Prolog

Kolektivní Západ A. D. 2024 stojí před zásadní existenciální otázkou: jak zachránit panující politickou agendu, aniž by systém nechal padnout demokratickou masku? Volby v Nizozemsku na podzim minulého roku a nyní Pátá republika a Emmanuel Macron prezentovali dva modely, jak toho docílit.

Abychom zůstali při věci v případě Francie. Musí být něco naruby v říši demokracie, když si průmyslové syndikáty pochvalují vítězství „populistické levicové“ (sic!) Le Nouveau Front Populaire (Nové lidové fronty NFP) a nikoliv „extrémní pravice“ – tedy politického směru, který tradičně platil a mimo Evropu stále platí (aktuálně třeba v Argentině) za tvrdě pro-kapitalistický. Slova o tom, že prý země dostane stabilní vládu, signalizují tři možnosti: buď se francouzský a kolektivně unijní průmysl tajně spikl proti kapitalismu, nebo něco nesouhlasí s reálně existující lidovou frontou a obecně s celou klasifikací politických směrů a jejich subjektů. Třetí varianta je ještě dobrodružnější: kapitáni průmyslu již předem vědí, jak se věci vyvinou a kdo ve vítězném táboře „extrémně levicové“ lidové fronty NFP sehraje roli „umírněných rebelů“, krotitele skutečných levicových požadavků a stavitele politického mostu k Macronovi – samozřejmě na obranu před extremismem zprava i zleva, plně v zájmu francouzské demokracie.

Veřejné mínění a síla „informace“

Souhru mezi systémovými stranami a „kvalitními médii“ zažíváme v Česku stejně jako v Německu a není tedy zapotřebí tento stav dlouze popisovat. Jednostranné zpravodajství, vyloučení kritických hlasů, dehonestující tlak na nepohodlné osoby a politická uskupení, pohrdání racionálními argumenty a jiné negativní jevy se staly každodenní normalitou reálně existující reprezentativní demokracie. Nenávistné štvaní proti kritikům kovidových opatření včetně agresivní propagace nucené aplikace experimentální turbo vakcíny stejně jako zběsilý pokřik válkychtivých psychopatů v rusko-ukrajinské kauze bez sebemenší zmínky o příčinách konfliktu dokumentují, jak hluboce klesla žurnalistická etika a kolik světelných let dělí současnou mediální realitu od role, kterou jim v Německu přisoudili otcové spolkového Základního zákona.

S tím souvisí i naprosté ignorování obecných projevů nespokojenosti jako například stávek nebo demonstrací v domovských zemích. Uvnitř EU může akceptace panující politiky v tom či onom státě klesnout i hluboce pod hranici 20 %, s vládním establishmentem to nehne – připomeňme právě Francii a hnutí ‚žlutých vest‘, studentské protesty i odpor všech odborových organizací proti tzv. důchodové reformě. Nebo dříve třeba rok 2003. Po celé Evropě byly na nohou sta tisíce občanů proti nové hrozící válce v Iráku pod vylhanými důvody – nic nepomohlo. Poslední občanský protest, který ovlivnil politiku EU, byl demonstrace a podpisové akce proti ratifikaci smlouvy TTIP.

Shrnuto pod čárou: naprostá většina masových médií zavrhla etiku vlastní branže, princip plurality i pravidla a metodu fundované, empiricky podložené žurnalistické práce. Tato „vůdčí média“ s jejich notoricky omílaným heslem o „kvalitním žurnalismu“ abdikovala na diferencovaný přístup k problémům a stala se hlásnou troubou jednostranné propagandy ve prospěch panující politické a ekonomické agendy. Jak a proč k tomu došlo, kde jsou kořeny a příčiny tohoto neblahého vývoje, o tom bude řeč jindy.

Jak „pravda a láska“ drtí demokracií

Snad ještě nikdy v západním společenství od vypjatých padesátých let neexistovalo tolik politického dogmatismu a tlaku na pochod v jednom šiku, ještě nikdy nebyla politická reprezentace tak neskonale pokrytecká jako nyní. Podhoubí tohoto vývoje již bylo zasazeno na počátku 90. let, nicméně jednalo se o postupný proces jak ve vnitřní (postupné osekávání sociálních standardů), tak i zahraniční (centralizace Evropy a její postupná militarizace) oblasti. Vše se odehrávalo s ohledem na vnímání občanů krok za krokem, někdy dokonce jen krůček za krůčkem, tak, že většina ani nebyla schopna postupující změny registrovat. A pokud přece, tak je vnímala jako přechodný stav: máme přece demokracii, parlament a strany, které jsou za sociální spravedlnost, práva pracujících a mírovou politiku, a ty to zase narovnají. Jenže mnohé z nich zmizely, jiné si ponechaly staré jméno, ale změnily obsah a namísto bývalých politických osobností se do jejich čela s vydatnou pomocí převážně amerických nadací a tzv. myšlenkových fabrik dostala nová generace bezcharakterních kariéristů a oportunistů. Ti dovedli Evropu do svěrací kazajky Evropské unie, a ještě větší závislosti na USA. Logickým důsledkem je bezmezná poslušnosti vůči Washingtonu a funkce užitečného lokaje při prosazování amerických geostrategických ambicí. S důsledky tohoto vývoje jsme v plné míře konfrontováni nyní a nic nenaznačuje, že by došlo k evropskému probuzení. Kolektivní Západ, včetně Spojených států, se nachází ve stavu ideového kómatu, ve kterém se politický střed zglajchšaltovaný do barvy šedi ideově podobá živé mrtvole – zombie. A tento stav se duchovně zcela vyčerpané západní „elity“ křečovitě snaží zachovat.

Zde dva aktuální příklady metod, jakými se panující agenda a její zástupci snaží zachovat politický a ekonomický status quo, a tedy sama sebe.

Francie:

Zopakujme stručně, jak francouzské volby proběhly a jak je možné, že dopadly tak, jak dopadly: jak se ze strany na nejvyšším stupni vítězů po druhém kole náhle stal držitel bronzové medaile.

Zjednodušeně řečeno jsou parlamentní volby obdobně strukturované jako volby prezidenta. Podrobnosti si ušetříme, jde hlavně o to, že pokud se jeden kandidát nedostal předepsaným počtem hlasů přímo do parlamentu již v prvním kole, v druhém proti sobě nastupují kandidáti, kteří dosáhli minimálně 12,5 %. A nyní si představme následující scénář.

Dvě nejsilnější uskupení po Rassemblement National (RN; 33,22 % po prvním kole) byly „lidová fronta“ NFP a Macronova koalice Ensamble. A ti se dohodli, že v druhém kole, pokud proti kandidátovi RN budou nastupovat dva z NFP a Ensamble, jeden z nich se vzdá kandidatury ve prospěch druhého. A protože národní pravice podobné aranžmá mezi sebou nedomluvila, stal se najednou z jasného vítěze voleb ten „třetí vzadu“.

Závěrem několik vět k potenciálním spojencům a koaličním partnerům RN: neo-gaullistická Les Republicains (LR) a Reconquete! Érica Zemmoura.

První byli znehodnoceni vnitrostranickým (?) pučem odstavením šéfa (Éric Ciotti), který se zasazoval za koalici s RN. Kdo v pozadí tahal za intrikánské nitky lze v tomto okamžiku pouze spekulovat. A Zemmour od počátku spolupráci odmítal, přičemž krátce před volbami ze strany vyloučil čtyři důležité členy, z nichž tři zastávali funkce místopředsedů a kteří byli krátce předtím zvoleni do Evropského parlamentu. Důvodem byl návrh Marion Maréchalové a dalších tří členů předsednictva, aby Reconquete! udělala stejný taktický krok jako druhá strana a v případě potřeby stáhla svého kandidáta ve prospěch RN. Zemmour to nazval „zradou“ a výsledkem bylo, že se 5,5 % pro „Evropu“ scvrklo na 0,7 % pro Francii.

Právě osoba Érica Zemmoura a jeho partaje nejsou bez zajímavosti. V zásadě se jeho program jen minimálně liší od programu RN, v mnohých bodech je naopak daleko radikálnější. Jeho klientelu proto netvoří potenciální voliči Macrona, Reconquete! naopak přitahuje část voličů RN a republikánů. Na logickou otázku, proč se národně-konzervativní strany sledující stejné nebo podobné cíle vzájemně blokují, zatímco druhá strana uzavírá koalice, ve kterých jsou politická diference a osobní animozity daleko větší než u jejich protivníků, lze v tomto kontextu odpovědět pouze spekulativně. Dozajista hrají osobní ambice, sympatie či antipatie důležitou roli. Nicméně jedno je jisté: tam, kde chybí vrchní dirigent, hraje každý vlastní tóny společné melodie.

A tak ve francouzských volbách tentokrát zvítězil volební narativ „menšího zla“. Proč a jaké jsou důvody této filozofie nyní ponechme stranou, část odpovědi bychom našli v kapitole „Veřejné mínění a síla ‚informace‘“. Z hlediska režimové agendy bylo sice nebezpečí změny odvráceno, ale nyní se musí konstituovat vláda, která systém bude další roky držet při životě. „Lidová fronta“ sice držela pohromadě v tom, co nechce, nyní ale musí formulovat, co chce. Problém pro Macrona znamená Jean-Luc Mélenchon a jeho La France insoumise (LFI). Pokud Mélenchon skutečně zamýšlí praktikovat autenticky levicovou politiku, je pro systém nepřijatelný a je tedy nutné jeho vliv neutralizovat – mediálně se na tom již pracuje. A zde se dostává do hry nouzová brzda uvnitř „fronty lidu“, socialisté (PS). Ti již před volbami vzkřísili politickou mrtvolu Hollanda (ve Francii je žertovně nazýván podle stejnojmenného filmu The Revenant) a jeho kamarilu, s největší pravděpodobností s úkolem „chránit demokracii“, tentokrát před „extremisty“ zleva. Způsoby by byly dva. Buď přinutí Mélenchona k dalekosáhlým kompromisům, čímž by zároveň LFI odrovnal pro budoucnost, nebo to nebude možné a potom ze stejného důvodu nabídne jednání s Macronovými profesionály z Ensamble.

Kdo by si myslel, že reprezentativní demokracie vyvádí takové kousky pouze ve Francii, nechť vrhne pohled na sousední Nizozemsko a tamní volby z konce minulého roku.

Nizozemsko:

Hovoříme zde o volbách z listopadu 2023. Kdo by se chtěl seznámit s dalším mechanismem udržení moci panující euro-agendy, měl by si prostudovat průběh měsíčních tahanic ohledně vytvoření ne(?)-funkční vlády po zcela jasném vítězství PVV Geerda Wilderse (23,5 %); strana na druhém místě dostala 15 % a něco drobných.

Nyní konkrétně k výsledku procesu sestavení vlády.

Kromě PVV ji tvoří další tři subjekty, z nichž z hlediska „středové pojistky“ je NSC ten nejzajímavější: typicky „neo“-centristická strana na čele s dynamickým vůdcem s aurou anti-establishmentu, která nabízí supermarket líbivých témat od decentně vpravo až po lehce nalevo . Zde drobná vsuvka na adresu případných „dezolátních“ čtenářů, kteří to s přemýšlením přehánějí: takto pojatý program NSC není prosím populismus, ale projev ryzího demokratismu. A tak se není co divit, že záchranná brzda panující agendy již byla instalována; právě tato strana dostala dvě klíčová ministerstva: vnitra a zahraničí. A aby bylo jasno, jak se taková konstelace vzkřísí k životu, je nutné znát jednací proceduru. Vyjednavače pro sestavení vlády jmenuje vždy nejsilnější strana. Toho ovšem vyřadila ze hry v pravou chvíli „objevená“ údajná korupční aféra, jeho nástupci se zase nelíbili bdělým státním orgánům (jeden z nich byl označen za rizikového) a další jednatele poté vyšli z řad opoziční sociální demokracie (sic!). Takže nikoho již nepřekvapí koruna celé „demokratické“ transakce: Wilders nemá žádné vládní křeslo a ministerským předsedou je bývalý šéf tajných služeb a – světe div se! – (citát:) ‚řadový člen sociální demokracie‘ Dick Schoof.

Prozatím tedy mohou Den Haag, Brusel i Washington klidně spát. Nizozemsko je patřičně ošetřeno, nouzových brzd je několik, reprezentativní demokracie panující agendy dokázala, že se (prozatím) obejde bez násilí a svoji existenci ještě dokáže obhájit regulačními mechanismy. Těmi jsou spolehlivý šéf vlády a „levo-pravo-nahoře-dole – středová“ strana uvnitř vlády, která může kdykoliv na pokyn „ochránců demokracie“ přivést vládní konstrukci k pádu. A kdo na něm bude vinen? Samozřejmě Wilders…

Od zastupitelů lidu k technokratům moci

Srovnáme-li povolební proceduru sestavovaní vlády v obou zemích, potom doslova bije do očí jeden společný pojistný mechanismus, který byl v obou případech instalován a který i dříve spolehlivě fungoval. V konglomerátu stran, které mají vliv na tvorbu vlády, musí být alespoň jeden subjekt, který může zabránit nežádoucí konstelaci, kvalitativně ovlivnit obsah vládního programu nebo dokonce obrátit občanskou vůli naruby tím, že umožní další vládnutí té agendy, proti které se před volbami rétoricky vymezoval.

Na závěr shrnutí ingrediencí nutných pro úspěch regulující demokracie.

Za prvé:

Politický / vládní mainstream a jemu přisluhující média vytvoří společenskou atmosféru, jakýsi politický „matrix“, ve kterém se pracuje se schématem „přítel – nepřítel / dobro – zlo / demokrat – extremista“. Tato klasifikace, prováděná novou politickou inkvizicí, připomíná spíše dobu boje za záchranu náboženských dogmat než racionalitu kritického myšlení z dob osvícenství. V teorii i praxi to znamená, že ta část občanů reprezentovaná „extremisty“ (podle posudku strážců jedné jediné pravdy a jedné jediné cesty), se ocitá na společenské periferii v jakémsi novodobém politickém ghettu bez praktické možnosti podílet se na osudech země. Toho státu, ve kterém platí daně a který spolu s ostatními udržují při životě.

Za druhé:

Transformace reprezentativní v regulující demokracii vyžaduje následující typy politiků: kariéristy bez skrupulí, vydíratelné osoby s kostlivcem ve skříni, reprezentanty lidu s intelektem na úrovni krajského přeboru – v optimálním případě všechny typy v jednom. Skutečné osobnosti, které se zasloužily o tu lidskou tvář kapitalismu 60. až 80. let, by dnes buď vůbec neměly šanci dostat se ta místa, ze kterých by politiku státu mohly ovlivnit, nebo by jejich jméno velmi rychle skončilo na černé listině „dezolátů“, „chcimírů“, Putinových trollů a spikleneckých teoretiků“ – prostě a jednoduše mimo společenství zocelených demokratů.

Za třetí:

Následný faktor, který má podíl na udržení statutu quo, je psychologického charakteru. Kromě sporného volebního narativu „volby menšího zla“ se očividně nemalá část občanů drží volebních stereotypů z dob, kdy strany ještě reálně reprezentovaly a programově aplikovaly ty hodnoty, ze kterých vznikly. Podíváme-li se dnes na politiku sociální demokracie, Zelených, liberálů nebo křesťanských konzervativců, nelze než citovat mnicha Adsona z románu Jméno růže: „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“