Rozum se změnil v antirozum, používáme logiku proti životu namísto k jeho podpoře

SU/JAROSLAV DUŠEK

Martina: Já jsem v minulém vysílání předeslala, že bych ještě přeci jenom ráda narazila na věc, která je o Vánocích snadnější, protože pod vlivem atmosféry máme mnohem častěji tendenci říct: „Víš co, co jsme si, to jsme si.“ Máme mnohem větší tendenci necítit se jako oběti. Já jsem teď slyšela velmi hezký vtip, tak tím zase naplním ten Silvestr: V kostele sedí parta farníků, a kněz je nabádá k tomu, aby odpustili všem svým bližním. Takže oni všichni říkají: „Já už se na nikoho nezlobím. Odpustil jsem tomu, tomu a tomu.“ A teď tam sedí paní, které je 96 let, a říká: „Já žádné nepřátele nemám, nemám komu odpustit.“ Takže kněz ji, povzbuzen, vezme dopředu, a řekne: „Paní, řekněte nám, jak to děláte, že nemáte žádné nepřátele?“ „Já jsem je všechny přežila.“ V těch 96 letech. A teď ústřední otázka: Pracuješ s kategorií odpuštění ať už okolí, nebo sama sobě?

Jaroslav Dušek: Mně teď se honí hlavou několik rovin, takže musím přemýšlet, odkud to vzít. Jednak jsem se chtěl zmínit také o, myslím, 96leté paní, která má nádherné video na YouTube, které se jmenuje „Žít v úžasu“ nebo „Život v úžasu“. A ona tam vypráví, jak žije, jakým způsobem si užívá život, a mluví tam o tom, že si konečně prožívá své šťastné dětství, protože když byla dítě, tak měla špatné dětství, jako dítě dětství prožívala jako špatné, nepříjemné, ošklivé. A říkala: „Já si teď prožívám konečně své šťastné dětství.“ A to je jedna z technik, které se mohou týkat odpuštění.

Chtěl jsem říct, že odpuštění je potřeba až tehdy, když člověk v sobě nahromadí něco, a když to nahromadíš, tak to potřebuješ odpustit. Ještě šikovnější je to nehromadit, to znamená, že odpuštění už pak není třeba, protože je průběžné, to znamená, že k němu dochází průběžně. Já jsem vždycky jako příklad uváděl lidské srdce. Srdce všechno přijme a odpustí. Všechno přijme a odpustí. Všechno přijme a odpustí. Kdyby srdce hromadilo, tak se to jmenuje „infarkt“. Prostě se zastaví. „Infarkt“ česky je „záhať“. Srdce se zahatí tím množstvím. A najednou je srdce naším vzorem v tom, že nám ukazuje, že všechno přijme, ale všechno odpustí. Že je prostě průchozí. A v momentě, kdy se člověk stává průchozím, tak se v něm nehromadí, nezachycují události, které by ho mohly rozčilovat a zlobit. A způsob, jak to člověk v sobě hromadí, je právě úzce spojen s myšlením, o kterém jsme mluvili minule. To znamená, pomocí zneužití myšlení můžeme opakovat nějakou starou nepříjemnost, křivdu, zradu, něco, a můžeme svým myšlením sebe sama neustále bičovat, a pořád v sobě jitřit ránu. Tito lidé dokonce někdy říkají větu: „Nikdy mu neodpustím. Nikdy neodpustím tomuto člověku. Nikdy neodpustím“. Pro mě byly ohromně zajímavé rozhovory s lidmi, kteří byli třeba v koncentračních táborech a přežili. A oni velmi často říkali, že všem odpustili, že to v sobě nechtěli nosit, že nechtěli žít s pocitem špatného života.

Martina: To je popsáno i v příběhu vězně, kterého, když osvobodili koncentráky, spojenci ihned zavřeli, protože vypadal blahobytně, byl růžový, najedený, takže říkali, že v nejlepším případě to byl bonz. A všichni muklové v táboře udělali vzpouru, protože říkali: „To byl náš zachránce, to je člověk, který stojí za tím, že my tady ještě jsme.“ A on popisoval, že když mu vyvraždili rodinu, jak celou dobu pracoval jenom na tom, aby v sobě nepocítil nenávist.

Jaroslav Dušek: Pro některé domorodé kmeny je největším selháním hněv. Je to selhání bytosti. Nepatří k radostnému životu.

Každý víme, kdo jsme, a pokud to nevíme, tak jsme ztraceni

Martina: To by tedy ze mě neměli radost. Hněváš se také někdy?

Jaroslav Dušek: Jo, někdy se stane, že mě něco rozhněvá, samozřejmě. Ale nějak to v sobě neudržuji. Hele, já, kdybych měl tohle v sobě udržovat, tak bych asi dávno nebyl živý, protože když se na tebe vrhnou lidé a píší nějaké: „Zemři. A ty máš karmu, a měl jsi radši chcípnout“, a podobně, tak kdybych měl brát vážně takovéto výlevy, tak kdybych to v sobě chtěl nějak nosit, a asi by mi to nedělalo moc dobře, asi by mi to moc nepomáhalo. Takže člověk se to právě učí. Když jsi na scéně takzvaně nasvícena reflektory, tak si tě lidé posunou do nějakých pozic, jakýchsi rolí tak, že tě někdo prožívá tak, jakože jsi úplný podvodník, někdo, že jsi iluminát, někdo tě prožije, že jsi zastánce AllatRa, někdo, že jsi ezobyznys man, někdo tě prožije jako úžasného člověka, někdo bude říkat, jak jsi skvělý. Takže si tě lidé nějakým způsobem naprožívají do tohoto, a v tu chvíli by ses musela zbláznit, kdyby jsi chtěla všem splnit jejich představy o tobě. To nejde, to prostě nejde.

A v tu chvíli se krásně učíš toto propouštět, odpouštět, nezachycovat tyto názory, ani se s tím nehádat, nebojovat. Co tam chceš dělat? S kým se chceš dohadovat? Takže já vždycky říkám: „Čas to postupně ukáže.“ A přece každý víme, kdo jsme, a pokud to nevíme, tak jsme ztraceni, to už je potom úplně zoufalé. A když vím, kdo jsem, tak mnou nemohou otřásat nějaké názory lidí, kteří si většinou do mě projektují nějakou svou projekci. A čím víc jsi na scéně nasvícena reflektory, tím víc tyto projekce přitahuješ.

Vždyť známe vtipy ze starých časů, že herečku, která hrála zlou dceru, lidé na ulici oslovovali, aby byla na maminku hodná, a že to není od ní hezké, a tak. Tam pochopíš, že diváci jsou do jisté míry hodně popletené bytosti. A je to přesně ukázka toho, kdy vezmeš tuto hru vážně. To je ono, ty prostě lidem nabídneš seriál, oni si zvyknou sledovat herce jako nějaké známé figury, a zapomenou, že to je celé napsané dílo, že herci tam hrají role, že to někdo sestříhal, že to někdo na konci smontoval, že tam pak někdo dal hudbu, a tím do toho dal nějaké emoce. Na to všechno lidé zapomenou, a začnou herce prožívat jako reálné bytosti, se kterými pak diskutují, jakoby to byli oni. A ty vidíš, jak je tato projekce rychlá, jak je snadná, a jak je to úplně legrační. A proto Hitler i Lenin věděli, že televize a film jsou mocný nástroj, kterým ovlivní masy. Z toho byli tito velcí vůdcové nadšeni.

Martina: Jaroslave, teď jsi řekl „Z televize byli nadšeni…“. My víme, že televize je čajíček proti dalším technologiím, které se na nás řítí. Jsou to věci, které tě třeba do budoucna znepokojují? Já vím, že dělat s tebou rozhovor je těžké už jenom proto, že si uvědomuji, že se snažíš v těchto kategoriích nepřemýšlet, ale přeci jenom máme všichni jednu řeč. Tak, znepokojuje tě to? Nebo se tím bavíš? Nebo si prostě uvědomuješ, že lidé jsou tím ještě popletenější a že tím těžší to mají třeba mladí, a že proto je pro ně hledání a poznávání sebe sama ještě složitější?

Jaroslav Dušek: Četl jsem nějaký článek, kde popisovali, jak se lidé učí ignorovat všechny informace, které jim skáčou do mobilu, protože to tam mají nějak nastavené – já to nemám, já to neznám – takže jim to pípne, že přišel e-mail, pípne ti ohlas na tvůj článek, pípne ti přítel, na kterého jsi… A teď ti tam pořád něco pípá, a pořád ti to říká, že někde máš o něčem nějakou zprávu, lidi už jsou z toho dneska nemocní, začínají z toho být přetížení, nemocní čistě z tohoto přetížení. To je vlastně dnešní téma. To, o čem se bavíme, je téma dne, to znamená zahuštění virtuální reality, která kolem nás krouží.

Umělá inteligence je schopna nás bombardovat spoustou událostí. Já už mám minimálně dva avatary, o kterých vím, kde je ze mě vytvořena bytost, která mluví přes umělou inteligenci, a doporučuji tam nějaké léky na pročištění cév. A dokonce jsem v tomto videu zemřel, protože vybouchlo auto. Je tam zpravodajství. Je tam reportérka, která říká, že auto Jaroslava Duška vybouchlo, že ho zabily farmaceutické společnosti. Je tam policista s rozmazaným obličejem, který potvrzuje: „Ano, šlo o auto Jaroslava Duška.“ A pak tam řeknou, že mě zabily farmaceutické firmy, protože jsem výzkumník, který vymyslel levnější lék. A pak jsou tam záběry z videa, které jsem natočil pro Viktora Baroše na „Svědomí národa“, kde mi jsou do úst vkládány věty, že jsem lékař, že jsem výzkumník, že jsem vymyslel lék a že ho doporučuji lidem. A pak je tam ten lék…

Některé výdělky jsou pro mě nepochopitelné. Nechápu, odkud někomu přiteče dvacet miliard ročně. Ale je to tak, a mě zajímá, co s tím dělá dál.

Martina: A bavíš se tím, nebo tě to spíš…? To je šílené.

Jaroslav Dušek: Je to směsice pocitů. Díváš se na to, a také sleduješ, jak je to udělané, a říkáš si: „Tak tohle už je lepší, než to minulé.“ V minulém bylo hodně vidět, že se ústa pohybují jinak, než jak jsou věty, ale tohle už bylo dokonalejší. A říkám si: „Příště už to bude úplně perfektní.“ Takže mě to zneklidní, že třeba, až na to budu koukat, tak tomu sám uvěřím, a řeknu si: „Co jsem to řekl, proboha? To je strašné“. Tak tam už si řeknu, že je to asi nějaké blbé.

Martina: Ale mnozí uvěří. Čemu ještě vlastně věřit, když nebudeš moct věřit vlastním uším, vlastním očím?

Jaroslav Dušek: Jakým vlastním očím, uším? Kdysi proběhla reportáž o panu doktoru Šulovi. Je o tom, že Šula je podvodník, a co všechno provedl. Tehdy mi pan redaktor volal do Chorvatska – já byl v létě v Chorvatsku – a chtěl nějaké vyjádření. A já jsem mu řekl, že nemám co se k tomu vyjadřovat, že jsem v Chorvatsku a že ani nevím, co chtějí. A teď udělali reportáž o doktorovi, který strašně poškodil lidi. A teď si představ, že i moji blízcí přátelé mi volali a říkali: „To je strašné, viď.“ A já jsem si to pustil, a pustil jsem si to dvakrát, a potom potřetí, abych se na to podíval očima, abych viděl očima, a slyšel ušima. A viděl jsem, jak je to uděláno. A v tu chvíli jsem těm lidem říkal: „A vy jste to viděli? Nebo jenom máte dojem, že jste to viděli? Tak si to pusťte podruhé a potřetí, a podívejte se, jak je to sestříháno, jak je to smontováno. Podívejte se, jak jsou ty věci dány k sobě, aby vyvolávaly nějaký dojem. Tak se na to přeci podívejte normálníma očima a normálníma ušima, a uvidíte, jak je to vytvořeno účelově.“

A to je to, kdy je dobré jedno oko otočené dovnitř, jak jsme říkali minule, nepouštět určitý vnitřní klid, protože se nenecháš tak snadno vtáhnout do těchto afektovaně emocionálních kampaní, kdy se útočí na nízké city: Kradl, okradl, poškodil. A už tam nikdo nenapíše, kolik stojí operace páteře, když ji platí pojišťovna, že to stojí milión. A kdyby si operatér řekl o milión, kdyby řekl tomu člověku: „Tak mi dáte milión“, tak řeknou: „To snad není možné, zloděj. Co si myslí? Kde na to přišel?“ Ale to je cena, kterou za operaci páteře platí pojišťovna. Ale tyto ceny my nevidíme, my se nezabýváme tím, jaké peníze protékají zdravotnictvím. Je tady třeba soukromý zubař, který ti dá nějakou cenu, a my opravdu hned zešílíme, jak si to mohl dovolit: „Co to je? Ten se úplně zbláznil“, jenom proto, že si myšlení vybere jenom část reality. A tak rajtuješ na tom, že teď někdo něco udělal, nebo neudělal, a přestaneš vidět celek.

Například se můžeš rozčilovat třeba úplně z jednoduché věci. Můžeš se rozčílit, že někdo má za něco hodně peněz. Nevím, třeba hokejista má za den milión, nebo tak. Dobře, je to divný svět, co si budeme povídat, ale moje otázka zní: Co s těmi penězi dělá? Jak s nimi nakládá? Jestli je poskytuje dál do prostoru, jestli z toho vytvoří něco pro lidi, nebo jestli si to hamouní jenom pro sebe, a kupuje si ferrari, nebo já nevím jaké auto. A to je pro mě zajímavé – jak s tím člověk nakládá? To, že k někomu přitečou prostředky – ta hojnost tady je – to se může stát, a některé výdělky jsou pro mě nepochopitelné, když vidím nějaké miliardáře, a teď tam píší jejich roční příjmy, tak já to nechápu. Já jsem příliš jednoduchý člověk na to, abych pochopil, odkud někomu přiteče dvacet miliard za rok. Já tomu nerozumím. Ale beru to, že to tak je, zajímá mě, co s tím dělá dál.

Martina: Tam ten zájem končí.

Jaroslav Dušek: Tam ten zájem končí, prostě: „Krade, nahrabal si, takovej sviňák!“ A tam myslím, že bychom měli trénovat propuštění svou bytostí, a to dřív, než vyneseme soud. Víš, co říká Don Miguel Ruiz o tom, co je to poslední soud. On říká: „To je to, kdy vyneseme poslední myšlenkový soud, a pak už ho nebudeme potřebovat.“ A pak jsme v Ráji, protože nepotřebujeme soudit. Není to potřeba. My jenom žijeme, reagujeme, pohybujeme se v realitě, v prostoru. Zná to každý v momentě, kdy se ocitne ve zrychlené realitě. Když spadneš do řeky, která rychle teče, tak přestaneš něco posuzovat a rozvíjet nějaké myšlenky, ale okamžitě reaguješ jenom na danou, momentální situaci, ve které ses ocitla, a jen se snažíš ji zvládnout.

Nenaučili jsme se myslet rozumně, ale nerozumně. Rozvíjíme neprospěšné myšlenky, logiku používáme proti životu, a ne k podpoře života, a své vnitřní posvátné bytosti.

Martina: Až vynesete poslední soud, už nebudete potřebovat soudit. Myslím, že všichni máme potíže nejenom s tím, že pořád posuzujeme, odsuzujeme okolí, ale také sebe sama. Ty jsi v jednom rozhovoru řekl: „Jediný soupeř jsme my sami. My jsme sami sobě soupeřem, trenérem, protivníkem, a záleží na každém člověku, jak s tím chce nakládat“. Řekni mi, jak s tím chceme nakládat? Proč si myslíš, že pořád vedeme tyto vnitřní rozhovory sama se sebou? Proč myslíš, že pořád máme tendenci vnímat se cizíma očima, posuzovat, nehledat jací jsme, ale ještě víc se takzvaně naciťovat na to, jak nás vnímá okolí?

Jaroslav Dušek: Protože jsme se nenaučili myslet rozumně. My jsme se naučili myslet nerozumně. Marián Jelínek o tom dělá kurzy, nebo semináře, protože si uvědomil, že lidi vůbec nekontrolují své myšlenky, že lidem běhají v hlavě myšlenky, a tyto myšlenky jsou často negativní vůči sobě samému, vůči někomu, a dotyčný člověk už se ani nepozastaví nad tím: „Kde jsem vzal takovou myšlenku? Vždyť ta je velmi neprospěšná“, by řekla Bára Englischová. Neprospěšná myšlenka. Mně se líbí termín: Prospěšné a neprospěšné myšlení. My jsme se naučili myslet neprospěšně, nerozumně. Megre v jedné z knih Anastasia říká, že rozum se změnil v antirozum. My vlastně používáme logiku, zdůvodňování a argumentaci, ale proti životu, proti sobě, a ne k tomu, abychom podpořili život, ne k tomu, abychom podpořili ostatní, a také svou vnitřní posvátnou bytost, kterou v sobě neseme. Místo toho ji ubijeme sebemrskačskými větami, protože jsme nebyli od malička okolím vtahováni do prospěšného myšlení.

Martina: Ale co to je za celospolečenskou hypnózu? Protože průvodní jevy má většina z nás stejné. Znamená to, že se společnost snaží stále ovlivňovat své nové a nové jedince stejným způsobem?

Jaroslav Dušek: Jasně. Nebo je to také tak, že člověk sám sobě tvoří zkoušku, protože si představ, že bys měla svobodnou bytost, a řekla bys jí: „Vymysli si pro sebe nejtěžší zkoušku.“ A myslím, že by to vypadalo zhruba tak, jak vypadá naše civilizace.

Martina: Tak aspoň v něčem jsme byli důslední. A teď – jak z toho, z této zkoušky ven?

Jaroslav Dušek: Jednak v tom působí rytmy života, rytmy vesmírné, rytmy planetární, rytmy galaktické. To věděli staří Mayové. Pohybovali se v mnoha rytmech, a v mnoha různě dlouhých vlnách, různě rychlých, a rozuměli tomu. Oni to chápali a všimli si toho, že život probíhá v rozmanitých, pomalých, zrychlujících se rytmech, které se naskládávají na sebe, a my se často v těchto rytmech ztrácíme.

Mně se hodně líbilo, když tady byl Babatunde Olatunji – řekl jsem snad toto jméno dobře – africký bubeník, tak se ho tady ptali, že i malé africké děti umí bubnovat složité rytmy, že bubnují ve složitých rytmech, ne jenom v jednoduchých. A Babatunde říkal: „My se v těchto rytmech cvičíme od dětství, abychom pak zvládli složité rytmy života.“ A tam je to, že my často nejsme vedeni v našem myšlení, v užívání myšlení, abychom si uvědomili, že jakožto bytost budeme existovat v rozmanitých rytmech. Jeden rytmus bude, že jsi maminka, jeden rytmus bude, že jsi moderátorka, pracovní rytmus, rodinný rytmus, a pak tvůj osobní rytmus tvého těla. A teď jde o to, tyto všechny rytmy sladit tak…

Martina: Aby to nebyla kakofonie.

Jaroslav Dušek: Aby to nebyla kakofonie, aby si to nepřekáželo, aby se to úplně nezaseklo, aby se to navzájem nepoškodilo. To znamená, učit se tyto rytmy používat a využívat tak, aby spolu fungovaly. Mně se to zdálo tehdy od tohoto Afričana velmi moudré, a říkal jsem si: „To je přeci pěkné.“ No, a my…

Když jdeš cestou intenzity a hloubky, ponoru do hloubky, tak můžeš ve velmi jemných strukturách zažívat velmi velkou intenzitu. Ale to nevytvoříš polemikou, nejde to.

Martina: Ale to pak všichni z Tam Tam Batucady uměli dobře žít, ale nevím, jestli to platí o všech, co umí rytmus.

Jaroslav Dušek: To nemusí platit pro všechny. Tam jde o to, jestli ty, jako bytost, tomu rozumíš, a jestli to pro tebe může mít něco, co by ti pomohlo. To, co jsi teďka provedla, udělá rozum. Myšlení provede to, že rychle najde nějaký protidůkaz, aby to nebylo tak snadné, takže vymyslíme, že to vlastně nefunguje. A samozřejmě, že v tomto světě – jak je postaven – najdeš důkaz pro cokoliv. To můžeš vidět vždycky, když diskutují odborníci.

Martina: Promiň, že tě přerušuji, pamatuj si to. Ale to je vytváření určitého napětí v rozhovoru. Kdybychom si tady všichni jenom přizvukovali, tak by to možná ztratilo sdělnost. Protože musíme předpokládat, že nás teď někdo poslouchá, když jede autem, když pracuje, a možná mysl k němu promlouvá, a tím pádem já mluvím jeho jazykem.

Jaroslav Dušek: Jasně, ale tam jde zase o to, kudy se na to díváš. Jestli za napětí považuješ přetahovanou, protože přetahovaná vytvoří napětí: Dva se přetahují, a publikum sleduje, kdo přetáhne koho kam.

Martina: Já za napětí považuji to, že společně křížíme dva pohledy na tutéž věc.

Jaroslav Dušek: Jasně, nebo můžeš násobit energie, to znamená, že můžeš zvyšovat napětí, a tím proudící proud může být jako tranzistor. A teď jde o to, kterou cestou se vydáváš. Když jdeš cestou intenzity a hloubky, ponoru do hloubky, tak můžeš ve velmi jemných strukturách zažívat velmi velkou intenzitu – ale v těchto jemných strukturách to nevytvoříš polemikou, nejde to, bohužel to nejde. A myšlení, které si zvyklo na polemiku jako na něco, co něco osvětlí, nebo že: „Aspoň to uvidíme z různých úhlů pohledu.“, tak toto myšlení se pohybuje v určité horizontále, po které se placatí pořád po jakoby placičce, a nemůže se dostat na vertikálu, protože na vertikálu se nedostaneš polemikou.

Martina: A dostaneš se na ni násobením energií?

Jaroslav Dušek: Ano, sčítáním, násobením energií, setkáním energií. To budeš přece znát. Když budeš třeba zpívat… Nebo to řeknu ještě úplně jinak. Ivan Vskočil vyprávěl – starý dobrý profesor Ivan Vyskočil – že jako student měl to štěstí, že hrál, statoval v nějakém komparzu v Národním divadle, nebo ve Vinohradském, to nevím přesně – kde Zdeněk Štěpánek hrál Cyrana, tedy velkolepou roli. Při premiéře se 90 minut aplaudovalo, měl 90 opon. Devadesát opon. To si představ, jak to muselo dlouho trvat – devadesát opon nahoru, dolů. Nahoru dolů 90 opon.

Martina: To už měl jenom Plácido Domingo, kdy prý ovace trvaly 1 hodinu 58 minut. To je podobné.

Jaroslav Dušek: A tohoto Zdeňka Štěpánka – a to vyprávěl Vyskočil – bylo velké požehnání vidět, protože on, jak nepochyboval o tom, že je nejlepší, přál všem ostatním. A Vyskočil tvrdil, že když byl Štěpánek na jevišti, tak všichni ostatní hráli líp, než když tam nebyl. Dokonce Vyskočil říkal, že i když jenom stál v portále, a díval se na kolegy, tak oni hráli líp, protože on dal energii všem, on si ji nebral, nepolemizoval. Vždyť to víš. Nebo jsou tam herci, jakože se přetahují, kdo bude vtipnější a kdo urve potlesk, a ti se navzájem tak nějak srážej, a když jsi citlivý divák, tak zjistíš, že tě to úplně nebaví.

Staré paradigma říkalo: „Co mohu získat od života.“ Nové paradigma říká: „Co poskytuji? Co můžu dát? Co poskytnu prostoru a všem ostatním?“

Martina: Je to jakési nepohodlí.

Jaroslav Dušek: Je to trošku nepohodlí, i když je to dobrý úspěch, povedlo se, ale vlastně tam není skutečná souhra, ale je tam soupeření. A teď jde o tento jemný rozdíl, že když vstupujeme do prostoru jako bytosti, které přejí všem ostatním to, o čem jsem mluvil minule, tedy všichni prosperovali, tak může prosperovat celek. Ale jinak je to přetahovaná, jinak je to věčná polemika, jinak je to potřebné napětí svobodného trhu, všechny triky myšlení, které vedou k tomu, že lidé jsou konkurenti. Ale lidé nejsou ze své povahy konkurenti.

Když se dostaneme do uvažování ega – konkurence, příroda je nebezpečná, musíme si ji podmanit – a když nevstoupíme do proudu života, jako do společných energií, a chceme z toho něco urvat, tak se nám nedaří. Nedaří se nám násobit energii. Proto staré paradigma říkalo: „Co mohu získat od života.“ A nové paradigma říká: „Co poskytuji? Co můžu dát? Co poskytnu prostoru a všem ostatním.“ Proto říkám, že jde o to, jak s tím bohatstvím, které třeba získává, nakládá, jak ho dál generuje? A to je, myslím, i změna ve způsobu, jak si lidé povídají, jestli násobí energie, to znamená, doplňují mozaiku, a najednou vzniká silný obraz, nebo jestli se to pořád podkopává. Víš?

Martina: Rozumím. Ale ono se to, myslím, může násobit i jenom přihrávkami, a také vcítěním se do různých pohledů na věc. Protože si velmi dobře pamatuji, jak jsem přemýšlela – ještě před 20 lety, 10 lety – a protože mám zvláštní bilanční dobu, tak se mi velmi dobře vytahují mé stereotypy, a proto o nic můžu mluvit. Kdybych o nich přestala mluvit, tak začnu pro mnohé lidi, kteří jsou na tom na cestě hledání podobně, mluvit cizím jazykem. Ale jedna věc se ti povedla báječně: Já vůbec nevím, na co jsem se ptala. Není to hezké? Asi to už nebylo potřeba.

Jaroslav Dušek: Ale můžu ti říct, na co ses ptala?

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Ty ses ptala na to, že tyto věci také nefungují, když to řeknu jenom v obecnosti. Upozorňovala jsi na to, že to vždycky nemusí vést k dobrému výsledku. Což je pravda. A zase záleží na každém člověku, jak s tím naloží. Teď je film „Tajemství smrti“, kde Lucka Burdová vypráví, jak rodila mrtvou dcerku, když zjistila, že má v břiše už mrtvé dítě, a manžel ji přemluvil, aby ji porodila, aby ji nenechala vyndat císařským řezem. Ona to tam celé vypráví, a popisuje tento zážitek, a pak říká: „Každou zkušenost můžete zpracovat buďto negativně, nebo pozitivně. Záleží, co s ní uděláte.“ To je to, jak ses ptala: „Že jsme soupeřem, a záleží, jak s tím naložíme.“ A to je to, co se učíme, nebo nenaučíme. Rozumíš, když učitelka ve škole řekne: „Tleskáme jenom těm, co mají na vysvědčení samé jedničky.“- což je konkrétní příhoda z konkrétní školy, kde byla holčička, která měla jednu dvojku, a učitelka: „Ne, ne, ne. Má dvojku. Netleskáme.“

Trik, kterým je ovládána naše bytost, je soukromé vlastnictví, přesvědčení, že člověk může něco vlastnit. Takže místo Nebe s péčí, vidí člověk Nebezpečí.

Martina: Jaroslave, mně by v životě nezatleskali.

Jaroslav Dušek: Ale pěstuje se jen myšlení, že: „Ten je úspěšný, podívejte se.“ Jak může být úspěch v tom, že někdo něco nahromadil? Co je tam za úspěch? Úspěch bude, co s tím udělal, jak s tím naložil, jak s tím dál nakládá, jakým způsobem poskytuje sebe sama celku. To je přece klíčové. Jakmile bychom toto jako bytosti otočili, a šli jsme do toho tímto způsobem, tak úplně změníme svět. Úplně. Jenomže víš co? Říkám to dokolečka, tak to řeknu i tady pěkně na Silvestra: Základní trik, kterým je ovládána bytost, se jmenuje „soukromé vlastnictví“. A tento trik řekne člověku, že může něco vlastnit. Jenom on. Je to jeho soukromé vlastnictví. A když člověk na tento trik přistoupí, tak zároveň přistoupí na to, že všechno ostatní není jeho. A je to. To je ten trik. A pak už máš strach z nedostatku. Můžeš mít. Nevěříš v hojnost, protože nemáš všechno – má to někdo jiný. A to je ten trik, kterým vstoupíš do prostoru, který je tady jako – já tomu říkám „Nebe s péčí“ – a místo toho vidíš „Nebezpečí“. Začneš vidět různá nebezpečí, a rozum – takhle mi to bylo řečeno, když jsem byl na pobytu ve tmě – rozum se vyvíjel zároveň se strachem bytosti. Když začala bytost cítit strach, to znamená svou oddělenost od života, od celku, tak začala rozvíjet rozum na ochranu a obranu toho, aby udržela svou existenci v tomto nebezpečném prostředí. Čili si nevšimla, že to je „Nebe s péčí“, a uslyšela, že je to „Nebezpečí“.

A teď se tato slova takhle jemně přes sebe skládají, a záleží na tvých vnitřních radarech, jak je máš nastaveny. Teď, na konci roku, si můžeme vnitřní radary přenastavit. A když si je přenastavíš, tak uvidíš, že to je prostor „Nebe s péčí“, kam patří i smrt, a tak dále, tyto věci tam patří. To není nic proti životu. Smrt není proti životu. Proti životu je živoření. Proti životu je zoufalý neživot. To je proti životu.

Martina: Neodhodlání si žít.

Jaroslav Dušek: Neodhodlání si žít. Nepřijetí. Upadneš raději do kómatu. Upadneš raději do katatonie.

Když se vnitřně přenastavíš od nebezpečí a strachu, tak je takzvaná skutečnost jiná

Martina: Ano. Ty říkáš „přenastavit“, a říkáš, že ke konci roku je to i dobré, je to symbolický začátek. A ty jsi říkal, že kdybychom poprosili člověka, universum, aby pro nás udělal nějakou fakt těžkou zkoušku, tak by pravděpodobně vytvořil společnost, ve které žijeme. Tak, prosím tě, jak to přenastavovat? Já vím, že každý je jiný, ale možná nějakou myšlenku, nápad, věc, která může pomoct, a na kterou si můžeme kdykoliv vzpomenout, když budeme mít pocit, že kolem nás je velmi mnoho nebezpečí.

Jaroslav Dušek: Myslím, že hodně pomáhá zenová věta, kterou říkává Milan Calábek: „Co chybí tomuto okamžiku“.

Martina: Nic.

Jaroslav Dušek: Nic.

Martina: Takže v tu chvíli si můžeme říct Ramthovu větu: „Dělejte, co dělejte, zlepšení stejně neuniknete“.

Jaroslav Dušek: Ano je jedno, co děláte, zmoudření se nevyhnete.

Martina: Zmoudření se nevyhnete.

Jaroslav Dušek: Já mám Ramthu rád právě pro tuto větu. Je to právě to, že se držíš uvnitř své bytosti, a cítíš klid, který tam je. A Láďa Peš to popisoval, když se mu stalo, že slezl asi 15 metrů po laně v nějaké jeskyni, a když se chtěl vrátit nahoru, tak zjistil, že si ho tam špatně připevnil, a lano mu spadlo. A on tam byl sám, nebyl tam nikdo, a jediný způsob, který ho v tu chvíli napadl, byl, vykomínovat to úzkým otvorem, dostat se nahoru. Jenomže, když se dostal nahoru, tak zjistil, že je tam převis, který zezdola úplně neviděl, ale už byl nahoře, už neměl vůbec…

Martina: Sílu.

Jaroslav Dušek: A řekl si, že má jediné řešení, že se odrazí od protistěny, a skočí tak, že se rukama chytne převisu, a vytáhne se nahoru. A teď se odrazil, skočil, a začaly mu klouzat ruce, a zjistil, že to je nějaký mokrý, vlhký. A teď mu začaly klouzat ruce, a jeho se zmocnila obrovská panika, protože cítil, že spadne z těch patnácti metrů. A teď tam hrabal rukama, a najednou slyšel úplně klidný hlas, který mu říkal: „Čeho se bojíš? To, že tělo spadne, a tam se rozbije? Ale ty nejsi toto tělo“. A on se úplně uklidnil. A teď se stalo to, že ruce přestaly klouzat, a on vylezl ven. A tento zážitek mu umožnil pochopit, že tohle je prostor „Nebe s péčí“, protože tento klidný hlas mu to takhle sdělil, a on to v tu chvíli přijal, a přeměnila se takzvaná skutečnost.

A to je ten moment, kdy, jakmile člověk zakusí takovouto zkušenost, tedy, že takzvaná skutečnost je jiná tím, že přenastavíš své vnitřní nastavení, tak to potom člověk už zná, a ví, že to tak je. Jsou ti lidé, kteří vyváznou z rozmanitých složitých situací, a pak ti popisují, jak se to stalo jakoby zázrakem. Mnohdy – ve slovech se to špatně popisuje – jenom odevzdali důvěru, prostě že teď už je to jedno, stejně už nic nemůžu, tak to nějak dopadne. Daniel Aladim, nevím, jestli už jsi ho tady měla…?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: Neměla jsi Aladima? Pozvi Aladima. Daniel Aladim je člověk, který byl voják, výsadkář. Teda výsadkář, byl vojákem z povolání, motal se dokonce okolo covidových plánů naší republiky, a skákal také cvičně padákem, a při sedmém seskoku se mu padáky neotevřely, a on to – bez padáků – nahulil do země, a nestalo se mu vůbec nic.

Martina: To je velký příběh.

Jaroslav Dušek: Ano, a vůbec nic. A on mi říkal, že zajímavé bylo, že jak se blížil k zemi, tak cítil velký klid. A že ho to velmi překvapilo, protože nějak předpokládal, že bude křičet – jako je to ve filmech – že bude řvát. A místo toho cítil úplný klid.

Tázání je přirozená pozice člověka v tomto světě, která dodává sílu, ale zpochybňování je ztráta síly

Martina: Ale to pak musel být zvláštně připravený, protože by stačila vteřinka pochybnosti, a – jak říká Milan Calábek – se to rozbije: „Můžou proti vám házet dýky, a když jste koncentrovaný, tak odskakují, ale stačí vteřinka pochybnosti, kdy si člověk řekne – panečku, to do mě projede jako po másle – a zle je.

Jaroslav Dušek: Tak, vidíš to. Ohledně pochybnosti jsi to řekla sama. A to je ono. Pochybnost, o které rozum říká, že je správná, že to zpochybníš a cvičíš to, tak Buddha, nebo kdo, říkal, že to je „Sepse vaší skepse“. To je jed pochybnosti. Je to ve filmu „PK“. Viděla jsi indický film PK?

Martina: Ano.

Jaroslav Dušek: Tak víš, co tam je. A on tam říká domnělému duchovnímu, pseudoučiteli: „A kdybys nedal jed do její hlavy, tak by tuto myšlenku nikdy neměla“, tedy na to, že ženich utekl a že svatba není, a tak dále.

Martina: Ale Jaroslave, musíme asi ještě odlišit pochybnost a pochybnost. Protože pochybnost vůči tomu, co nám svět předestírá k uvěření, je naprosto zdravá, a řekla bych, že na této pochybnosti já tady stavím.

Jaroslav Dušek: Ale tak tomu říkejme „Tázání“, nebo „Zkoumání“.

Martina: My jsme spolu měli besedu s profesorkou Hogenovou, a ta tomu vždycky říká „Zbožnost tázání“.

Jaroslav Dušek: Tak. A tam jde zase o slova. Tázání je naprosto přirozená pozice člověka v tomto světě, ale zpochybňování je ztráta síly. To ztrácíš sílu. Pochyba ti bere sílu. Tázání ti dává energii, a tázání přináší odpověď. Pochybnost chce něco. Je to stejné, jako když máš archetyp bojovníka, tak jeho stínová stránka, když se bojovník rozvine se stínovou energií, tak je z něj rebel. A rebel může mít sílu jako bojovník, má velkou sílu, ale rebel všechno jenom rozbije, protože jeho smyslem je rebelie. A když už se něco staví, tak to rebela nebaví. Rebela nebaví to tvořit. Rebela baví bořit. A to je ten jemný rozdíl mezi tím bojovníkem a rebelem, mezi tázáním a pochybností. A my jsme se vycvičili v tom, že pochybnost je správná, tak jsme byli vyučeni, že všechno musíme zpochybnit. Dobře, ale potom tedy zpochybněme všechno. Pak je ještě jiný druh pochybnosti…

Zpochybněme myšlení. Zpochybněme všechny pochyby. A zbyde ticho, a světlo, tichá záře – a to je tvoje existence. Nejsi tělo, nebo jsi i tělo, ale ne jen tělo.

Martina: Pak musíme zpochybnit i pochybnost.

Jaroslav Dušek: Potom zpochybněme kompletně myšlení. Zpochybněme všechny pochyby. Zpochybněme tento nástroj, který používáme v domnění, že je nějak přínosný, a najednou uvidíme, jak se to pomalu bortí jako domeček z karet, a zůstane…

Martina: Krusta se odlupuje.

Jaroslav Dušek: Krusta se odlupuje, a zbude ti tam ticho a světlo, jenom tiše září, a to je tvoje existence. Ty nejsi tělo. Ano, jsi i tělo, ale nejsi kompletně tělo. Když člověk sobě samotnému způsobí, že uvěří, že skepse – klub skeptiků – je správná cesta, tak vlastně jenom furt okopávají někomu paty, pořád okopávají paty, nic nevytvářejí, nic, žádnou radost, žádnou pohodu, žádný přínos, jenom se ohání nějakými…

Martina: Ani žádnou vědu.

Jaroslav Dušek: Ano, ani žádnou vědu. Ohání se jenom kecy, těmi rádoby řečmi, že: „To tady bylo. A bez toho bychom neměli tamto“. Indiáni mají úplně všechno, právě, to je ta sranda. To je možná dobré na závěr, ne?

Martina: Může být.

Jaroslav Dušek: Vychází to tak. Já jsem se ptal Mnislava Zeleného, jestli si indiáni třeba stříhají nehty, a jak to dělají? A on říkal: „Mají šupinu z ryby, a tou si obrousí nehty.“ A já říkám: „Hm, a stříhají si vlasy?“ A on: „Stříhají. To si stříhají čelistmi pirani. To je lepší než nůžky. To stříhá dokonale.“ A mě to úplně rozesmálo.

Martina: Mají všechno.

Jaroslav Dušek: Ano, mají všechno, ale nemusí to vymyslet. Oni jenom zjistí, kde to je.

Martina: A přijdou na to.

Jaroslav Dušek: Je to tam. Je to tu. Je to „Nebe s péčí“: Tady to máš, využívej, používej, máš to tu všechno. A my jsme se vydali cestou přechytračení, že to vymyslíme lepší, onačejší, a tak dále. A to je také dobré – jako hra.

Indiáni říkají, že veškeré vědění potřebné ke svému růstu a rozvoji máme v sobě jako dar

Martina: Kde tady sebereš piraňu? To bych byla moc zarostlá.

Jaroslav Dušek: Jako hra je to perfektní – jenom nesmíme zapomenout, že to je hra. To zbožštění myšlení, kdy ho najednou někteří dávají na úroveň Boha. Největší legrace je, že vědci jsou vždy nakonec nějací katolíci, ohromně věřící v Boha, a do toho prosazují nějaké racionální skeptické myšlení. Ale když se ho pak zeptáš: „A jak je to se znovuzrozením Ježíše?“ Tak on řekne: „Nechme synu božímu nějakou výjimku“. A je to. A máme to racionálně krásně zdůvodněné. Jo, a mě to baví.

Takže na tvou otázku, na kterou ti tady celou dobu odpovídám, tedy jestli mě to znepokojuje, říkám, tak to, že tady nějaké věci jsou, to mě tolik neznepokojuje. Mě může znepokojovat, jak se k tomu staví lidé, jakým způsobem to chtějí používat, nebo nepoužívat. To, že tu je herní pole, s jakýmisi hračkami, to mě neznepokojuje. To tu je. To prostě takhle tvoříme, a takhle to tu máme. Otázka je: Kam je zaměřena naše pozornost? A zda vnitřní sílu pěstujeme uvnitř, nebo zdali hledáme zdroj vědění venku, ve Wikipedii, v umělé inteligenci.

A to je, myslím, ten základní rozdíl, který bychom si měli vždycky uvědomit. Indiáni říkají, že veškeré vědění potřebné ke svému růstu a rozvoji máme v sobě jako dar. My to v sobě neseme, máme to v – my bychom tomu řekli – v DNA, nebo něco takového – genetický kód. A teď jde o to, abychom se s tím naučili komunikovat, abychom měli oko otočené dovnitř, abychom se také ptali vnitřní svébytnosti na to, jestli nám tohle prospívá, lahodí, nebo nám to nelahodí. Proč tam jdeme. Proč tam nejdeme, abychom komunikovali s vnitřní bytostí, a tuhle vnější, toto poskytování informací přeci jen drželi trochu na uzdě.

Hele, Láďa Peš mi říkal velmi zajímavou věc. On spolupracuje s umělou inteligencí, takže mu dělá výpočty. On je vynálezce, tak mu to pomáhá počítat. A on mi říkal: „Člověče, zjistil jsem, že to dělá chyby vždycky ve chvíli, kdy tomu plně věřím. Dokud to držím pod kontrolu a prověřuji si to, co mi povídá, co mi počítá – to je to, že ne zpochybňuji, ale ověřuji, prostě ověřuji to, nejde o to permanentně to zpochybnit, ale – ověřím si pocitově, že to je ono, tak ona slouží dobře. Ale když jsem třeba pod tlakem, spěchám, a uvěřím jejím pokynům rovnou, a jedu, tak ona často udělá nějakou chybu.“ Je to velmi zvláštní. Jakoby to člověka vedlo k tomu: „Nepouštěj pozornost jenom ven. Nedovol venkovnímu, vnějšímu, aby tě ovládalo, protože v tu chvíli – jak to říká Lao-c‘: „Co umíš, neumíš.“ Prostě v tu chvíli se ti to otočí. Takže bychom řekli: „Bdělost není pochybnost.“

Martina: Takže program do Nového roku máme stanoven.

Jaroslav Dušek: Ano.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za tvůj vhled. Děkuji ti za tázání, a možná zpochybňování některých našich postulátů.

Jaroslav Dušek: A já bych tedy nakonec řekl jeden vtip – nevím, jestli jsem už ho u tebe neříkal. A to je vtip, jak Bůh dá nejdřív napít octa Ježíšovi, a Ježíš říká: „Otče, ty jsi mi dal ocet?“ A pak dá napít Buddhovi, a Buddha se napije, a řekne: „Ocet.“ A pak dá napít Lao-c’, a Lao-c‘ se napije a řekne: „Vynikající ocet.“

Martina: To bude vynikající rok. Díky moc.

Jaroslav Dušek: Také děkuji.

Jaroslav Dušek