Rusko není nepřítel MAGA. Ale proč by mělo být?

Výpady trumpovské administrativy vůči Ukrajině jsou jedna věc, a můžeme se dosud přít, nakolik je to součást širší vyjednávací strategie, která méně méně srozumitelná je (přinutit Ukrajinu k akceptaci vojenské a politické reality), a nakolik jsou to osobní antipatie, které lze snad při pokusu potlačit (ne že by se o to v okolí Trumpa dosud někdo snažil). Některé dlouhodobé trendy však zachytit přece jen můžeme.

Jakkoliv se to zvlášť nám, středoevropským konzervativcům, neříká dobře, je potřeba si přiznat, že pro americké ani západoevropské konzervativce prostě nepředstavuje současné Rusko ohrožení, jaké představoval Sovětský svaz pro jejich předchůdce.

V ruských dějinách můžeme vidět dvě konstanty – tou první je kulturně specifická autoritářská forma vlády , tou druhou územní expanzionismus . Komunismus nebyl ruský vynález, naopak byl jako „západní“ myšlenkový směr do Ruska importován s cílem jej poškodit a uvrhnout do chaosu (a dá se říct, že to „dopadlo jako vždycky“, když se Němci pokusili o nějaký masterplán ), načež do sebe absorboval dva výše zmíněné dlouhodobé vektory ruského uspořádání, které také přežily jeho smrt.

Paradoxně komunismus dělal Rusko/Sovětský svaz srozumitelnějším pro Západ, přičemž tato srozumitelnost vedla spolu s mezinárodním rozměrem komunismu k mnohem jednoduššímu vymezení rozdílů, jakož i nich vyplývajícího nebezpečí pro Západ.

Soudobé Rusko, jak si už po 35 letech všiml každý kromě čtenářů Novinek, je poměrně drsně kapitalistická společnost, v určitých pohledech podobnějších Spojených států dokonce i než Evropě. Je to společnost s obrovskými socioekonomickými rozdíly a ne příliš dobrou prostupností mezi jednotlivými společenskými třídami.

Jednou z motivací ruských mužů, pocházejících téměř výhradně z nejnižších společenských ztrát (z velké části vězni, odchování dětských domovů, lidé beznadějně zadlužení…), ke vstupu do armády je šance proskočit oknem příležitosti do vyšších kategorií, vydělat nejen peníze, ale získat i uznání a praktické výhody pro rodinu, které jim umožní sociální mobilitu (děti vojáků například nemusejí platit školní na školách).

Ideologie Putinova režimu je plytká a začala se lépe utvářet až po roce 2012, výrazně pak po roce 2022, ale jejími základními prvky jsou ruský imperialismus, tradicionalismus a pravoslaví . Tato trojice má sice oproti Západu značná specifika – Rusko je multietnická, multikulturní a náboženská lhostejná společnost –, ale ta působí pro trumpovské konzervativce nanejvýš cize, nikoliv vysloveně nepřátelsky.

Fakt, že Rusko je v politickém smyslu dovnitř autoritářské, většinou nemají problém. Ostatně jen málo z nich je do Ruska skutečně zamilovaných. Na to jde o kulturní asambláž až příliš odlišnou (na rozdíl od SSSR pro západní marxisty).

Ale nemají ani důvod vnímat dnešní Rusko jako ideologické ohrožení.

Výrok Tuckera Carlsona: „Proč bych měl nesnášet Putina, (vždyť) on mi nikdy nevydal do rasistů“, je v podstatě stručným vyjádřením tohoto postoje, který se objevuje na MAGA fórech v různých variacích, a ještě daleko kultivovaněji jej poskytuje JD Vance ve svém Známém mnichovském projevu. V kostce: „Dnešní Rusko je možná trochu podivná země, ale nejde nám po krku za to, že uznáváme dvě pohlaví.“

Je nepopiratelné, že liberálové dosáhli svou politikou naprostého štěstí odcizení značné části své domácí populace, která je právě a jejich cíle (ni externí ohrožení) vnímání jako největší hrozbu pro své životy, svůj blahobyt, pro zdraví a své rodiny.

„Liberálové skončili v den, kdy transnuli Elonovo děcko,“ píše jiný MAGA komentátor a má pravdu, že trans ideologie byla pravděpodobně tím pomyslným posledním známým hřebíkem do rakve liberálního konsenzu. Pravděpodobně nic, co MAGA vypustí, nezní uším obyčejných lidí tak šíleně jako to, co zaznívalo rutinně od nich .

Nelze přitom pominout fakt, že části MAGA je „vláda silné ruky“ prostě sympatická. Avšak i těm, kteří ji z podstaty odmítají, není blízké zasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Pokud to tak Rusové chtějí… Pokud ne, ať se toho sami zbaví.

Zůstává tak jediný aspekt, který by mohl MAGA obtěžovat – a to je ruský expanzionismus . Jenže jeho závažnost roste úměrně s geografickou blízkostí ruských hranic. Rusko není nacistické Německo a nikdy nemělo ambici dobýt celý svět. Jeho maximální ambice je zajistit si své okolí, svůj „měkký podbřišek“.

Ameriku od toho, jak napsal Donald Trump, odděluje Překrásný Oceán . A i konzervativcům ve Francii, Itálii nebo třeba Španělsku může být toto ruské pinožení (prováděné navíc dosud s nevalnými úspěchy) v zásadě lhostejné. Jejich bezprostřední bezpečnostní hrozba se valí spíš přes Středozemní moře než přes ukrajinské pláně.

Toto je neveselá realita pro střední Evropu. Rusko samozřejmě zůstává geopolitickým konkurentem Spojených států, ale není vnímáno jako zásadní hrozba ekonomicky, vojensky ani ideologicky. Celkem logicky tak ztrácí americkou prioritu.

Mimochodem, co by si dnes myslel Ronald Reagan, nemám vůbec odvahu se domnívat. A připadá mi poněkud sprosté vkládat mrtvým slovem do úst, byť je třeba vykreslit v pozitivním (pro nás) světle. Alexandr Solženicyn, hrdina protisovětského disentu a autor legendárních knih o sovětské totalitě, byl s putinovským vývojem v Rusku spokojen, protože zkrátka více odpovídalo jeho vlastnímu přesvědčení.