Schuzka u Štefana Bandery

Štefan se narodil symbolicky prvniho ledna v Rakusku-Uhersku, tedy jako naš krajan, v roce 1909.

Všimněte se, že ty devitky se mu staly osudove.

Vychodni Halič, v kere se narodil, měla podle anglickeho lorda Curzona připadnut po prvni světove podle narodnostniho složeni Rusum, připadně Ukrajincum. Nicmeně oblast si v roce 1919 přisvojili proti veškere narodnostni logice Polaci, do polskeho statu se tak dostaly oblasti s většinovym osidlenim Ukrajincu nebo Bělorusu. Zapad neprostestoval, bo byl rad, že občanska valka a vznikajici bolševicky stat bude posunuty vic na vychod. To bylo Štefanovi deset roku.

V roce 1929, když mu bylo dvacet, vstupil do Organyzace ukrajinskych nacionalistu (OUN), v kere aktyvně vystupoval proti polske nadvladě (okupaci?) na uzemi většinově osidlenem Ukrajincama, bojoval a vystupoval tajak Petr Bezruč proti polskemu vzdělavacimu systemu a polonyzaci. Na rozdil od teho chlopa bez ruky byla ovšem OUN aktyvnějši, o čemž svědči vražda zaměstnanca sovětskeho konzulata, ředitela lvovskeho gymnazia ve Lvově a hlavně polskeho minystra vnitřku. To už bylo aji na polsku spravu moc, tak mladeho, pětadvacetileteho Štefana spolu s dalšima sedmi členama OUN zatkly a Štefan dostal trest smrti. Ten byl na zakladě dohody mezi polskym vedenim a ukrajinsku stranu změněny na doživoti.

V roce 1939, když Štefanovi bylo třicet, nebyl velky vudce německe řiše spokojeny s polskym řešenim gdaňske otazky a na svojeho dluholeteho vychodniho spojenca zautočil. Nastaleho zmatku využil Štefan a buď byl propuštěny, spiše však po utěku polskych bachařu z brestskeho kriminalu zdrhnul. Jak pravi polske zdroje, okamžitě se pokusil o „akt obnovení Ukrajinského státu“, což byl pokus vytvořit územně větší a politicky významnější verzi ustašovského Chorvatska. Shrnutím Banderova postoje k této otázce může být čast jeho prohlášení: „Obnovený ukrajinský stát bude úzce spolupracovat s národně­-socialistickou velkoněmeckou říší, jež pod vedením Adolfa Hitlera zavádí nový pořádek v Evropě i na světě.“ Němci však s Banderou spolupracovat nechtěli, bo v danem prostoru byl plan na osidleni německyma sedlakama. A tak pote, co Štefan odmitnul vyhlašeni samostatnosti odvolat, byl převezeny do koncentračniho tabora Sachcenhausen, později Mauthausen, propuštěny byl až v roce 1944.

V te době mohl Štefan asi těžko ovlivňovat fungovani ukrajinskeho hnuti odporu, nicmeně aji v jeho jmenu byla provaděna zvěrstva, při kerych bylo přislušniky ukrajinske povstalecke armady (UPA) zmasakrovanych přes stopadesat tisic civilistu, včetně bab a děcek, většinou Polaku, ale třeba aji volyňskych Čechu.

V roce 1949, když Štefanovi bylo štyrycet, fungoval už v amerycke okupačni zoně pod tajnym jmenem a řidil pokračujici odpor UPA proti sovětskemu režimu. Odpor na Ukrajině se bolševikum podařilo zlomit až koncem padesatych roku.

V roce 1959, když Štefanovi bylo padesat, seznamil se ve svojem mnichovskem egzylu s ukrajinskym nacionalistu Bogdanem Stašinskym, což byla ovšem chyba. Bogdan byl agentem KGB a Štefana zavraždil kyanydem na chodbě baraku, kde Štefan byval. To už je u agentu KGB taky zvyk. Agent se k činu přiznal pote, co se odmitnul vratit do SSSR. Po padu sovětskeho režimu se potvrdilo, že vražda proběhla po schvaleni sudruhem Chruščovem. Nicmeně agent Stašinsky byl za vraždu Štefana soudem Německe spolkove republiky odsouzeny na 8 roku kriminalu. Trest sice nastupil, ale na přani CIA byl propuštěny a jeho stopa na počatku šedesatek mizi kajsik v USA…

V roce 2009, kdy by Štefan oslavil sto roku, byl prezidentem Juščenkem oceněny medajlu “Hrdina Ukrajiny” za “obranu narodni ideje a boj za nezavisly ukrajinsky stat”. Oceněni bylo tvrdě krityzovane Ruskem, EuroParlamentem, představiteli slovenskych protifašistyckych bojovniku, Centrem Simona Wiesenthala, Unyji francuskych Židu a mnoha dalšima organyzacema. Naopak předsedkyňa česke Konfederace polityckych vězňu Kavalirova medajlu pro Štefana přivitala.

Oceněni bylo později soudně zrušene, po roce 2015 však ukrajinsky parlament schvalil zakon, kery Štefanovi a bojovnikum UPA přiznal status “bojovniku za svobodu Ukrajiny”. Prezident Porošenko je pak označil za “přiklad hrdinstvi a vlastenectvi.

Ladislav Větvička