Rusové na olympiádě?

Český olympijský výbor sklidil ostrou kritiku. Sice nepodporuje možnou účast Rusů a Bělorusů na letních olympijských hrách 2024 v Paříži, ale ani nezvažuje bojkot v případě, kdyby se tak stalo. Někteří aktivisté, politici i sportovci považují účast těchto sportovců za propagaci ruských zločinů na Ukrajině. Měli by ruští a běloruští sportovci na olympiádě být? Je na místě uvažovat o bojkotu? Účastníci Dialogu se shodují na nesmyslnosti a účelovosti vylučování sportovců. Není však zřejmé, zda v dnešní zfanatizované atmosféře představují v české společnosti mlčící většinu či zastrašovanou menšinu.

Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!

Andrea Cerqueirová, novinářka

Poselstvím olympismu jsou mír a přátelství. Olympijské hry mají být výkladní skříní toho, že se lidi netřídí a každý má stejnou startovní čáru. Že rozhodují jen a výhradně sportovní výkony. Sportovci nemohou za násilí a války. Proto nesouhlasím s tím, aby národnost a občanství člověka rozhodovaly o tom, jestli se bude moci olympiády zúčastnit. Ukřičená diskuse kolem účasti ruských a běloruských sportovců a nátlak na každého, kdo není pro bojkot her v případě, že by se jich účastnili, ukazuje militarizaci myšlení, ke které tady v posledním roce došlo. Je třeba nepodlehnout této atmosféře, snažit se situaci ve světě deeskalovat, odmítnout princip kolektivní viny a chovat se k sobě jako lidi, kteří společně (či vedle sebe) obývají tuto planetu.

Dominik Forman, výtvarník

Bojkotování sportovních události za jakékoliv situace je škodlivou logikou, která odporuje smyslu sportu jakožto pojiva lidského soužití na nejobecnější rovině v podobě zdravého měření sil. Sport je opakem války. Pokud spolu sportovci soupeří, znamená to, že existuje naděje na dialog a na mírové řešení válečných konfliktů. Obzvlášť za situace, kdy se západní země prsí důrazem na individuální svobodu, schopnosti a výkon jednotlivce, které jsou nejvyšší, ba posvátné hodnoty, ukazuje snaha vyloučit ruské a běloruské sportovce z olympiády, že hodnoty Západu mohou být bez mrknutí oka obětovány pro získání výhody v ideologických půtkách. Nakonec, vzhledem ke kvalitativnímu charakteru zmíněných sportovců, může jít reálně taktéž o nízkou snahu zbavit se konkurence. Pokud však vyloučíme jedny z nejsilnějších soupeřů předem, radost z případné výhry bude nutně oslabena. Lepší je zvítězit nad nimi na hřišti.

Petr Hampl, sociolog

Bez účasti ruských a běloruských sportovců nemají olympijské hry smysl. Základní olympijská myšlenka přece spočívá v tom, že je na několik dnů přerušeno nepřátelství mezi státy a národy. Nebo že to nepřátelství neplatí aspoň v nějaké omezené zóně. Jde o to ukázat, že i lidé patřící k nepřátelským táborům mohou soupeřit v duchu fair play. Pokud by byla tato myšlenka zrušena, není žádný důvod zajímat se o to, kdo dokáže běžet jak rychle nebo jak daleko dokáže hodit nějaký předmět. Takové výkony jsou pro lidstvo bezvýznamné.

Ten spor ukazuje na nesmírně nebezpečný trend – růst fanatismu, který se neohlíží na žádné vyšší ideály a nerespektuje žádné pravidla. Zničit podlidi za každou cenu. S tím, že za podčlověka může být zítra označen kdokoliv z nás. Zajímavé je i to, že tento fanatismus vychází z těch skupin a vrstev, které se cítí být morální elitou.

Eduard Chmelár, politický analytik

Zmyslom a základnou myšlienkou olympijských hier je spojiť celý svet v mierovej súťaži. Výzva na vylúčenie ruských športovcov ide proti duchu toho, o čo sa usilujú olympijské hry. Ich základnou pointou je olympijské prímerie – tradícia, ktorá siaha až do roku 776 pred Kristom. Cieľom moderného olympijského prímeria je podľa OSN aj 1) vytvorenie príležitosti na dialóg a zmierenie a 2) využitie športu na nadviazanie kontaktov medzi bojujúcimi komunitami v konflikte. Ako k napĺňaniu týchto olympijských ideálov prispieva šovinistická výzva na bojkot? Nevšimol som si, že by spomínaní horliví aktivisti a politici chceli vylúčiť z hier USA, aby podporili irackých športovcov, že by chceli vylúčiť Izrael, aby podporili palestínskych športovcov, že by chceli vylúčiť Saudskú Arábiu, aby podporili jemenských športovcov. Namiesto toho by urobili najlepšie, keby vyzvali vlády, aby sa dôrazne a dôsledne zasadili o olympijské prímerie počas konania budúcoročnej olympiády. Áno, aj o prímerie medzi Ruskom a Ukrajinou – teda o niečo, o čom nechcú ani počuť. Jedine to môže naplniť olympijskú myšlienku. Presadzovať kolektívnu vinu a šovinistický zákaz účasti ruských a bieloruských športovcov je priamym popretím myšlienky olympijského prímeria.

Jan Keller, sociolog

Pokud bereme vážně mírovou symboliku, která je v poselství olympijských her přítomna, měli bychom být v té věci naprosto důslední. Je třeba vyloučit z OH sportovce země, která vojensky napadla sousední stát. Stejně tak je třeba vyloučit z tohoto svátku míru sportovce zemí, které se zavázaly, že budou garantovat dodržování Minských dohod, což bylo rozhodujícím předpokladem udržení míru. Rovněž je třeba vyloučit sportovce zemí, které na vzájemném vyvražďování dvou nejpočetnějších slovanských národů vydělávají, ať už prodejem zbraní, využíváním sankcí za účelem vývozu svého vlastního zboží a svých surovin apod. Je třeba vyšetřit teroristické činy typu výbuchů Nord Stream 1 a 2 a nepřipustit na hry sportovce ze země či zemí viníků. Pokud se takto důsledně postupovat nebude, měly by státy, jež do konfliktu zapleteny nejsou a nijak z něj neprofitují, olympijské hry bojkotovat. Pro ty, kdo rádi vysílají signály, by to byl snad dostatečně srozumitelný signál, že boj se zlem už skutečně začal.

Petr Kužel, filozof

Podle Olympijské charty je jedním ze základních principů OH její apolitičnost. Z tohoto pravidla sice existuje několik málo výjimek – z politických důvodů bylo z účasti na OH např. vyloučeno Německo a Japonsko po 2. světové válce, JAR v době apartheidu či Afganistán –, nicméně obecně nebývalo porušení mezinárodní práva či válečná agrese vůči jinému státu důvodem zákazu účasti na OH. Takže i v dobách, kdy např. USA masakrovaly vietnamské civilní obyvatelstvo a dopouštěly se válečných zločinů (což jednoznačně konstatoval Mezinárodní soud pro válečné zločiny), kdy bombardovaly Nikaraguu (za což byly odsouzeny v roce 1986 Mezinárodním soudním dvorem), srbskou civilní infrastrukturu či Irák, mohli se její sportovci (i sportovci celé řady zemí porušujících mezinárodní právo) účastnit OH pod vlajkou svého státu. Bylo to dobře a princip apolitičnosti by měl být zachován i ve chvíli, kdy je jednoznačným agresorem a viníkem války Rusko. Porušování mezinárodního práva by měl posuzovat Mezinárodní soudní dvůr, nikoli Mezinárodní olympijský výbor. Pokud by se Olympijský výbor rozhodl umožnit účast jen těm státům, které mezinárodní právo a lidská práva vždy důsledně dodržují, možná by s překvapením zjistil, že by jich nakonec na olympiádě mnoho nezbylo.

Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel

Jestliže po masovém zabíjení civilistů jadernými bombami v Hirošimě a Nagasaki nebo po spáchání odpudivých zvěrstev ve Vietnamu (ale ani po Jugoslávii, Iráku, Libyi, Afghánistánu, zkrátka po žádné americké agresi) se neuvažovalo o vyloučení sportovců z USA ze všech mezinárodních soutěžích, pak je účelovou „novinkou“ trestat ruské sportovce za jednání jejich vlády. Vylučování ruských sportovců z olympiád i odjinud (ale také umělců, včetně dávno mrtvých klasiků) má ale jiný motiv. Nesouvisí s Ukrajinou stejně, jako s ní nesouvisí západní „pomoc“ Ukrajině. Jedná se o součást několik desetiletí trvající absolutní kampaně USA a Velké Británie proti Rusku, k níž tato válka poskytla novou provokovanou záminku. Ke kampani patří také předsudečná nenávist, na které usilovně pracují lidé postižení selektivní morálkou a nejspíš i jinými neduhy mysli. Pochopitelně se jedná o uplatnění primitivního principu kolektivní viny na základě příslušnosti k rase či národnosti, kdy je člověk vinen jen tím, že žije.

Michal Ševčík, publicista

Systém sociálních kreditů v ČR funguje na bázi odměňování za intenzitu a formu (zpravidla čím hloupější je, tím zajímavější odměna čeká daného „performera“) morální paniky. Takže funkcionáři, aktivisté, politici, ale i velkokapitál (ten to provádí v trochu jiné sociální bublině, ale výrazně efektivněji) soutěží závodech, kdo v rauši lásky k Západu vystoupí proti Rusku nebo Bělorusku (a proti dezolátům a dezinformátorům v okolních zemích), případně vystoupí ve prospěch absolutní a nekritické podpory druhé strany (často u toho tečou slzy dobra apod.). Je nutné mít na paměti, že s rozumem, pravdou, úctou, schopností odlišovat různé jevy i pojmy to nemá zásadně nic společného. Je to vláda herců a jejich publika, která velice úzce souvisí s nástupy totalitarismu, což z minulosti střední Evropa docela dobře zná. Sportovci, kteří reprezentují Rusko a Bělorusko jsou emisaři zla. A dobrá morálka nesmí mít s metafyzickým zlem žádné slitování (tedy i s těmi sportovci).

Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové

Olympijské hry jsou symbolem míru, porozumění mezi národy. Bojkot, který je téměř vždy vyvoláván politiky a různými aktivisty nemůže být podporou míru na světě, ale podporou konfliktu, který má zasáhnout do všech sfér života obyčejných lidí, tudíž i do sportu. Každý sportovec, který se účastní olympijských her pracoval na svém talentu od útlého dětství. Je to nesmírná píle, houževnatost a odříkání s cílem dosažení úspěchů v daném sportu. Vyřadit celou skupinu těchto sportovců – bez ohledu na národnost, považuji za smutné pokračování politických ambicí těch, kteří neumí většinou přeskočit ani švihadlo. Já jsem proti bojkotu sportovních her bez ohledu na národnost sportovců. Ať již je to z ruské, ukrajinské, běloruské, americké, české, německé či jakékoliv jiné země. Sport, umění, hudba jsou pojítkem porozumění mezi národy, jsou to disciplíny, které mohou bojovat proti nenávisti a zlobě jednotlivců, kteří si v této chvíli myslí, že mají neomezenou moc.