Rusko nepochopené i nepochopitelné (druhá část)

Druhá část analýzy, která pojednává o tom, proč nerozumíme Rusku a Rusko nerozumí nám. …

Rusko, Evropa a Západ

Kořeny toho, proč Rusko tak silně Západu nevěří, ale i toho, proč své vnitřní problémy řeší expanzí a demonstrací síly, je třeba hledat velmi hluboko v minulosti. Připomeňme obrovské dějinné trauma, ponížení ze strany Západu (konkrétně Polska) v podobě tzv. Velké smuty, kdy chybělo málo, a ruský stát přestal existovat. Ale také ruskou reakci, to obrovské vzepětí sil a počátek územní i mocenské expanze, na jehož symbolickém konci stál onen pověstný donský kozák, jehož kůň pil ze Seiny, či rudoarmějec věšící vlajku na ruinách berlínského Reichstagu. Na ten pocit hrdosti a satisfakce Rusové nikdy nezapomenou, stejně jako nezapomenou být vůči Západu ostražití a nedůvěřiví. Jejich obavy přitom nejsou úplně liché. Za posledních pět století se invaze z tohoto směru opakovaly s až pozoruhodnou pravidelností: již zmiňovaní Poláci v roce 1605, Švédové 1708, Francouzi 1812, Němci 1914 (a znovu 1941). Rusko nemá od západu žádné přirozené obranné linie, žádné pohoří, poušť, nepřekonatelnou řeku, má jen svou „strategickou hloubku“ a spojence v podobě bláta či sněhu, na které doplatili jak Karel XII., tak Napoleon či Hitler.

Ve světle těchto faktů je už snazší pochopit, proč většina Rusů s nostalgií vzpomíná na bývalý Sovětský svaz. Stýská se jim po dobách, kdy byla společnost stabilní, i když se musela řídit přísnými pravidly. Všudypřítomná armáda byla vždy „jistota“ a služba v ní prestižní záležitostí. Pro nás těžko pochopitelnou nostalgii po starých časech dobře ilustruje například filmový dokument Provinční městečko E Dmitrije Bogoljubova. Dokumentarista po několik let sledoval osudy lidí v městečku Jelňa a zachytil jejich vzrůstající přesvědčení, že opět čelí tlaku fašistů, kteří ovládli USA i Evropu. Nezhojené trauma z války prosakuje napříč generacemi, formuje jejich společenský život a pomocí propagandy volně přechází až do nenávisti k současnému Západu.

Odkaz druhé světové války je v srdcích mnoha Rusů stále velmi živý a idealizovaný – lidé strádali, ale jejich utrpení mělo smysl. Tehdy vzniklo skutečné, hluboké až exaltované vlastenectví, které je i dnes zdrojem sebevědomí jinak mnohdy frustrovaných Rusů. Sovětská velmocenská hrdost se stala ruskou hrdostí. Putin, krytý zázemím tajných služeb, navrátil Rusku jeho „tradice“ – carské, stalinské, komunistické, pravoslavné. Poukázal na vhodné nepřátele a začal proti nim bojovat. Tím Rusům vrátil to, co jim chybělo především – ztracený pocit hrdosti. Přesně vystihl, co potřebují, aby byli opět schopni nemalých obětí, nepohodlí a poslušnosti, a chladnokrevně to využil ve svůj prospěch.

S růstem nacionalismu samozřejmě roste i význam ruské pravoslavné církve, která loajálně sloužila carismu, ale za komunistické totality byla téměř zničena. Dnes je nacionalistické pravoslaví ideovou oporou obnoveného imperiálního cítění a stejně jako v dobách carů opět věrně slouží autoritě. Hrdá příslušnost k velmoci a opora v poněkud teatrálních projevech pravoslavné zbožnosti, to bylo a je to, co obyčejného Rusa povznáší a dává mu zapomenout na jakékoliv příkoří. Vladimir Vladimirovič to dobře ví.

ČR – Rusko 1:0

Češi si nikdy nevyjasnili a možná ani nikdy definitivně nevyjasní, zda je lepší dívat se na Východ, nebo na Západ. S oběma směry pohledu máme své historické zkušenosti, které nás nutí k pochopitelné ostražitosti. Nejstarší generaci se není co divit, že Západ je pro ni především Německo, a sice to nacistické, a že západní mocnosti jsou mnohdy jen synonymum obrovského zklamání z mnichovské zrady. Lidé o generaci mladší si zase hluboko do svých srdcí vtiskli bolestnou bezmoc tváří tvář okupaci ze srpna 1968. Životy všech pak formovalo nesnesitelné bezčasí „normalizace“, v němž se někteří utvrdili ve své nenávisti ke všemu, co útočí na lidskou svobodu, drtivá většina si však hledala vlastní cesty s menším či větším dopadem na svědomí a rovnost páteře. Pro mladší generace je to vše jen dávná historie, která se navíc na školách moc neučí. Všichni ale máme i po více než třech dekádách nutkavý pocit, že se nám neříká všechno, že je důležité i číst mezi řádky. Určitá nedůvěra k autoritám je pro nevelký stát na pomezí dvou odlišných sfér vlivu možná nezbytná a společně se schopností nebrát vše smrtelně vážně nám pomáhá zvládat různé zvraty “velkých” dějin, ale má to i svá negativa. Právě tato nedůvěra stojí za popularitou dezinformačních webů, kde si vše „rychle přečtete, než vám to smažou“, i poněkud obtížně vysvětlitelnou nákloností části české populace k velkému bratrovi na východě.

Pro hlubší pochopení česko-ruských vztahů je samozřejmě klíčových výše popsaný vztah Ruska k Evropě a vůbec celému zbytku světa, ale naše bilaterální vztahy pochopitelně mají svá specifika. Jak vyplývá z dubnového průzkumu agentury Median uskutečněného po kauze Vrbětice, Češi na škále od 1 do 10, kdy jednička znamenala nulovou a desítka obrovskou hrozbu, ohodnotili Ruskou federaci číslem 6,4. Výrazně negativně vnímají Rusko především lidé z velkých měst či voliči ODS, naopak mezi těmi, kdo k němu inklinují, jsou hlavně voliči KSČM. Nejvyhraněnější postoje – ať pozitivní či negativní – zaujímají lidé starší 60 let. Dotazovaní se vyjadřovali také k vyřazení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan. Pro vyřazení bylo 65 % dotázaných, nejčastěji lidé z velkých měst, s vysokoškolským vzděláním a voliči ODS a Pirátů, proti vyřazení bylo 27 % české populace, mezi voliči KSČM dokonce 77 %. Česká společnost je tedy vůči Rusku vyhraněná a převažují extrémy.

I přes negativní zkušenosti s okupací, však nemáme současnou ruskou hrozbu spojenu s přímým vojenským vystoupením. Rusko sice disponuje přibližně 900 tisíci aktivních vojáků a dvěma miliony záložníků, ale odhaduje se, že reálné je nasazení asi 300 až 350 tisíců mužů. Většina vojenských analytiků se shodně, že v postsovětském prostoru by ruská armáda sice pravděpodobně zvítězila, ovšem dnes by nedokázala nějakou zemi okupovat dlouhodobě. Stejně tak je vyloučený i střet s NATO. Ostatně o to Rusko ani neusiluje, tradičně proniká zásadně tam, kde mu nehrozí konflikt se silnějším protivníkem. I když se po Vrběticích objevovaly nejrůznější poplašné zprávy a hlavně dezinformační weby harašily zbraněmi, můžeme být v relativním klidu, za který vděčíme především našemu vstupu do NATO.

Dnes se toto rozhodnutí jeví jako přirozené a klíčové, ale vzpomeňme si, že ve hře tehdy byly i jiné modely a stačilo málo a byly bychom ponecháni bez ochrany. V mnoha západoevropských státech i v USA totiž převažoval optimistický názor, že se Rusko vydá demokratickou cestou a na svoji agresivní minulost rezignuje. Západoevropské i americké veřejné mínění, pokud se vůbec o takové otázky zajímalo, bylo vůči razantnějšímu rozšíření vlivu NATO spíše skeptické, čehož využívali takzvaní zahraničněpolitičtí realisté, kteří varovali před zbytečným provokováním tehdy ještě docela tvrdě spícího ruského medvěda. Naštěstí k rozšiřování došlo a přijetí či nepřijetí do klubu NATO určilo další vývoj. Reálný dopad členství je patrný třeba ve vztahu Ruska k Pobaltí, na které si netroufne, či Ukrajině, kde už je.

Hrozba ze strany Ruska tedy v našem případě spočívá především v jeho podvratné činnosti, která vyplula na povrch po tzv. Vrbětické kauze. Česko-ruské diplomatické vztahy se po odhalení role rozvědky GRU při výbuchu muničních skladů propadly na dno. Výsledkem byla bezprecedentní diplomatická roztržka a očekávaly se i ekonomické dopady, které však dosud ohlášeny nebyly. Co můžeme čekat? Pokud by k takovému sporu došlo před dvaceti lety, mohli by Rusové v odpovědi použít například dodávky energií. Tuto zbraň však nyní mohou využít jen velmi omezeně. Ani ekonomické sankce nemohou být příliš bolestivé. Z pohledu zahraničního obchodu Rusko nepatří mezi trhy, jejichž ztráta by mimořádně bolela. Do Ruska směřuje zhruba 2,2 procenta z celkového českého vývozu. Přestože z Ruska dovážíme ropu a zemní plyn, nepatří z celkového pohledu objemu ani mezi významné dovozce. Podíl Ruska na dovozu do Česka dosahuje asi 1,5 procenta. Rusko nás, i přes strašení některých našich politiků, vlastně nemá jak „potrestat“. Očekávat se však dá nějaká forma ekonomicky sice zanedbatelného, ale mediálně vděčného gesta, jakým byla například čínská stopka pianinům značky Petrof jako reakce na cestu Miloše Vystrčila na Taiwan.

Navzdory tomu, co u nás v politice prosazují některé velké firmy a pátá kolona v čele s prezidentem Zemanem, ruský trh pro nás za současných podmínek není strategický ani perspektivní. Ne proto, že by nebyl dost velký nebo nenasytný, ale proto podle jakých pravidel se řídí. Je totiž plný těžko překonatelných překážek a bariér. Exportéři si stěžují například na neustále se měnící legislativu, účelovou certifikaci, průtahy při vyřizování různých povolení, používání pololegálních či přímo nelegálních praktik a podobně. Reálná vymahatelnost práva je navzdory platným dohodám nízká a zdlouhavá. Úspěch v ruském byznysu vyžaduje politické krytí, ovšem tím se i zahraniční firmy dostávají do obdobné závislosti, jaká byla naznačena výše. A to není o co stát.

Nejviditelnějším výsledkem celého sporu je tedy rozhodnutí o vyhoštění bezprecedentního počtu diplomatů a zaměstnanců ruské ambasády v Praze, které konečně narovnalo velmi nevyvážené poměry v diplomatickém zastoupení obou států. Nebylo a není žádným tajemstvím, že ruští diplomaté v Praze byli z velké části příslušníci různých ruských tajných služeb, jimž Praha sloužila jako pohodlná základna pro působení v celé EU. Překvapivá a razantní ruská reakce na 18 původně vyhoštěných spustila další vlnu vyhošťování diplomatů i propouštění zaměstnanců na obou stranách. Ale i když je naše velvyslanectví v Moskvě prakticky paralyzované, ruská strana nepochybně ztratila mnohem více. Zdá se, že to byla ze strany Ruska nevyžádaná chyba. Na vyhoštění svých 18 diplomatů mohla reagovat stejným počtem, což by naši ambasádu tak jako tak paralyzovalo, ale ruské straně by to umožnilo udržet si výraznou převahu, ale především ponechat ve hře své agenty a jejich mise. Rusko sebevědomě vystoupilo z pozice síly a věřilo, že nás zastraší. Ruská federace si možná myslela, že její lidé v Praze, třeba ti na Hradčanech a v Lánech, situaci lépe zvládnou, nebo byla přesvědčena, že si Česká republika razantní kroky nedovolí. Každopádně se přepočítala a osobně se domnívám, že ji ztráta Prahy dost bolí. Tentokrát jsme zvítězili.

Rusko bez iluzí

Rusko není gentleman přirozeně dodržující pravidla fair play, je to spíše omezený hromotluk. To však neznamená, že je to snadný soupeř, kterého by bylo radno podceňovat. K Rusku musíme přistupovat se znalostí tamních poměrů, protože když budeme očekávat souboj podle standardů platných v naší části světa, velmi pravděpodobně neuspějeme. Rusko už mnohokrát dokázalo, že námi uznávané hodnoty pro něj nic neznamenají. Budeme-li se připravovat na střet se sofistikovaným transformerem, může nás neohrabaný, ale agresivní a nevyzpytatelný obr na hliněných nohou opět nemile překvapit.

Kateřina Hloušková

(12 votes, average: 2,00 out of 5)

Loading...