Španělsko dobyla islámská vojska třikrát

Za pouhých osmdesát let od smrti proroka Mohameda dobyla islámská vojska rozsáhlá území na Blízkém východě, tisíc let křesťanský Egypt, severní Afriku a v roce 711 stanula na břehu Gibraltarského průlivu. Netrvalo ani deset let a muslimské modlitby zněly na severu Španělska v Barceloně.

Plody Španělska

Když chalífa Al-Walid viděl kořist, kterou ze Španělska přivezli islámští bojovníci, byl podle dobových pramenů „potěšen plody Španělska a krásou jeho mladých žen”. Muslimští vládci si oblíbili evropské ženy pro jejich světlé nebo zrzavé vlasy. Navíc bylo snadnější je získat ze Španělska než z Byzantské říše, která byla dobře strážena.

Al-Andalus, jak se historicky nazývala část Pyrenejského poloostrova pod kontrolou islámu, se stal centrem obchodu s otroky. Křesťané žijící na severu Španělska museli dokonce výměnou za mír platit každoroční výkupné ve formě desítek mladých žen.

Obchodníci s otroky před prodejem ženy dále zkrášlovali. Ženy s tmavší pletí mazali světlými mastmi a brunetkám máčeli vlasy v roztoku s cílem je zesvětlit.

Bílý chalífa

Když se v 11. století n.l. Córdobský chalífát rozpadl na řadu malých muslimských emirátů nazývaných taifas, jejich vojenská síla byla oslabena a v mnoha případech uzavíraly emiráty obchodní spojenectví s křesťanskými sousedy.

Podle některých historiků hrál roli při muslimsko-křesťanské spolupráci fakt, že rozvinutý obchod s otroky vedl k tomu, že se značná část emírů narodila bílým ženám, které sloužily jako konkubíny. Protože se jednalo o mnohaletou praxi, musel si například emír Abd al-Rahman barvit vlasy a vousy na černo, aby vypadal před svými poddanými více arabsky. Jeho matka byla křesťanská konkubína, stejně tak jako jeho babička z otcovy strany. Podle historiků měl „ bílou kůži, modré oči a atraktivní tvář, jeho vlasy byly zrzavě blond”.

Potoky krve daly bitvě jméno

Křesťané ze severu využili slabší vojenské síly rozdrobených emirátů a podařilo se jim získat zpět část území včetně starobylého Toleda. To vyvolalo nevoli mezi muslimskou populací, kterou dobové dokumenty zdůvodňují tím „že vládci ustoupili od islámského práva, nebyli ochotni vést džihád a našli zálibu v pohodlném životě”.

Pod tlakem se vládci malých emirátů, taifas, obrátili se žádostí o pomoc na své soukmenovce na severu Afriky, kde v té době vládli Almorávidé. Almorávidé začínali jako radikální islámská sekta, ale posléze ovládali rozsáhlá území na severu Afriky. Zprávy, že křesťané ovládají některá území obývaná muslimy, Almorávidy pobouřily. Jejich armády vyrazily na pomoci muslimům ve Španělsku.

V jedné z nejkrvavějších bitev, která kdy proběhla mezi křesťany a muslimy na Pyrenejském poloostrově, rozdrtili Almorávidé křesťanskou armádu vedenou Alfonsem VI. Bitva z roku 1086 n.l. nese v arabštině název Zallaqah neboli kluzká země podle množství prolité krve. Na konci bitvy nařídil vůdce muslimské armády navršit horu ze 2400 křesťanských hlav.

Almoravidé dobyli zpět značnou část území získanou křesťany a zavedli striktní právo šaría.

Třetí vlna

Křesťané se nevzdali. Král Alfons I. Aragonský přezdívaný „válečník” zahájil nové tažení proti muslimům. Na počátku 12. století se mu podařilo dobýt Zaragozu. Po třiceti letech slavili křesťané první vítězství. Po smrti válečníka Alfonse I. se jeho role ujal Alfonso VII z království Leon, který dobyl značnou část Andalusie.

Historie se opakovala. Muslimové se obrátili na nástupce Almorávidů v severní Africe, na dynastii Almohadů. Byla to radikální muslimská dynastie založená náboženským učitelem, který se po studiích v Bagdádu vrátil do Maroka. Brzy se jim podařilo svrhnout vládnoucí Almorávidy a převzít vládu na území zhruba dnešního Maroka.

V polovině 12. století se armáda dynastie Almohadů objevila ve Španělsku. Tím začala třetí islámská invaze do Španělska. Almohadové zvítězili v několika bitvách, zastavili posun křesťanů směrem na jih a začali pronásledovat křesťany, kteří ještě žili na území ovládaném muslimy.

Post scriptum

Trvalo dalších tři sta let, než se křesťanům podařilo dobít poslední baštu islámu ve Španělsku: Granadu.

Katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand II. Aragonský si dali záležet, aby Granadu dobyli v roce, který si lze dobře zapamatovat. Bylo to totiž ve stejném roce, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku: 1492.

A nebylo to až tak jednoduché s tím datumem, neboť Granada se stala opět křesťanskou 2. ledna.