Společenská preference a hlasovací paradox |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Společnost žádá to a ono, slyšíme dnes zcela běžně. Mluví se o veřejném zájmu, společenské preferenci a podobně. Tyto záležitosti se pak zjišťují pomocí demokratického hlasování ve volbách, v parlamentu, ve vládě, ve výborech apod. Potíž je ovšem s tím, že tyto koncepty jsou v podstatě neurčité a nejasné. Podívejme se nyní na tuto věc podrobněji.

Společenská preference a Arrowův teorém

Ekonom a historik Eamonn Butler ve své knize “Public Choice: A Primer” napsal, že: “Není zde v každém případě žádný jednotný ‘veřejný zájem’. Žijeme ve světě hodnotového pluralismu: různí lidé mají různé hodnoty a různé zájmy. Konkurence mezi soutěžícími zájmy je nevyhnutelná.” (1). To zní značně revolučně, že. Následuje tedy důkaz.

Stručně a vtipně popsal tento fakt Jan Čmolík ve své knize “Ekonomické nepravidelníky”, tak že to pochopí i laik neholdující ekonomii (i když to o ekonomii jen rozhodně není): “V polovině 20. století se objevil na scéně Kenneth Arrow (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1972), který podrobil analýze oslavovanou ‘teorii společenského blahobytu’. Ta předpokládala, že na základě individuálních stupnic preferencí lze formulovat společenskou stupnici preferencí. Pro volbu společenské preference lze jako kritérium považovat většinové hlasování. Představte si, že pánové Kůň, Husa a Osel budou na základě individuální stupnice preferencí většinově hlasovat o společenské stupnici preferencí. Jejich individuální preference jsou seřazeny následovně:

Pan Kůň: oves je lepší než seno je lepší než zrní.
Pan Husa: zrní je lepší než oves je lepší než seno.
Pan Osel: seno je lepší než zrní je lepší než oves.

Z preferencí je zřejmé, že pánové Kůň a Husa hodnotí oves lépe než seno. Stejně je zřejmé, že pánové Kůň a Osel hodnotí seno lépe než zrní. Teď to logicky svádí, že oves je vůbec nejlepší, jenže pánové Husa a Osel našli lepší alternativy než oves. Kenneth Arrow takto dokázal, že většinovým hlasováním rozhodně nelze měnit individuální preference na společenské preference. A princezně Politologii zasadil navíc těžkou ránu, když z výše uvedeného udělal příšerný závěr: společenská funkce blahobytu je pouze noblesněji nazvaným společenským preferenčním uspořádáním, kterého nelze z principiálních důvodů nikdy dosáhnout!” (2). Profesor Robert Holman tuto záležitost stručně shrnuje takto: Arrowův teorém nemožnosti ukazuje, že společenského preferenčního uspořádání nelze dosáhnout. Existuje jen individuální uspořádání preferencí.” (3).

Tento objev je nazýván podle svého autora jako „Arrowův teorém nemožnosti“. Čili ani demokracie neumí převést různorodé hodnotové soudy, postoje a názory na nějaký společný jmenovatel. Což je logické, demokracie je aspoň po teoretické stránce vláda většiny. Ovšem to znamená, že některé hodnotové soudy, postoje a názory zůstanou neuspokojeny, pokud musí být vlivem zákonů a nařízení předmětem politiky a tedy i hlasování. Některé skupiny obyvatel tak mohou být trvale nespokojeny a mohou se pokusit demokracii svrhnout či ji aspoň škodit. Příkladem mohou být pro nás třeba sudetští Němci ve 30. letech 20. století.

Hlasovací paradox

Dalším problémem, kterému čelí obecně demokratické hlasování je tak zvaný hlasovací paradox. Dle E. Butlera francouzský markýz de Condorcet přišel s tímto paradoxem již roku 1785! A tento paradox říká, že při většinovém pravidle, pokud se rozhoduje o třech politických názorech (a více) nebo o volbě kandidátů, tak záleží na pořadí v jakém se o těchto rozhoduje a není zde žádný jasný výběr, který by překonával ostatní. Představme si, že máme tři politiky Kámen, Nůžky a Papír: “Jak v moderní hře, je dokonale možné, že Kámen prohraje s Papírem v hlasování mezi těmito dvěma politikami, Papír prohraje s Nůžkami, a pak Nůžky prohrají s Kamenem. Kdo pak bude legitimním vítězem? Není zde žádná jasná volba, která by mohla triumfovat nad ostatními.” (4).

Václav Rambousek ve své knize “Všežravý stát” (v ní je hlasovací paradox popsán podrobněji) k hlasovacímu paradoxu napsal, že z něho plyne význam kohokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování. Proto je možné, že krátce po sobě provedená hlasování o stejné záležitosti povedou k rozdílným výsledkům, a to přesto, že všechno probíhalo podle čistě demokratických pravidel rozhodování (5). Rozhodování skupiny je tak často nelogické. A: „Paradox vede také k tomu, že hlasováním není možné dospět ke zjištění společenského zájmu. Pokud se něco za společenský zájem vydává, vždy lze nakonec zjistit, že je to pouze zájem některých.“ (6). Eamonn Butler k tomu uvádí následující velmi důležitý fakt: “Pokud je zde někdo, kdo může určit pořadí v jakém se hlasuje – řekněme předseda výboru, který má vybrat mezi několika názory – potom tento agenda-setter může zmanipulovat pořadí v kterém se hlasování koná ve snaze zajistit, že jeho nebo její vlastní preference převáží, bez ohledu na to, co chtějí ostatní lidé” (7). Možná je toto jeden ze zdrojů konspiračních teorií.

Totéž se v podstatě může stát v mírně modifikované podobě i při přímé volbě do nějakého úřadu ze strany veřejnosti. Mějme třeba čtyři presidentské kandidáty A, B, C a D. Předpokládejme, že do druhého kola postoupí kandidát B a C a konečným vítězem bude kandidát B. Ovšem pokud by do druhého kola prošel například kandidát D, mohl by kandidát B odejít z volby nakonec poražen.

Co si tedy z této statě zapamatovat? Za prvé různorodé hodnotové soudy, postoje a názory nejde převést na nějakou jednotnou společenskou preferenci. Díky tomu ovšem zůstávají některé potřeby a názory neuspokojeny, což může být zdrojem toho, že demokracie nemusí některé lidi, a těch může být až 49 %, uspokojovat. Za druhé díky hlasovacímu paradoxu mohou hlasování o jedné a téže věci vést k rozdílným výsledkům, a to i když hlasující svůj názor vůbec nezměnili. Velký význam má také kdokoliv, kdo rozhoduje o pořadí hlasování.

(1) Butler, E. Public Choice: A Primer. Londýn: The Institute of Economic Affairs 2012, str. 15. Viz i str. 26.
(2) Čmolík, J. Ekonomické nepravidelníky. Praha: Stříbrný standard 2011, str. 105-106.
(3) Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 2017, str. 494.
(4) Butler, E. Public Choice: A Primer. Londýn: The Institute of Economic Affairs 2012, str. 31. K životu a dílu markýze de Condorcet viz zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Condorcet.
(5) Rambousek, V. Všežravý stát. Praha: Nakladatelství Plot 2012, str. 29-31.
(6) Tamtéž, str. 43.
(7) Butler, E. Public Choice: A Primer. Londýn: The Institute of Economic Affairs 2012, str. 49.