Putin a Netanjahu postupují koordinovaně? Ruský Juggernaut rozdrtí Ukrajince na kaši a nehodlá se zastavit, dokud je všechny nepřemele

(1) Český prezident Petr Pavel si včera v New Yorku opět pustil svoji pusu pošetile na špacír, a de facto vzkázal Putinovi, aby se Západem neuzavíral žádné dočasné příměří v ukrajinské záležitosti, neboť by Západ i Ukrajina podle Pavlova machiavelistického plánu jen využily příležitosti nahromadit sílu, aby ve vhodném okamžiku Rusko přepadly, a donutily ke kapitulaci, a k vydání území, které si “osvobodilo”, i ke zničujícím reparacím. Zda Petr Pavel vůbec chápe konečný význam slov, které jeho pusa produkuje, je sice navýsost otazné, ale na výsledek Putinovy politiky mají slova z jeho úst nijaký vliv. Putin dobře chápe záludnosti velmocenské Realpolitik, a proto nehodlá svůj dobře rozjetý parní válec podle Pavlova nápadu zastavit dřív, než Ukrajinu rozdrtí na padrť, a donutí ke kapitulaci.

Jádrem Pavlova plánu na řešení ukrajinského konfliktu je stará úspěšná francouzská imperiální politika známá jako esprit de revanche. Putin je však dokonalý znalec velmocenské Realpolitik, jejíž je esprit de revanche jen podmnožinou, a tak dobře chápe, že jediným způsobem, jak budoucí “západní a ukrajinský revanšismus” nadobro odvrátit, je válkou zmenšit území a populaci Ukrajiny pod možným vlivem Západu do tak niterné míry, že potenciálně prozápadní zbytek Ukrajiny bude tak malý a bezvýznamný, a hlavně populačně maličký, že Západu pro dosažení skutečného cíle Pavlova mírového plánu – ztrestání a rozdrcení Ruska – nezbude než zmobilizovat vlastní obyvatelstvo a poslat ho do sebevražedné krvavé války. Historie západních válek ve Vietnamu, v Afganistánu i posledních neúspěšných výprav Washingtonu do arabských pouští, však ukazují, že stačí pár tisíc padlých, a je po západní válečné morálce. A politici stran, které válku vyprovokovaly, jsou voliči rychle posláni do finančně smutné opozice.

Pavel má možná svůj plán i ze své “hlavy”, protože hovořit o něm nahlas, je jak nediplomatické, tak představuje hlavně rozvodněnou řeku, která je zadarmo hnána velkým korytem přímo na propagandistický mlýn ortodoxních ruských nacionalistů. Není totiž zatím jisté, zda Putin z důvodu čisté reál-politické nutnosti schramstne naprostou většinu Ukrajiny i její populace, jak jsme zatím popsali, a nebo zda se spokojí s pouhým “karibským řešením” celé této záležitosti. Zatímco pro Pavla představují smlouvy potencionálně zmrazující současný ukrajinský konflikt pouze cáry papíru, které mají být ve vhodném okamžiku roztrhány, aby uvolnily cestu “spravedlivé” a “dle utopistického výkladu mezinárodního práva ideologicky čisté” odplatě. Pro Putina možná existuje i jiné, značně kulantnější řešení.

Karibská krize, (Cuban Missile Crisis), která v říjnu 1962 málem zatáhla svět do zničující jaderné války, totiž ukázala krásné pragmatické řešení, jak podobné konflikty rychle a na věky neutralizovat. USA se v rámci řešení konfliktu veřejně zavázaly, že už nikdy vojensky nenapadnou Kubu, jak měly rády ve zvyku, a tento závazek už 66 let úzkostlivě dodržují. A SSSR, že z Kuby na věky stáhne své jaderné rakety. A i Rusko tento závazek stejně trpělivě dodržuje. Jak moc si Washington přál, aby stamiliony Američanů nepřišly o svou v té době celým světem záviděnou životní úroveň okamžitou nukleární éterizací jejich duší, svědčí i 25 let oběma stranami tajená ujednání, že USA stáhnou své jaderné rakety nejen z Turecka, ale i z Itálie. Všechna řešení přijatá k neutralizaci karibské krize byla důsledně vyjednána na přímých tajných jednáních mezi SSSR a USA, bez účasti a vlivu Kuby, nebo evropských zemí. Ačkoli současné řešení ukrajinské krize podle karibského scénáře přináší prvek “ztráty legálně drženého území Ukrajiny” ve prospěch Ruska, jde zřejmě o jediný způsob, jak odvrátit současnou “Ukrajinskou raketovou krizi”, která hrozí éterizováním miliardy duší na Západě Evropy i na Východě Evropy stejně jako v Severní Americe, i hrozí zmrazit všechny zbylé nešťastné duše po celém světě na věky do absolutního spánku. Schopnost USA i SSSR/Ruska takřka století rigidně dodržovat pevná ujednání z karibské krize, která mezi sebou tehdy veřejně i tajně, ale v každém případě relevantně učinily, je možným východiskem pro druhé řešení ukrajinské krize, ke kterému Putin směřuje.

Místo malé, populačně naprosto na niterné jednotky milionů zdecimované ukrajinské populace, která už nebude vzhledem ke své velikosti schopna postavit nikdy více jak 100 tisícovou plně mobilizovanou válečnou armádu, tak vzniká prostor pro jistou formu společné svébytné státní existence Ukrajiny, i velké části jejího národa. Podmínkou pro toto řešení je však pragmatické odvržení Pavlova esprit de revanche, a vůle Washingtonu opět podepsat s Moskvou nové ukrajinské dohody v duchu osvědčených smluv a ujednání z roku 1962. Lpění Washingtonu i Moskvy na dodržování textu dohod se historicky osvědčilo trvalým jaderným mírem mezi oběma velmocemi, který je sice tu a tam narušován různými hybridními šťouchanci. Ty však měly zatím vždy ke štěstí přežití lidstva jen více méně neškodný charakter strkanic dorůstajících puberťáků nudících se ve frontě na opožděný školní oběd, a nikoli charakter české prezidentské vize o hitlerovském roztrhání smluv na cáry papírů a následné spravedlivé revanši, hrozící jaderným zničením celého světa.

(2) Izrael v průběhu včerejšího dne a dnešní noci zahájil masivní vzdušné údery na Libanon. Aktuality zde. Jsou hlášeny tisíce mrtvých civilistů, včetně dětí.  Libanonci začínají v zoufalství prchat. Francie hodinu po půlnoci svolala mimořádné jednání Rady bezpečnosti OSN. Komisař EU Joseph Borrel po půlnoci varoval, že válka Izraele proti Arabům je na spadnutí. Irácké ozbrojené síly tamních rebelů nad ránem zahájily útoky drony na Izrael. Situace je nepřehledná, v každém případě Netanjahu je hnán k expanzi a k preventivní válce se svými “neklidnými” sousedy ze stejných důvodů Realpolitik, které Putina doslova předurčily k výpravě na Ukrajinu. Oba vůdcové svých národů mají stejný strach o budoucnost svých národů, a rozdílný přístup Západu k oběma zemím, které flagrantně porušují utopistický výklad mezinárodního práva, krásně ukazuje, že “sladké řečičky českého prezidenta o spravedlnosti a mezinárodním řádu”, kterými odůvodnil svůj revanšistický ukrajinský mírový plán, jsou pro ostřílené světové politiky jen budoucími cáry papíru, které nebudou podepisovat, protože stejně budou časem jejich navrhovateli bezskrupulózně roztrhány, aby bylo dosaženu konečného mocenského cíle v duchu Realpolitik. Jak Netanjahu tak Putin jsou přesvědčeni, že proti cizí mocenské Realpolitik lze uspět pouze vlastní silnější Realpolitik. Brutální pošlapání mezinárodního práva v případě bombardování Srbska a při řešení Kosovské otázky všem politikům na celém světě jasně ukázalo, že Západ nehodlá na svém staletém pojetí koloniálního práva a svévolného porušování všech smluv uzavřených s podřadnými domorodci nic měnit.

Paradoxně tak protagonistka tohoto staronového přístupu k řešení problémů světa Madeleine Albrightová spustila svou tragicky chybnou politikou před lety při svých řeznických operacích na Balkáně řetězce nevyhnutelných událostí, které nyní kulminují ve formování jednotného šiku všech nezápadních a na západu nezávislých zemí za Putinovými zády. Čím více Západ ztrácí svou ekonomickou dominanci, tím je agresivnější, a tím více se houfují ostatní země za Ruskem. Čím jsou tyto země ekonomicky silnější, tím více narůstá jejich odpor, a roste schopnost Ruska vzdorovat sankcím.  Netanjahu je ostřílený a bystrý politik a vidí, jak arabské země jdou nezadržitelně nahoru. Egypt už léta vlastní jednu z několika největších továren na tanky i zbraně na celém světě. Moc izraelské armády přitom klesá každým dnem. Válka v Gaze už trvá celý rok, Gaza byla srovnána se zemí jako Stalingrad, je obklíčena jako Leningrad, takže krom humanitární pomoci do ní zbraně ani munici nelze dovážet, přesto, přesně jak jsme před rokem předpovídali, vzdoruje. Izraelská populace je extrémně malá a nemůže si dovolit ztratit ani desetinu počtů Ukrajinců, které je ochoten obětovat Zelenskyj každý rok, jen aby udržel při životě chiméru, že může někdy v budoucnu zvítězit. Netanjahu je tak nyní nucen z příčinného řetězce Realpolitik vyvolaného duem Clinton-Albright bojovat, protože v každé další válce bude Izrael jen slabší, a Západ také. Preventivní rozhodné vítězství, které zdecimuje kapacity potenciálních nepřátel a vytvoří novou izraelskou hranici, která bude lépe bránitelná, včetně redukce počtů Palestinců v Izraelském dominiu, je jediný způsob, který podle Netanjahu Izraeli zbývá. Jde o pozoruhodně podobný kalkul, se kterým Putin zahájil válku na Ukrajině. A je bezesporu, že válka Izraele proti Arabům každou svou eskalací vysává vojenské i finanční kapacity Západu, které je možné směrovat Zelenskému na jeho avanturistické hrátky s mnohem silnějším Putinem. Spravedlnost je krásné slovo, ale má mnoho rozdílných úrovní, které každému jedinci svými dopady často přinášejí i úplně jasné nespravedlnosti. Nejinak je tomu i v politice. Ačkoli Washington ve válce podporuje Tel-Aviv, ten svou válkou podporuje Moskvu. A Putin podporou protivníků Izraele působí proti Washingtonu, úplně stejně jako Biden působí proti Moskvě podporou Kyjeva. Je tomu sotva pár dní, kdy USA oznámily další stahování svých kontingentů z Iráku. Je přitom jisté, že sláva ze současné vizitace Zelenského v USA bude mediálně i politicky zastíněna událostmi v Bejrútu. Netanjahu a Putin si zkrátka velmi dobře rozumí, a není asi náhodou, že po nedávné vraždě palestinského vůdce v Teheránu, kdy Teherán hrozil Izraeli odvetou, se u ajatolláhů až nečekaně rychle zhmotnil Šojgu, a k odvetě nedošlo. Byla by totiž tehdy nesprávně načasovaná, Zelenskyj ještě nebyl na turné v USA, je možná odpověď.