Slavný esej o svobodě, který na vládě asi nikdo nečte

Esej o svobodě se v první kapitole zabývá důležitostí nedotknutelnosti práva vyjádřit jakýkoli názor a předkládá argumenty obou stran:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Předpokládejme nyní, že vláda je na straně lidu a nikdy by nepomyslela na užití své moci k potlačení jiného názoru, pokud by to nebylo v souladu s tím, co považuje za hlas lidu. Ale já popírám právo lidí využít takovou moc, ať už jimi samými nebo jejich vládou.

Sama moc je nelegitimní.

Jeden proti stu

Nejlepší vláda na ni nemá větší nárok než ta nejhorší vláda. Moc je škodlivá nebo dokonce škodlivější, pokud je použita v souladu s veřejným zájmem než v opozici vůči němu. Kdyby celé lidstvo s výjimkou jednoho člověka mělo jeden názor a ten jeden člověk měl názor opačný, právo lidstva ho umlčet by nebylo větší, než je jeho právo umlčet lidstvo, kdyby disponoval takovou mocí.

Mimořádným zlem u zákazu vyjádřit názor je fakt, že tento čin okrádá lidstvo. Okrádá potomky stejně jako existující generaci, okrádá ty, kteří s názorem nesouhlasí, ale ještě více ty, kteří jej sdílí.

Pokud je opačný názor správný, jsou zbaveni možnosti vyměnit omyl za pravdu. Pokud je chybný, ztratí možnost jasnějšího a zřetelnějšího vnímání pravdy, kterého je dosaženo, střetne-li se pravda s omylem, což je samo o sobě velkým přínosem.

Pozn. autora: Výše uvedené dvě věty jsou pravděpodobně nejčastěji citovaná myšlenka z eseje o svobodě.

Kdo je neomylný, nechť hodí kamenem

Názor, který se snaží autorita potlačit, může být pravdivý. Ti, kdo se jej snaží umlčet, samozřejmě popírají jeho pravdivost, ale oni nejsou neomylní. Nemají žádnou pravomoc rozhodovat o všech otázkách lidstva a vylučovat všechny ostatní osoby z procesu rozhodování. Odmítnout vyslyšení jiného názoru, protože jsou si jistí, že je chybný, znamená předpokládat, že jejich jistota je rovna absolutní jistotě. Jediné, co umlčování jiných názorů znamená, je předpoklad neomylnosti.

Pravděpodobná námitka proti tomuto argumentu bude znít nějak následovně. Zákaz rozšiřování chybného názoru není větším předpokladem neomylnosti než jakákoli jiná věc, kterou činí veřejná autorita podle svého uvážení a na svoji odpovědnost.

Vláda dostala právo se rozhodovat k tomu, aby jej využívala. Protože může být využito chybně, nemá být využíváno vůbec? Jejich zákaz něčeho, co považují za škodlivé, není tvrzením o neomylnosti, ale splněním jejich povinnosti. Když jsou si jisti, je zbabělostí neudělat nic, když je podle jejich upřímného svědomí potlačovaný názor nebezpečný pro lidstvo.

Lidé a vlády musí jednat podle svých schopností. Musí předpokládat, že jejich názor je správný, a nepředpokládáme nic víc, když zakážeme špatným lidem, aby kazili společnost.

Já odpovím tak, že tato námitka je mnohem nebezpečnější, než je uvedený předpoklad o neomylnosti.

Velký rozdíl

Existuje obrovský rozdíl mezi předpokladem, že nějaký názor je správný, protože byl při každé příležitosti podroben zkoumání a nebyl vyvrácen, a předpokladem, že názor je správný, a proto nemá být předmětem zkoumání.

Absolutní svoboda při rozporování a vyvracení názoru je základní podmínkou, která ospravedlňuje předpoklad pravdivosti, jež dále opravňuje vykonat nějaké činy.

Na každou ne zcela jasnou věc existuje na každého člověka, který je schopen ji posoudit, 99 lidí, kteří ji posoudit schopni nejsou, a názor toho stého člověka je pouze relativní, neboť většina elitních osobností minulých generací měla názory, o kterých dnes víme, že jsou chybné.

Jak se stát moudrým

Na základě čeho došli lidé, že si úsudek jakéhokoli člověka zasluhuje důvěru?

Protože bylo jeho praxí vyslechnout vše, co proti němu mohlo být řečeno a těžit z toho. Protože si myslel, že jediným způsobem, jak se může člověk přiblížit k pochopení celé záležitosti, je vyslechnout si, co na dané téma mohou říci lidé zastávající široké spektrum názorů a studovat vše dostupné. Žádný moudrý muž nikdy nedosáhl své moudrosti jiným způsobem než tímto. Ani není lidskou přirozeností stát se moudrým jinak než takto.

Není přílišným požadavkem požadovat, aby ti nejmoudřejší z lidí nebyli podrobeni podobnému procesu, ve kterém vystoupí několik moudrých lidí a spousta lidí pomýlených, kterým říkáme veřejnost?

Dokonce nejméně tolerantní ze všech církví, církev římsko-katolická, při kanonizaci svatého nechá mluvit „ďáblova advokáta” a trpělivě mu naslouchá.

Tolik John Stuart Mill v roce 1859.

Pozn. autora: Podle moderních postupů ochránců demokracie se s Johnem Stuartem Millem lze vypořádat tak, že bude nazván popíračem nebezpečnosti dezinformací. Argumentů netřeba, kombinace slov popírač-nebezpečí-dezinformace je silná sama o sobě.