Práce pro vraha |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Stále častěji se stává, že zásadní politická rozhodnutí činí lidé, kteří k tomu sice mají demokratický mandát, ale nedisponují valným intelektem. Protože jsou politici vesměs hodně sebevědomí, nemají potřebu kompenzovat deficit rozumu angažováním poradců, kteří by mysleli za ně. Důsledkem je situace, kdy je z řízení komplikovaných a vzájemně provázaných společenských procesů rozum vytěsněn.

Na absenci intelektu se v politice nepohlíží jako na handicap. Díky poslanecké imunitě jsou politici obtížně činěni odpovědnými za svá rozhodnutí, a v konečném důsledku bývají beztak viněni za škody napáchané politiky jejich voliči. Politikovým alibi je bonmot, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Odsouhlasit takové alibi ovšem znamená smířit se s něčím, co si určitě nezasloužíme.

Stojí-li před zásadním rozhodnutím člověk moudrý, počíná si zdrženlivě. Vyhodnocuje rizika, porovnává klady a zápory, přínosy a náklady, bere v úvahu souvislosti, zvažuje načasování. Inteligentní elita domýšlí důsledky, proto zásadní rozhodnutí, u kterého je nejistý výsledek, raději neučiní. Politiku, coby umění kompromisu, lze poptávat pouze u inteligentní elity. Máme-li co do činění s elitou neinteligentní, s politiky, kteří chyběli, když pán Bůh naděloval rozum, musíme předpokládat rozhodnutí nepromyšlená, nekompetentní, ale rovněž neochotu diskutovat, nechuť ke kompromisu.

Opakem rozumné, realistické politiky je politika tak řečená „hodnotová“. Místo aby se politici k nejlepšímu řešení složitě promysleli a propracovali, prohlásí cosi za hodnotu, a té pak podřídí politická rozhodnutí. Kdysi se tomu posměšně říkalo „zapřáhnout vůz před koně“. Dnes se třeba politicky rozhodne, že fosilní paliva jsou nepřítelem člověka, a toto rozhodnutí se prohlásí za hodnotu, o které se nediskutuje. Politici, kteří nepoužívají mozek, jsou pak zárukou, že absurdní cíl bezemisní ekonomiky ruinuje reálnou ekonomiku.

Jiným příkladem je upřednostnění hodnotové politiky před škaredou reálpolitikou v mezinárodních vztazích. Úroveň hodnotové politiky v Bruselu odpovídá aforismu, že dialog dvou polointeligentů se rovná monologu čtvrtinteligenta. Vzájemné ujišťování se v bludech, ignorujících geopolitickou realitu, představuje obrovskou bezpečnostní hrozbu. Jednoduše proto, že idiot si zpravidla není vědom toho, co činí. Výsledkem hodnotové politiky čtvrtinteligentů je vždy chaos, bída, a nakonec válka.

V kontrastu s nemožnými politiky lze dnes slyšet řadu vzdělaných odborníků, kteří nabízejí know-how, jak elegantně vyřešit, co vláda neumí, a proto tvrdí, že to nejde. Proč jim politici nenaslouchají? Proč se zaštiťují pseudoexperty, kteří zištně přitakávají environmentálním, ekonomickým či společenskovědným bludům? Příčinou jsou nepochybně peníze. Většina politiků míří do politiky vydělávat. Logicky podporují to, na čem lze vydělat.

Není žádným tajemstvím, kdo má z hlupáků u moci užitek. Jsou to cynici. Realita je taková, že politici neslouží občanům, ale kapitálu. Otázkou ovšem je, zda služba kapitálu je u politiků důsledkem jejich intelektuální nedostatečnosti, anebo zda jsou manipulovatelní hlupáci u moci díky kapitálu, který si je ke své potřebě vyhlédne, vychová, koupí a ve volbách do vlivných pozic dosadí. Nejde o otázku podružnou, jakkoli se může zdát, že výsledek je prašť jako uhoď.

Pokud neinteligentní elity generuje špatný volební zákon, pak lze po nějaké příští revoluci, zaviněné hlupáky u moci, změnit volební systém. Tak, aby lidé, jaké dnes vidíme v nejvyšších ústavních funkcích, ale třeba i v čele Evropské komise, nemohli občany poškozovat. Jestliže ale společnost fakticky ovládají prostřednictvím lobbistů, reklamních marketérů, politických neziskovek a servilních médií zmínění cynici, které zajímá jenom jejich zisk, pak změnit volební zákon nestačí. Pak je třeba postavit mimo zákon zmíněné cyniky, a to už si žádá radikální systémovou změnu. Bude to chtít nahradit kapitalismus demokracií. Demokracie je nejlepší ze všech špatných systémů. Nepůjde to ale snadno. Bude to práce pro vraha.