, že historie je z masa a kostí; a jeho pojednání nejsou nezajímavé presentace statistiky. Vždy se zaměřoval na určení jednotlivých hráčů a zájmů za historickými rozhodnutími. Boje mezi konkurujícími si bankovními kruhy Morganů a Rockefellerů se objevují znovu a znovu v jeho článcích na tomto poli, sebraných v knize “A History of Money and Banking in the United States” (1999). (120) V této knize ukázal plně svoji pozoruhodnou schopnost si neočekávaně posvítit na historické kontroverze. Ve své práci upozornil na faktory, které dřívější autoři přehlédli.

Jeden příklad pro ilustraci Rothbardovy techniky. Každý zná Leninovu teorii imperialismu. Rozvinuté kapitalistické ekonomiky, tvrdí Lenin, toho charakteristicky vyrábějí více, než mohou prodat doma. Pro nalezení odbytu pro jejich přebytek statků, hledají kapitalisté trhy v zahraničí. Jejich snahy přinášejí střety o kolonie; “nejvyšším stádiem” kapitalismu je imperialismu. To je dobře známo; ale jak Lenin přišel k tomuto názoru? Standardní tvrzení poukazuje na J. A. Hobsona (1858-1940); ještě dříve samotný Marx navrhl tuto teorii. Ten byl naopak ovlivněn politikem Edwardem Gibbonem Wakefieldem (1796-1862). Ale Rothbard odkryl jiný a více překvapující zdroj: kapitalistické podporovatelé imperialismu: “Do pozdních 90. let 19. století skupiny teoretiků ve Spojených státech pracovaly na to, co bude později nazváno “leninistická” teorie kapitalistického imperialismu. Tato teorie nebyla vytvořena Leninem, ale obhájci imperialismu, kteří se shromažďovali kolem takových přátel orientovaných na Morgany a mozkový trust [presidenta] Theodora Roosevelta, jako byl Henry Adams, Brooks Adams, admirál Alfred T. Mahan a massachusettský senátor Henry Cabot Lodge… Stále se zmenšující míra zisku z ‘přebytečného kapitálu’ znamenala nebezpečí, že poškodí kapitalismus, mimo objeveného spasení ve formě cizích trhů a zvláště zahraničních investic… Proto, pro záchranu výhod kapitalismus bylo nutné pro západní vlády to, aby se zapojili do jasně imperialistických nebo neo-imperialistických dobrodružství, které by přinutily ostatní země otevřít své trhy americkým výrobkům a přinutily je otevřít příležitosti pro investice ze zahraničí.” (121)

Rothbard se neomezil sám na obecné sdělení o mopolisticko-kapitalisitickém původu Leninovy teorie. Popsal velmi detailně aktivity Charlese A. Conanata (1861-1915), vůdčího advokáta imperialismu. Conant, jak vychází najevo, udělal mnohem více než jen to, že by jen teorizoval. Aktivně pracoval na zavedení zlatého standardu, klíčového nástroje amerického monetárního imperialismu, v Latinské Americe a jinde [na místo stříbrného standardu, pozn. překladatele]. Rothbard popisoval aktivity Conanta ve svém unikátním stylu: “Conant, jako obvykle byl hlavní teoretikem a podvodníkem.” (122)

Ani jako teoretik, ani jako praktik nejednal Conant sám od sebe, a vidět to, proč tomu tak nebylo, nám umožňuje uchopit hlavní oporu Rothbardovy konstrukce: “Neměli bychom si myslet, že Charles A. Conant byl čistě nezainteresovaným vědcem, jak sám o sobě tvrdil. Jeho měnové reformy přímo sloužily k prospěchu investičním bankéřům, kteří ho zaměstnávali. Tak, Conant byl pokladníkem od roku 1902 do roku 1906 Morgany provozované společnosti Morton Trust Company of New York a nebylo jistě náhodou, že Morton Trust byla bankou, která držela reservní fondy vlády Filipín, Panamy a Dominikánské republiky po příslušných měnových reformách.” (123)

Rothbard tvrdil, že dynastie Morganů si držela účinnou kontrolu nad americkou vládou po většinu pozdního 19. století a ranného 20. století, tato nadvláda upadla až na počátku Nového údělu presidenta Franklina D. Roosevelta. Stopuje detailně morganovskou podporu pro centrální banku, která vrcholila vytvořením federálního reservního systému v roce 1913. Jeho knihy “Wall Street, Banks and American Foreign Policy” (124) a “The Case Against the Fed” jsou jinými představiteli této teze.

Dynastie Morganů byla beze sporu první skupinou v americké historii vyhledávající nečestně získané zisky z centralizovaného bankovnictví. Rothbard diskutoval velmi detailně pro příklad zápasy o First Bank of the United States a o Second Bank of the United States. Federální rezervní systém objasňuje Rothbard, byl vyvrcholením úsilí, kteréžto během 19. století trvalo na zřízení centrální banky. “Do 90. let 19. věku se bankéři z Wallstreetu vzrůstající měrou stávali rozladěnými nad svým vlastním výtvorem, národním bankovním systémem… zatímco bankovní systém byl částečně centralizován pod jejich vedením, nebyl centralizován dostatečně.” (125)

Jak popisuje hnutí za kartelizaci bankovnictví, Rothbard představuje dominantní téma ve svém výkladu americké historie 20. století: zápas soupeřících skupin bankéřů o moc: “Od 90. let 19. věku do 2. světové války většina americké politické historie… může být interpretována na tak moc jako “Demokraté” versus “Republikáni”, ale jako součinnost nebo konflikt mezi Morgany a jejich spojenci na jedné straně a aliancí Rockefeller-Harriman-Kuhn, Loeb na druhé straně.” (126)

Při agitaci za ustavení centrální banky byla dynastie Morganů na vrcholu; a Rothbard zdůrazňuje význam konference plánující Fed, která byla konaná na Jekyll Island v Georgii, za řízení Morganů. Během svého výkladu Rothbard zdůrazňuje bod, který je zásadní po porozumění monetární historii. Populární víra tvrdí, že chudí lidé, kteří pravděpodobně budou v dluzích, budou dávat přednost levným penězům, zatímco jejich bohatí věřitelé jim budou oponovat. Často se ukáže, že pravdou je opačná situace: “Dlužníci vydělávají na inflaci a věřitelé ztrácejí; po zjištění této skutečnosti, starší historici předpokládali, že dlužníci byli většinou chudí rolníci a věřiteli byli bohatí obchodníci, a že tak ti první byli hlavními podporovateli inflačního všeléku. Ale samozřejmě zde nejsou nějaké strnulé ‘třídy’ věřitelů a dlužníků; opravdu, bohatí obchodníci a spekulanti s půdou jsou často největšími dlužníky.” (127)

Zde Rothbard pokračuje v práci svého mentora Josepha Dorfmana: “Dorfman v polovině 40. let 20. věku přišel s tvrzením, že Beardinova teze třídního konfliktu – staří dlužníci versus věřitelé, Východ versus Západ, farmáři versus obchodníci, interpretující všechny zápasy americké ekonomické politiky (například o levné peníze), byly zcela nesmyslnými… Dorfmanova teze byla ta, že na každé straně každého ekonomického sporu byli obchodníci, úctyhodní mužové, farmáři atd.” (128) Investiční bankéři získávají z podněcování dluhů. Rothbard tvrdí, že investiční bankéři velmi pravděpodobně vytvoří spojenectví s vládou; proto jejich aktivity musí být nahlíženy s velkým podezřením.

Investiční bankéři dělají většinu svého byznysu tím, že podepisují vládní dluhopisy, ve Spojených státech a cizině. Proto mají nezadatelné zájmy v podporování deficitů a donucování daňových poplatníků k placení vládních dluhů. Obě skupiny bankéřů [tj. komerční a investiční], potom mají tendenci být svázáni s vládní politikou a snaží se ovlivnit a řídit vládní aktivity v domácích i zahraničních věcech.” (129)

Rothbard aplikuje své teze při intepretaci americké historie: “Velký bod obratu v americké zahraniční politice přišel v ranných 90. letech 19. století, během druhé administrativy presidenta Clevelanda. Bylo to tehdy, když se USA ostře a trvale odvrátily od politiky zahraničního míru a ne-intervence k agresivnímu programu ekonomické a politické expanse v cizině.” (130) Obrat přišel na popud dynastie Morganů, kteří již získali řídící vliv na americkou zahraniční politiku, ten si udrželi až do nástupu Nového údělu.

Za nové aktivistické politiky Spojené státy důrazně hleděly vymámit kontrolu nad trhy v Latinské Americe z rukou Velké Británie. I přes pozdější partnerství mezi Morganovskými zájmy a Británií, byly Spojené státy velmi daleko od spojenectví s Británií během 90. let 19. věku. Ale britsko-americká spolupráce za nedlouho přišla a Rothbard našel v úzkých vztazích mezi dynastií Morganů a britskými finančními zájmy podklad pro americký vstup do první světové války. Protože Morgani investovali do spojeneckých válečných dluhopisů a vyváželi válečnou munici, „J. P. Morgan a jeho společníci dělali vše možné, aby pomohli zatlačit pravděpodobně neutrální Spojené státy do války na straně Anglie a Francie.” (131) Dále “Benjamin Strong ochotně zdvojnásobil měnovou zásobu za účelem financování americké role ve válečném úsilí.” (132)

Rothbardův poslední poznatek slouží k představení jednoho příběhu v rámci většího příběhu o vlivu Morganů. Benjamin Strong, guvernér newyorského Federální reservní banky, byl zdaleka nejvlivnější osobou v celém Fedu od jeho založení až do své smrti v roce 1928. Vstoupil do úzkého styku s Montagu Normanem, guvernérem anglické centrální banky (Bank of England). Oba muži se hlásili k Morganovu táboru. “Přestože osobní vztahy mezi Strongem a Normanem byly samozřejmě vysoce důležité pro spolupráci, která formovala mezinárodní peněžní svět 20. let 20. století, nemělo by být přehlédnuto, že oba byli důvěrně svázáni s dynastií Morganů.” (133)

Na Normanovu žádost Strong během 20. let 20. věku provedl inflaci americké měnové nabídky ve snaze umožnit Británii udržet ve fungování zlatý standard. Tím, že tak udělal, tvrdí Rothbard, Strong nese hlavní odpovědnost za začátek krachu burzy v roce 1929 a pozdější depresi. “Spojené státy provedly inflaci své měny a úvěrů ve snaze zabránit tomu, aby inflaci provozující Británie ztrácela zlato ve prospěch Spojených států, ztráta, která by ohrožovala novou, chatrně vystavěnou strukturu ‘zlatého standardu.’ Výsledkem nicméně byl konečný kolaps měny a úvěru v USA a v cizině a celosvětová deprese. Benjamin Strong byl Morganovským architektem katastrofální politiky inflačního boomu, který vedl k nevyhnutelnému úpadku.” (134)

Narativ knihy je komplexní a neměl by být v žádném případě omezován na vysvětlení změn osudu dynastie Morganů. Rivalská bankovní skupina se stává z nejdůležitějších Rockefellerovských zájmů, toužících po převaze. Podle Rothbarda může být Nový úděl nejlépe nahlížen jakožto vítězství Rockefellerské skupiny; cituje v tomto spojení politologa Thomase Fergusona (n. 1941). Ačkoliv Morgani obnovili nějaký svůj vliv po polovině 30. let 20. století, napříště okupovali podřízené pozice. V knize Rothbard sleduje houževnatě biografickou metodu analýzy, která zdůrazňuje vazby vlivných osob hlavních finančních skupin, jako Morgani. Ve spletitém stopování patronů a klientů, nám Rothbard přivádí na mysl velké dílo Ronalda Symeho (1903-1989) a Lewise B. Namiera (1888-1960). Ale Rothbard měl výhodu nad těmito renomovanými historiky v tom, že se nemusel omezit na shromažďování biografických detailů. Měl také navíc pečlivě vypracovanou teorii, Rakouskou ekonomii, která ho vedla.

 

(93) America’s Great Depression, 5. vydání (1963; Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2000).
(94) Lionel Robbins, The Great Depression (London: Macmillan, 1934).
(95) Dopis Ivanu Bierlymu, 14. listopadu 1959; Rothbard Papers.
(96) Ibid.
(97) Ibid.
(98) America’s Great Depression, str. 8.
(99) Ibid., str. 10-11.
(100) Ibid., str. 72-73.
(101) Ibid., str. 74.
(102) Ibid., str. 94.
(103) Ibid., str. xxxiii.
(104) Ibid., str. 174.
(105) Ibid., str. 154.
(106) Ibid., str. 181.
(107) Ibid., str. 306.
(108) Ibid., str. 322.
(109) Ibid., p. 323.
(110) Joan Hoff Wilson, Herbert Hoover: Forgotten Progressive (New York: Little Brown, 1975).
(111) Edgar Eugene Robinson, The Hoover Leadership, 1933–1945 (New York: Lippincott, 1955).
(112) Dopis Kennethu Templetonovi, 19. srpna 1961; Rothbard Papers.
(113) Paul Johnson, A History of the American People (New York: Harper Collins, 1997).
(114) Ibid, str. 727.
(115) Ibid, str. 729.
(116) Ibid, str. 734-735.
(117) Ibid, str. 736.
(118) Ibid, str. 733-735.
(119) Citováno z America’S Great Depression, str. xv-xvi.
(120) A History of Money and Banking in the United States: The Colonial Era to World War II (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2002).
(121) Ibid, str. 209-210.
(115) Ibid, str. 226.
(116) Ibid, str. 232-233.
(124) Wall Street, Banks and American Foreign Policy (1984; Burlingame, Kalif.: Center for Libertarian Studies, 1995). Česky viz zde: https://www.knihydobrovsky.cz/e-kniha/wall-street-banky-a-americka-zahranicni-politika-258331209.
(125) Case Against Fed, str. 79.
(126) Ibid., str. 92.
(127) A History of Money and Banking in the United States, str. 58.
(128) Dopis Ivanu Bierlymu, 14. listopadu 1959; Rothbard Papers.
(129) Wall Street, Banks and American Foreign Policy, str. 1.
(130) Ibid., str. 4. Pozn. překladatele: řečeno relativně mírové a ne-intervenční, do té doby se expanze USA zaměřovala především na Mexiko a některé indiánské kmeny. Mírové a ne-intervenční byly USA převážně jen do začátku 40. let 19. století.
(130) Ibid., str. 4.
(131) Ibid., str. 16.
(132) A History of Money and Banking in the United States, str. 270.
(133) Ibid., str. 374.
(134) Ibid., str. 271.

 

bawerk.eu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*