Prezidentské volby na východ od Západu a na západ od Východu |

Sdílet článek:

FILIP ŠEBESTA

V Rusku proběhly prezidentské volby. Jejich výsledky asi nebyly velkým překvapením. Většina české politické scény a komentariátu neodolala pokušení tyto „volby“, jak všichni s uvozovkami psali, řádně okomentovat. Někdy by možná stálo za to uživatelům vysvětlit, že postovat svůj „názor“ není povinností vyplývající z existence sociálních sítí. Výsledkem byly, jak už to na sítích bývá, zaměnitelné, jalové a předvídatelné morální pózy křečovitě se předhánějící v originalitě odsudku a křiklavosti bonmotu, které ale měly fakticky jediný cíl – signalizovat příslušnost jejich autorů ke správné polovině české veřejnosti.

Převládalo přesvědčení, které by se dalo shrnout zhruba následujícím způsobem: „ruský car“ žádné volby nepotřebuje. Nebylo mnoho těch, kdo se dokázali zamyslet nad tím, proč tedy „diktátor“ a „samovládce“ tento „rituál“ vlastně pořádá, těch, kdo se uměli zamyslet nad zdroji a potřebou legitimity politického systému, a to včetně autokratického, a vyvodili z toho alespoň nějaké netriviální závěry. Většinou takto nad formalismem ruských voleb uměli přemýšlet – spíše než čeští uživatelé – rodilí Rusové, převážně antirežimního typu.

Ti si také všímali něčeho – co tuzemský uživatel ze správné poloviny Česka komentovat nemohl, protože by s vaničkou ruských voleb vylil i své přesvědčení o potřebnosti přijetí korespondenční volby – a sice problematičnosti ruského elektronického hlasování.

Podle předsedy nezávislého výzkumného centra Levada Lva Gudkova je elektronické hlasování „černou dírou“. Komentátor a politolog Jevgenij Preobraženskij zase o elektronickém hlasování na iDnes.cz napsal, že je „posledním klíčovým prostředkem, jak přesvědčit samotné Rusy i Západ, že většina ruských obyvatel podporuje Putina“. Výsledky takového hlasování, stejně jako skutečný počet lidí, kteří se jej účastní, jsou podle politologa spolupracujícího s Deutsche Welle „zcela nekontrolovatelné“. Na tomto místě stojí určitě za zmínku také rozhovor ruského liberálního politika Grigorije Javlinského pořízený Deníkem N. Bývalý předseda reformního politického hnutí Jabloko v něm obšírně mluví o povaze a vývoji ruského režimu, o 90. letech, válce na Ukrajině, ale mimo to v něm také konstatuje, že ruské volby dnes vážně zajímají jen nás na Západě. Povinné čtení pro každého, kdo chce seriózně přemýšlet o Rusku a válce na Ukrajině.

Ale zpátky k elektronickému hlasování. Debata o českém distančním hlasování, prozatím jen korespondenční formou, bude v českém parlamentu brzy pokračovat v rámci druhého a třetího čtení. Některé ruské argumenty jsou zobecnitelné i v této naší diskusi. Odbýt je jen konstatováním, že Rusko je autokracie, by bylo intelektuálně nepoctivé.

Na Slovensku jsou o krok dál a volit korespondenčně tak budou moci už po několikáté o víkendu, kdy se koná první kolo prezidentských voleb. Stal se z toho skoro český sport, radit Slovákům, co by měli a neměli dělat. Využiji zde proto jako ospravedlnění skutečnosti, že se na mé pohledy sami před časem ptali v debatě o prezidentských volbách. Mladým (ale i starším) konzervativcům jsem při té příležitosti navrhoval, aby k volbě přistupovali realisticky a s chladnou hlavou, aby nehledali žádného spasitele. Politika a volby nejsou o hledání přítele na celý život nebo výběru miss sympatie, jsou o volbě někoho, od koho čekám, že bude co nejlépe reprezentovat mé zájmy.

Proto jsem si bratislavským konzervativním divákům dovolil navrhovat volbu někoho, kdo bude reprezentovat autentické zájmy Slováků. Koho bude více zajímat to, co si myslí lidé na náměstích v Kežmaroku nebo Nitře, než to, co píší The New York Times. Kdo nebude jen poslušně plnit zadání přicházející zvnějšku. Někoho, kdo nebude jen další zaměnitelnou establishmentovou figurou, která je jako doma v labyrintech chodeb bruselských institucí. Zkrátka někoho, kdo se bude na prvním místě zasazovat o to, aby Slovensko zůstalo Slovenskem.

Že to podle mnohých ani jeden z pravděpodobných favoritů druhého kola nesplňuje? To je možné. Ale jeden k tomu musí mít logicky blíž a druhý dál. A to by mohl být klíč.

Také lze ovšem k volbě přistupovat negativně a volit tak, aby se někdo k moci nedostal. Popřípadě, aby se nedostala k moci skupina lidí, která se s daným kandidátem nebo po jeho zádech k té moci dere. Žádný kandidát totiž není zcela sám. Všichni mají kolem sebe, za sebou nebo „po boku“ skupinu konkrétních lidí, institucí, zájmů. Pro někoho jsou takové skupiny oporou, jimž stojí dotyčný v čele a udává jasný směr. Někoho jiného takové skupiny ale zcela definují a nebyl by bez nich ničím. Legitimním voličským přístupem proto může být právě i snaha zabránit tomu, aby se některá taková skupina dostala k moci. Zkušenost z naší loňské volby, kterou jsem měl podle organizátorů v debatě zprostředkovat, je zrovna v této věci myslím velmi relevantní a víc než výmluvná.

Víkendová slovenská volba rozhodně není alterantivlos, jako ta, o níž byla řeč v úvodu tohoto komentáře.