Proč se lidstvo pořád vraždí?

„Moje hlavní přání je vidět válku vyhnanou ze světa.“ (George Washington). „Válka je nedostatečný nástroj na nápravu špatností, a místo, aby ztráty nahrazovala, tak je množí.“ (Jefferson). „Nikdy neexistovala žádná dobrá válka ani špatný mír.“ (Franklin). „Chceme nejen konec války, ale konec všech začátků válek.“ (F.D.Roosevelt). „Lidstvo musí ukončit války, nebo války ukončí lidstvo.“ (Kennedy).

Nejakutněji to za všechny řekl Eisenhower:

„Každá vyrobená zbraň, každá vypuštěná válečná loď, každá vystřelená raketa jsou okradením těch, kdo hladoví a nejsou nakrmeni, kdo mrznou a nejsou oblečeni. A touží po tom, aby s jejich beder byla sejmuta břemena zbraní a strachu, a aby před sebou mohli nalézt zlatý věk svobody a míru.“ Úryvek z jeho slavného projevu z dubna 1953 vyzývajícího Sovětský svaz po Stalinově smrti k mírovým jednáním.

O pár měsíců později nadějně skončila rozdělením země válka korejská, po dvou a půl milionech mrtvých. O kousek vedle v tu dobu vrcholila válka indočínská, kterou rok nato prohráli Francouzi a vítězství komunismu oddálili Američané o dvacet let, za cenu téměř 60 tisíc vlastních mrtvých. Na všech stranách vietnamského konfliktu dohromady se mrtvých nedalo přesně dopočítat, ale bylo to přes 3 miliony. Další 3 miliony svých občanů povraždili kambodžští komunisté.

O kousek vedle v touž dobu Mao-cetungova revoluce masakrovala Číňany, jejichž počet mrtvých odhaduji někteří historici na 40, jiní na 80 milionů. V samotném Sovětském svazu se odhalení detailů stalinské éry dopočítala od počátku bolševické revoluce na 30 milionů mrtvých. To ještě navíc k těm 20 milionům padlých nebo zavražděných ve Druhé světové válce. V té celosvětově zahynulo až 85 milionů.

Ať už ten celkový počet mrtvých ve válkách a revolucích za celé 20. století historici jednou spočítají na celou miliardu nebo jen půl, zkusme si představit, kolik by nás dnes na planetě asi bylo, kdyby všichni zůstali naživu a rodili děti, vnuky a pravnuky. Dnes se i přes ty jejich mrtvoly blížíme devíti miliardám. Už to je prý počet, který planeta nezvládne, říká se v některých vlivných kruzích.

Tak možná není divu, že po několika letech utopické víry ve věčný mír „konce historie“ porážkou sovětského komunismu se po celé planetě šíří opět oživený kult smrti islámského džihádu, jehož bohoslovci se už netají vírou, že „největší uctívání Alláha je prolévání krve bezvěrců“ a „my milujeme smrt víc než vy život.“ A že se jím opájí, sympatie mu vyjadřuje a podporu poskytuje sílící počet příslušníků generace, která ve svých životech a na svém území nezažila nic jiného než mír, svobodu, prosperitu a snadnost bytí.

Z nudy nepřetržitého dobra a špatného svědomí z příslušnosti k privilegovaným dobrým, se v ní rodí touha po zlu. Tak na místo generací toužících po míru a tvořivém životě nastupují generace zbožňující válku, destrukci a smrt – i když to na konci je i smrt vlastní. V přirozené touze mládí něčemu odporovat se snadněji a bezpečněji odporuje dobru než zlu, protože zlo krutě trestá a dobro odpouští. Tak se nám orwellovsky zlo stává dobrem a dobro zlem. A každou druhou či třetí generaci si to opakujeme, jen co zapomeneme na hrůzy válek, které nás přiměly toužit po míru.

Těch válek lidské dějiny vyprodukovaly přes 2 500, spočítala organizace zvaná „World Without War and Violence“ a toužící po míru za každou cenu. Někde či jinde se válčí téměř nepřetržitě od samého začátku civilizace. Ta vznikla shlukováním do skupin přijímajících nějakou identitu, vymezujících se vůči skupinám jiné identity, přivlastňujících si nějaké území a vytvářejících nějaký majetek působící závist a násilím uloupitelný.

Válčí se z motivů téměř jakýchkoli, někdy pochopitelných, často absurdních. Neboť „kdo vás přiměje věřit v absurdity, ten vás přiměje páchat krutosti,“ zabonmotoval si Voltaire.

Je tedy válkychtivost lidskou přirozeností – jak se domnívají někteří antropologové? Nebo je to naopak anomálie opakovaně podrývající lidskou přirozenost lásky a míru – jak se domnívají druzí antropologové? Nebo v tomto ohledu žádná lidská přirozenost neexistuje a lidstvo je na pospas nějakým vnějším silám, které samo neovládá – jak se domnívají třetí antropologové?

My samozřejmě z historie známe války vzniklé téměř bez podstatných příčin a rozběhlé jakousi setrvačností do lidmi nechtěných, nepředstavitelných a nezvládnutých dimenzí. Jednou takovou byla První světová, explodovaná z jednoho rodinného atentátu v nesmyslné jatky 10 milionů uniformovaných a 10 milionů civilistů. Druhou třeba Třicetiletá, která v 17. století zmasakrovala přes polovinu obyvatel Evropy, z hádky o kalich vína pro všechny.

Pustíme-li se do podrobného studia všech těch válek, bez nichž by světová historie neměla žádný děj, nevyvinula by pokročilou technologii a zpohodlněla by do ztracena, možná u nich odhalíme setrvačnost nepodléhající lidské vůli. U čtvrtých antropologů bychom si možná všimli bezděkého objevu, že už od primitivních civilizací války explodovaly nejvíc tehdy, kdy počet lidí přesahoval možnost jejich uživení z daných zdrojů planety.

A kdo jen trochu před půl stoletím sledoval dětské krůčky rodící se ekologie, když se ještě pokoušela být vědou a než se z ní stala totalitní politická ideologie, vzpomene si možná na Jamese Lovelocka a jeho teorii planety Země přezdívané podle řecké bohyně Gaia, vybavené samoregulačním systémem energií působícím podobně jako vědomí živého organismu schopného sebeobrany.

Lovelockův ryze vědecký nápad byl sice prohlášen za nesmysl vědou i náboženstvím a choulí se v temných zákoutích postmoderní mystiky. Věda si dosud dokázala poradit s přelidněním a s lidskou bezohledností vynalézáním nových nutričních technologií, náboženství neodvolalo první biblické přikázání „ploďte a množte se a zalidňujte Zemi“.

Ale představme si na chvíli, že Lovelock měl pravdu. Že ta naše planeta opravdu ví, co dělá, jak se udržet naživu a kolik toho od nás vydrží. Že nám zavčas zastaví to nesmyslné omezování CO2, který je základní složkou života a bez něhož tu vše zahyne. Že zavčas nějak vykoumá, jak se zbavit těch trilionů tun plastových sajrajtů, než ji zadusí. A jestli ne, tak to jako vždy v dějinách vyřeší nějakou fešáckou globální válkou, jejíž doutnáky už porůznu rozmístila.

Je docela rozumné smířit se s tím, že v takové válce bychom se i my mohli rozplynout na atomy a molekuly, které nějakou dobu budou po planetě poletovat, než je všudypřítomné vědomí zase slepí ne-li v další lidskou bytost, tak aspoň žížalu, jichž ostatně v přírodě nápadně ubylo. A že vše zas bude, jak být má.

Nevím, co tato představa dělá s vámi, ale mě hodně uklidňuje.