Řídit zemi jako firmu

Nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že současná vláda nemá žádnou koncepci, pouze kličkuje před problémy a bezradně odkládá jejich řešení. Ve skutečnosti sleduje vláda Petra Fialy od samého počátku zcela promyšleně stále tutéž linii. Lze to doložit na řadě příkladů.

Začalo to astronomickým vzestupem cen energií, které se nemalým dílem podepsaly na prudké inflaci. Vláda hledala zcela principiálně takové řešení, které se ani v nejmenším nedotkne nikoho z velkých hráčů, kteří na zdražení energií nepředstavitelně vydělávají. Využila přitom všechny zbylé nástroje, jež měla k dispozici: úpěnlivě vyzvala občany k úsporám, věnovala část daňových příjmů na uspokojování požadavků výrobců a distributorů, a navíc pevně doufala, že bude mírná zima. Všechny zmíněné vládní nástroje zafungovaly a s příchodem letních veder je možno tento bod si odškrtnout.

Stejný postup vláda zvolila ohledně potíží s důchodovým systémem. Neztrácela čas vymýšlením nějaké penzijní reformy. Dobře věděla, že všechny možné varianty takové reformy byly už dávno vypracovány, ani jedna se však neujala. Poslední z nich skončila zrušením mohutně propagovaného druhého penzijního pilíře v roce 2015. Namísto vymýšlení již vymyšleného vláda lidem naznačila, aby se připravili na to, že ti mladší se důchodů ani nedožijí a ti starší z nich nevyžijí. Nyní je na každém občanu, aby se s tím vyrovnal. Nikdo si nemůže stěžovat, že nebyl dopředu informován.

Také ve věci migrace se vláda postavila k problému čelem a bez zbytečných vytáček. Stejně jako v případě energií také zde pochopila, že si nesmí pohněvat někoho, kdo je mocnější než ona. Proto se rozhodla netrvat na vlastní azylové politice a předala ji bez odmlouvání bruselským úřadům, které jsou za tímto účelem dlouhodobě systematicky budovány. Protože jde o vládu velice férovou, ponechala lidem zdání svobodné volby. Pokud bychom snad stále trvali na tom, že naše země by měla mít právo rozhodovat o tom, kdo a v jakém počtu bude na jejím území usídlen, máme možnost vykoupit si toto právo desítkami miliard korun ročně. Tuto volbu nám zatím nikdo nebere. Bohužel už nebudeme moci rozhodovat o tom, jak budou stanovené kvóty do budoucna zvyšovány a jak poroste pokuta za odmítnutí multikulturního obohacování. Do takových detailů debatu u nás zodpovědné orgány rozhodně přerůst nenechají.

V případě bezpečnostní politiky je to podobné. Jakékoliv úvahy o příměří, či dokonce o mírových jednáních by mohly vládu poškodit u těch, kdo rozhodují. Proto je jediným možným řešením navyšování vojenského rozpočtu, otevření tématu mobilizace, militarizace společnosti a pozvolná příprava obyvatelstva na válku. Občan, který se nehodlá chystat na velkou válku, je z hlediska této vlády podezřelý. Dobře jsme si svobodně zvolili.

Všechny uvedené příklady mají společného jmenovatele, všechny sledují linii, které se vláda zcela programově drží, i když se o ní (snad s ohledem na voliče) ve svém vládním programu ani slovem nezmínila. O jakou linii se jedná?

Andrej Babiš často a rád mluvil o tom, že bude řídit stát jako firmu. I když navenek Fialova vláda Babiše zrovna ráda nemá, v tomto ohledu je pro ni vzorem. Manažerské příručky jsou zhruba od 90. let minulého století naplněny radami, jak to zařídit, aby se váha tržních rizik v maximální možné míře přesouvala z firem na zaměstnance. Proto všechny ty outsourcingy, flexibilizace a kontrolovaná autonomie nositelů lidského kapitálu, kteří podnikají sami se sebou.

Když současná vláda řídí stát jako firmu, neznamená to nic jiného než že se zcela programově zbavuje odpovědnosti za rizika sociální, demografická, finanční i bezpečnostní, která svou politikou vytváří. Hledí si jen svého byznysu, rizika přenáší jedno po druhém na občany, aby se s nimi nějak vyrovnali sami. Takhle neumí řídit firmu ani Babiš.