Socialismus pro bohaté |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

V Itálii mají dobrou tradici, poslanec si nemůže dovolit být úplným ekonomickým ignorantem, jak je dobrým zvykem v Čechách, minimálně se musí tvářit, že ekonomice rozumí. Na videu z poslaneckého školení překvapí, kolik vrcholných politiků se bez problémů ekonomicky doškoluje. Je možné si představit, že v hospodářsky krachujícím Česku by se např. Fiala, Adamová, Stanjura nebo Jurečka, kteří ekonomice vůbec nerozumí, doškolovali na ekonomickém semináři docenta Ševčíka? Přitom pokud nepošleme do vlády opravdové ekonomy, staneme se evropským Kongem, kam máme silně nakročeno. Ilaria Bifarini se zabývá na vysoké úrovní ekonomií, minulý pátek dala v italském parlamentu poslancům dobrou ekonomickou lekci.

Neoliberalismus je už svým pojmenováním zavádějící, nemá s liberalismem nic do činění, je to všezahrnující, dogmatická ideologie. Od počátečního ekonomického impulsu překročila hranice a prostoupila celý společenský aparát, kontaminuje úplně vše a šíří se mimořádnou rychlostí. Neoliberalismus původně vzešel z jednoduchého ekonomického liberalismu, který může být popsán pár velmi jednoduchými axiomy: trh se sebereguluje; peníze si najdou nejoptimálnější cestu; každý ekonomický risk se dá zkalkulovat. Vyplývá z toho, že se nutně musí zabránit tomu, aby státy na financování infrastruktury a sociálních potřeb šly do rozpočtových deficitů: v případě mínusových příjmů je nutné se uchýlit k úsporné politice prostřednictvím fiskální konsolidace (daní) a škrtů ve výdajích. Inflace je úhlavním nepřítelem neoliberalismu. Pilířem neoliberalismu je liberalizace trhů a odstranění všech bariér zahraničnímu obchodu: svobodná cirkulace zboží navodí přirozenou ekonomickou rovnováhu, která zajistí blahobyt. Celý svět byl svázán řadou smluv a dohod o volném obchodu, které liberalizují pohyb zboží, kapitálu a lidí. Dalším pilířem této ideologie je oslabení pracovních práv, sociální ochrany a kolektivních záruk – jednoduše vyprázdnění demokracie – což je vydáváno za přirozené fungování systému.

Dík gigantické propagandě neoliberalismus ovládl celý ideologický prostor, který po selhání (1973) zanechal keynesianismus prázdný. Víc než komunismus, keynesianismus je zapřisáhlým nepřítelem liberalismu, zajistil západním zemím dlouhodobé období růstu, které se zapsalo do dějin jako poválečné “slavné třicetiletí”. Spolu s Hayekem je klíčovou postavou neoliberalismu bezpochyby Milton Friedman. Je slavný šokovou terapií: “Jenom krize, opravdová nebo vnímaná, přivodí skutečnou změnu, politicky nemožné se stane nevyhnutelným.” Situace vážné krize a strádání, ať skutečné nebo domnělé, je ideálním stavem pro aplikování drastických receptů neoliberalismu. Moderní historie nabízí nespočet příkladů počínaje Pinochetovým pučem v Chile. Mentor chicagské školy (Friedman) byl nadšen chilským zázrakem, ve velmi krátké době šoková terapie konsolidovala ekonomický model za cenu obrovských sociálních dopadů. Příklady šokové terapie mohou pokračovat dál, od zničení veřejného školství po hurikánu Katrina v New Orleans, až po výprodej strategických aktiv v tzv. asijských ekonomických tygrech po finanční krizi 1997. Neoliberalistické terapie jsou katastrofální pro občany, ale příznivé pro nadnárodní společnosti a jejich lobby. Fanatický obdiv k Friedmanovým teoriích je tak silný, že mladá Thatcherová ho definuje jako bojovníka za svobodu, Reagan během předvolební kampaně mává s jeho knihou “Kapitalismus a svoboda.” Tyto dvě vlády patří k nejúspěšnějším příkladům aplikace neoliberálních praktik: otevření trhů, likvidace sociálního státu a privatizace všeho.

Finanční kapitalismus.

Ze všech systémů, jak organizovat banky, je nejhorší ten, který máme dnes (Sir Mervyn King). Nejhlubší transformací ekonomického systému iniciovanou neoliberalistickou deregulací je transformace finančního kapitalismu, kde moc je soustředěna v několika úvěrových institucích. Od roku 1980 aktiva generovaná finančním systémem převyšují hodnotu HDP celé planety. Od té doby je závod financí o zisk tak rychlý, že zpětinásobil během třiceti let množství aktiv. Clinton zavedl dva klíčové nástroje k dokončení deregulace neoliberálního finančního systému. Zrušením Glass-Steagallova zákona se odstranila separace mezi obchodními a investičními bankami, čímž narostla koncentrace ekonomické moci. Světová obchodní organizace (WTO) zrušila pravidla považovaná za omezující pro kontrolu derivátů, čímž ustoupila tzv. stínovému financování. Je jasné, že ekonomický systém založený na spekulacích a odtržený od výroby je neudržitelný. Realita ukazuje, že tento systém podléhá těžkým systémovým krizím. Neoliberalismus plodí to, čemu teoreticky odporuje, vznik bank a společností obrovských rozměrů, které získávají ve veřejném životě monopolní postavení, což je v rozporu s principem veřejné soutěže a tržní rovnováhy. Systém, který se propaguje jako kapitalismus volného trhu, je ve skutečnosti založen na sériích opatření navržených a podporovaných státem jménem zájmových skupin, které drží většinové podíly na bohatství planety. Ekonomická moc státu nebyla zrušena, ale od služby společenskému pokroku přešla ke službě pro finanční trhy a jejich elity. Gore Vidal: “Svobodné podnikání pro chudé a socialismus pro bohaté.”