Zelený úděl a klimatičtí extrémisté

Bude tomu už pět let, co se vzedmula nová vlna klimatického alarmismu, která trvá dodnes a unáší nás dál a dál. Počínaje Gretou Thunbergovou s jejími záškoláky (Fridays for Future) je jedním z průvodních jevů tohoto procesu i působení různých aktivistických hnutí, která upoutávají pozornost svými protesty, exaltovanými výstupy, radikálními požadavky, fanatismem, ztřeštěností a nezřídka i výtržnostmi a vandalismem.

Společnými rysy těchto seskupení bývají nejen nesmiřitelnost a netrpělivost, ale také krajně levicový pohled na svět, který zahrnuje zášť vůči kapitalismu, vypjatý environmentalismus, rovnostářství a obecně snahu propojovat klimatickou akci s dalšími agendami nové levice.

Hnutí Fridays for Future by se mohlo ve srovnání s ostatními jevit jako relativně umírněné. Přesto i u něj uvedené prvky můžeme pozorovat. Nejde jen o to, že sama Greta vytýkala politickým představitelům v OSN, že jediné, o čem dokážou mluvit, jsou „peníze a pohádky o věčném ekonomickém růstu“. Zajímavé je podívat se do výčtu akcí na stránkách tohoto hnutí, mimo jiné na ty označené hashtagem #PeopleNotProfit. Takto se třeba loni v září demonstrovalo za klimatické reparace pro poškozené chudé komunity, přičemž v doprovodném textu se uvádí: „Klimatický boj je třídním bojem. Po léta vládnoucí třída, především prostřednictvím korporací a vlád z globálního Severu, ovládaná bohatými, bílými, heterosexuálními cis-muži, uplatňovala svou moc získanou kolonialismem, kapitalismem, patriarchátem, nadvládou bílých a vykořisťováním k tomu, aby bez lítosti ničila Zemi a její obyvatele.“

Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí), která propaguje „nenásilnou, narušivou občanskou neposlušnost“, to říká ještě otevřeněji. Jeden z jejích zakladatelů, Stuart Basden, ve svém článku Extinction Rebellion isn’t about the Climate začátkem roku 2019 vysvětlil, že hnutí není o klimatu. „Rozpad klimatu“ je podle něj „příznakem toxického systému, který infikoval způsoby, jak jako lidé zacházíme se sebou navzájem a s celým životem”. Všechno je prý špatně od doby, „kdy se evropská ‚civilizace‘ rozšířila po celém světě krutostí a násilím, (zejména) během posledních 600 let kolonialismu, ačkoli kořeny infekce sahají mnohem dále do minulosti. Když Evropané rozšířili svou toxicitu po celém světě, přinesli mučení, genocidu, krveprolití a utrpení do všech konců světa.“ V moderní éře se pak oprese utužila. „Euroameričané násilně vnucovali a učili nebezpečné bludy, které využívali k ospravedlnění vykořisťování a kterými posilovali svou dominanci, zatímco umlčovali světonázory, které se lišily nebo je zpochybňovaly.“ Byl to například „blud o nadřazenosti bílé rasy“, „blud o patriarchátu“, „bludy eurocentrismu“ a „bludy heterosexismu/heteronormativity“. Všechny tyto bludy dále trvají a Extinction Rebellion má za úkol je rozptýlit a dekolonizovat naše já. „Pokud mluvíme pouze o klimatu, míjíme hlubší problémy, které zamořují naši kulturu. A pokud neodstraníme příčinu infekce, nikdy nemůžeme doufat, že se z ní vyléčíme.“

Aktivisté z Letzte Generation (Poslední generace) prosluli blokádami silnic, přilepováním se k vozovkám, útoky na umělecká díla i památky. Nyní chystají tažení proti nejmajetnějším lidem a jejich „bezohlednému plýtvání“. Chtějí se také více zaměřit na Bavorsko, kde je prý obzvlášť silné „přehlížení klimatických výzev a lpění na běžném podnikání“. Jejich česká odnož v Praze bojuje za rychlost 30 km/h a prohlašuje, že nechce žít „ve skanzenu automobilismu“.

Skupina Tyre Extinguishers, jejíž řádění rovněž zasáhlo i naši republiku, zase našla svoje poslání ve vypouštění pneumatik automobilů SUV (které, jak známo, leží klimatickým aktivistům dlouhodobě v žaludku). Například ve dnech 28. a 29. listopadu 2022 provedla v několika zemích útok proti asi 900 vozů tohoto typu. Tehdy prohlásila, že se jedná „o největší koordinovanou celosvětovou akci proti vozidlům s vysokým obsahem uhlíku v historii, přičemž mnoho dalších ještě přijde.“ Cílem aktivistů je „znemožnit vlastnictví obrovského znečišťujícího vozidla 4×4 ve světových městských oblastech“.

Přístup orgánů EU

Zabýváme-li se Zeleným údělem, nemůže nám nepřijít na mysl otázka, jaké jsou vazby mezi tímto plánem, respektive mezi oficiální linií orgánů EU na poli klimatu, a výše uvedenými a podobnými formacemi radikálních aktivistů a jejich programem. Odpověď na tuto otázku má totiž nemalý význam pro důvěryhodnost celé této unijní politické doktríny.

Tady je třeba připomenout, že hned při představení myšlenky Green Dealu v létě 2019 Ursula von der Leyenová – tehdy ještě jako kandidátka na předsedkyni Komise – uvedla: „Inspiruje mě vášeň, přesvědčení a energie milionů mladých lidí, jejichž hlasy jsou slyšet v našich ulicích i v našich srdcích. Zasazují se o svoji budoucnost a je povinností naší generace přinést jim výsledky.“

Podobně Evropský parlament ve svém usnesení o Zeleném údělu v lednu 2020 poznamenal, že „vítá globální klimatická hnutí, jako jsou ‚Pátky pro budoucnost‘, díky kterým se klimatická krize dostává do popředí veřejné debaty a povědomí“.

Především bych pak poukázal na vzdělávací příručku GreenComp, která má podle představ Komise i Rady sloužit jako celounijní referenční rámec pro výuku o problematice „zelené transformace“ a udržitelnosti (blíže k ní v nedávném článku Neudržitelná „udržitelnost“). Jedna ze zahrnutých oblastí kompetencí, které si mají mladí lidé v rámci vzdělávání osvojit, je nazvána „konání v zájmu udržitelnosti“. Ta „vybízí účastníky vzdělávání, aby v rámci možností podnikali individuální i společné kroky k utváření udržitelné budoucnosti. Také účastníky vzdělávání vyzývá, aby od odpovědných osob vyžadovali opatření, která povedou ke změně.“ Jednou z konkrétních kompetencí má být „politická činnost“ jakožto „schopnost pozitivně ovlivňovat kolektivní budoucnost tím, že mobilizuje lidi na politické úrovni k přijetí opatření ke změně.“ A právě u této kompetence se také dočteme: „Mezi základní příklady mladých lidí, kteří se obzvláště hlasitě dožadují politických kroků ze strany vlád, patří hnutí Fridays for Future a Extinction Rebellion.“

Nejde ale jenom o výslovnou podporu těch či oněch hnutí, ale také o případné programové shody. V tomto ohledu je zajímavé podívat se třeba na výše uvedené usnesení EP z ledna 2020, kde EP také mimo jiné „zdůrazňuje, že Zelený úděl musí přinášet sociální pokrok a zlepšit životní podmínky všech lidí a snížit sociální nerovnosti, hospodářskou nerovnováhu mezi členskými státy a rozdíly mezi ženami a muži a mezi generacemi“ a „podtrhuje, že k opatřením a cílům Zelené dohody je zapotřebí zaujímat genderovou perspektivu, mj. začleňovat do všech politik a opatření hledisko rovnosti žen a mužů“.

V závěru GreenCompu se pak píše toto: „Udržitelný životní styl vyžaduje změnu myšlení a chování. V centru naší společnosti musí být rovnost a spravedlnost pro současné i budoucí generace. Náš vztah k životnímu prostředí musí být založen na pocitu propojení s přírodou. Učení v zájmu environmentální udržitelnosti by mělo posílit schopnost jednotlivců přemýšlet holisticky a zpochybňovat světonázory, na nichž je založen náš současný hospodářský systém. Zároveň by je mělo povzbudit k tomu, aby jednotlivě i společně s ostatními podnikali kroky k přeměně naší společnosti a k utváření udržitelné budoucnosti pro všechny. Celoživotní učení by mělo zahrnovat kompetence v oblasti udržitelnosti napříč obory, aby bylo možné vychovávat systémové myslitele a etické aktéry změny, kteří jsou potřební pro podporu udržitelné společnosti.“

Radikalismus je přímo v jádru

Radikální klimatičtí aktivisté se mohou od unijního hlavního proudu odlišovat svými nekultivovanými způsoby a tlakem na rychlost přijímání příslušných opatření. Jak je tomu ale, pokud jde o samu substanci?

Víceméně vlídný přístup unijních orgánů k těmto extrémistům by nás měl varovat. Je přiznáním toho, že mezi oběma tábory nestojí žádná nepřekonatelná zeď. Pokud jde o nedůvěru k trhu a spontánnímu vývoji nebo kulturně-revoluční program, jsou jedni i druzí vlastně na jedné lodi.

Nelze-li Zelený úděl, respektive klimatickou politiku EU, dostatečně odlišit od extrému, potom tento zdánlivý (tedy náš pocitový) extrém vůči této politice skutečný extrém nepředstavuje. Vzato z našeho pohledu je pak extrém v samotném jádru této politiky.