DANIELA KOVÁŘOVÁ
Snažíme se poměřit výhodnost různých variant a pak zvolíme tu výhodnější. Každý podle svých kritérií.
Rozhodování můžeme rozdělit do dvou hlavních zásadních kategorií, které nikdy nelze směšovat ani zaměňovat. Těmito kategoriemi je rozhodování individuální a rozhodování kolektivní.
Individuální rozhodování znamená, že se rozhodujeme sami, ze své vůle. Podle vlastní úvahy o tom, které rozhodnutí je pro nás výhodnější.
Termín kolektivní rozhodování budí dojem, že rozhoduje kolektiv. Ale není tomu tak. Znamená to, že se rozhoduje o kolektivu. Jde o přijetí rozhodnutí, které je vůči kolektivu a jeho členům závazné a vynutitelné.
Nejklasičtějším příkladem kolektivního rozhodování a nejklasičtější institucí je stát.
Marxistická teorie nás učila definici státu jako formy organizovaného násilí jedné třídy nad druhou. Sám princip tříd je projevem opovržení vůči člověku a jeho jedinečnosti. V tomto ohledu je třídní teorie stejně nehumánní jako kastovní zřízení, popř. jako pohlížení na některé lidi jako na majetek (například v otrokářství nebo v nevolnictví).
Ale i když odmítneme třídní teorii, zůstává nám onen fenomén organizovaného násilí. Stát takovým vynucovacím nástrojem za použití násilí skutečně je.
První státní útvary v dějinách rozhodně nevznikaly dohodou, při níž by se obyvatelé domluvili na společném projektu, třeba lovu nebo zavlažovacím kanálu. Naopak, všechny státní útvary vznikly jako institucionalizované útvary těch, kdo se při vzniku společenských struktur ukázali jako nejsilnější, většinou z hlediska hrubé síly. Tito vítězové potřebovali ke svému udržení a formování struktury a instituce, ze kterých se postupně vyvinuly moderní státy. O sílu a o moc jde i v dnešní době.
I dnes státy fungují jako nástroje donucování a organizovaného násilí. Předesílám, že to neříkám s opovržením, ani jako odsudek, neboť si uvědomuji v určitých velmi speciálních případech jeho nezbytnost. Říkám to jako konstatování faktu.
Násilím nebo jeho hrozbou, hrozbou sankcí, trestů či pokut státy dosahují svých cílů. Bez hrozby donucení by rozhodně nemohly fungovat zákony, pravomoci veřejných institucí, výběr daní ani silové složky státu.
V této debatě však zatím nepadlo absolutně klíčové slovo, které musíme použít, pokud chápeme jedinečnost a individualitu každého z nás. Tím slovem je svoboda.
Je zajímavé, a ne zrovna intuitivní, že míra svobody jednotlivce závisí méně na formě kolektivního rozhodování (například diktatura kontra parlamentní demokracie), ale daleko více na tom, o čem všem budeme moci rozhodovat individuálně, každý za sebe, a o čem všem se bude rozhodovat kolektivně, za použití státních institucí.
Na doložení tohoto zdánlivého paradoxu uvedu tento příklad: Představte si, že si my tady v tomto městě každý večer odhlasujeme, co si zítra oblečeme na sebe. Například zítra přijdeme všichni v plavkách. A pozítří v leginech. Bylo by to demokratické? Jistě bylo. Bylo by to v pořádku? To tedy nikoliv, protože o tak soukromých, osobních, individuálních až intimních věcech se hlasovat nesmí. Tragickým paradoxem je, že o tom, o čem se bude rozhodovat kolektivním rozhodováním, se rozhoduje formou kolektivního rozhodování. A kapři – držitelé moci – si jen málokdy sami vypustí rybník.
Jak zní závěr? Abychom mohli žít v pospolitosti, musí existovat základní shoda na tom, co lze označit za veřejný zájem a veřejný statek. Tedy na tom, co bude předmětem veřejného rozhodování, kdy je zdůvodnitelné a oprávněné použít násilí, a do čeho naopak veřejné instituce nebudou smět strkat nos a co tedy bude doménou svobodného, individuálního rozhodování.
Společenská smlouva tedy stojí na dvou základních pilířích:
Tím prvním je společenská shoda na legitimitě společenských struktur – shoda na tom, že panovníkem je král Martin z boží vůle, nebo že prezident vyjde ze svobodných voleb.
Tím druhým (a na to chci upozornit zejména) je nezbytná shoda na tom, co ještě (zdánlivě ve veřejném zájmu) smí rozhodovat a vynucovat si státní moc, a co naopak zůstane doménou našeho svobodného individuálního rozhodování.
Pochybnosti veřejnosti o oprávněnosti některých státních rozhodnutí neplynou jen z pochybností o legitimitě mocenských institucí, ale zejména právě z toho, že není společenská shoda na tom, co budeme povazovat ne za individuální, ale za veřejný statek, například ve školství, ve zdravotnictví, v sociální politice a v dalších oblastech. Dokonce zažíváme nevědomý a implicitní, anebo naopak vědomý a rafinovaný trend směrem k rozmazávání hranice mezi veřejnými a soukromými statky, a tím i k prosakování donucovacích kompetencí z oblasti veřejného zájmu do individuální, soukromé, a dokonce i intimní sféry.
Tento trend je třeba zvrátit a je třeba začít pracovat na veřejné shodě na tom, o čem všem budeme rozhodovat individuálně, a o čem se smí rozhodovat kolektivně, tedy mocensky a za použití donucování.
Tato společenská smlouva, veřejná shoda, není u nás dnes vnímána jako jasně dohodnutá. Pojďme o ní mluvit, pojďme se na ní dohodnout.
Se „společenskou smlouvou“ je ten problém, že to není žádná smlouva. Smlouvu uzavírají strany dobrovolně. Ve státě existuje monopol na moc a tudíž státní „smlouva“ o moci se musí vztahovat na všechny občany. Ovšem na to, co je veřejný a co soukromý statek, existuje tisíc různých názorů. Má li být tedy „smlouva“ monopolní, musí být protlačena pro nemalou skupinu lidí násilím. Nelze tedy hovořit o smlouvě. Pokud by lidé měli mezi sebou uzavírat společenskou smlouvu v pravém slova smyslu, museli by ji uzavírat vrámci menších společenství, v nichž mají lidé shodnou filosoifi. Pak by se dalo mluvit o svobodě.