Studené jaro nabité událostmi |

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Po několika málo dnech letního počasí kolem prvního máje zavanul do Evropy chlad. Ledoví muži prokázali, že klima stále dodržuje svůj tradiční řád, ačkoliv nám všichni zelení bojovníci proti klimatické změně tvrdí opak a zase nás budou nepochybně přesvědčovat, že ráno drkotáme zuby v nejteplejším květnu v historii.

V této chladné atmosféře se v uplynulém týdnu událo několik podstatných věcí, které si zaslouží zmínku.

Tou první bohužel špatnou zprávou je potvrzení debaklu energetické politiky této vlády v podobě nečekaného zablokování podpisu smlouvy o dostavbě jaderné elektrárny Dukovany korejskou firmou KHNP brněnským krajským soudem. Česká republika, jejíž obyvatelé a firmy platí podle tisku nejdražší elektřinu v Evropě v důsledku nekompetentní a zmatené politiky Fialova kabinetu, a která netuší, čím v následujících dvaceti letech nahradí produkci našich uhelných elektráren a tepláren, vidí – zřejmě marně – ve výstavbě nových jaderných bloků jedinou naději, že se alespoň v daleké budoucnosti vyhneme blackoutům, jaký nedávno zasáhl Španělsko. Vláda doufala, že podpis smlouvy s Korejci o Dukovanech bude před volbami jediným prezentovatelným úspěchem jejího fungování v této oblasti. Nestalo se. Soudní tahanice, vyvolané žalobou v tendru neúspěšné francouzské společnosti EDF, stejně jako šetření Evropské komise, na kterou se se stížností Francouzi rovněž obrátili, odsouvají realizaci jaderného kontraktu do nedohledna. Zcela už ponechávám stranou nejasné chování Korejců vůči českému průmyslu a jeho podílu na výstavbě. Chaotické fungování vlády, kterou nikdo pořádně neřídí, zkrátka nese své trpké ovoce.

Pozitivnější zprávu přinesl uplynulý týden pro katolickou církev a její věřící. Na Den vítězství 8. května zvolilo kardinálské konkláve ve Vatikánu novým papežem amerického kardinála Roberta Prévosta, který přijal jméno Lev XIV. Jeho jméno bylo velkým překvapením, nikdo jeho zvolení nepředpokládal, a přesto by se mezi kardinály těžko našla osobnost, která by tak jako on mohla oslovit tolik rozdílných zájmů a konstituencí uvnitř i vně katolické církve – nový papež je Američan, ale románského původu žijící dlouhá léta v Latinské Americe, vlasti bývalého papeže a hlavní bašty katolicismu v dnešním světě. Byl misionářem a biskupem – zná tedy dobře každodenní život církve a její problémy. Má rovněž akademickou zkušenost a teologickou erudici, která se pojí s dobrou znalostí vatikánského prostředí – v posledních letech zodpovídal ve Vatikánu za výběr a jmenování nových biskupů. Je současně řeholníkem a stál v čele významného Řádu augustiniánů. Z tohoto titulu zná mimochodem dobře i naši zemi a náš region. Má pověst dobrého diplomata vyhýbajícího se extrémům, tj. člověka, který má šanci církev znovu spojit po pontifikátu silně levicového papeže Františka, jehož směřování církev vážně štěpilo. A je navíc na papeže v relativně mladém věku, tudíž je naděje, že bude mít čas církvi vtisknout svou stopu.

Třetí událost uplynulého týdne, o které se chci zmínit, je skutečnost, že mírové úsilí našimi i světovými progresivisty tolik nenáviděného a zesměšňovaného amerického prezidenta Donalda Trumpa začíná přece jen přinášet konkrétní výsledky. Díky jeho diplomatickému tlaku a zprostředkování se podařilo zastavit hrozící válečné střetnutí dvou jaderných velmocí a tradičních jihoasijských rivalů – Indie a Pákistánu, poté co se po útoku teroristů v indickém Kašmíru začala roztáčet spirála vojenských úderů a střetů jednotek z obou stran.

Zdá se, že Trumpův tlak může vést k pozitivnímu vývoji i na Ukrajině, kde jeho výzva k okamžitému třicetidennímu příměří našla nečekanou kladnou odezvu nejen na Ukrajině, ale i v západní Evropě, jejíž nejvyšší představitelé náhle přijeli do Kyjeva a připojili se k Trumpovu požadavku. A Rusko v reakci na to nabídlo Ukrajině okamžité jednání v Istanbulu o míru bez předchozích podmínek, což Ukrajina na americké naléhání přijala.

Naděje na úspěch však přesto není velká – vzájemná nedůvěra a nenávist na obou válčících stranách jsou stále příliš silné. Pokud se ukáže, že navrhované příměří má sloužit pouze k dozbrojení a přípravě na další boje, potom šance na mírové řešení prudce pohasnou. Podobně již fungovaly tzv. Minské dohody, což vedlo k tomu, že Rusko dalo přednost preventivní vojenské agresi. Ďábel celého konceptu příměří bude skryt v detailu, tj. kdo a jak bude jeho dodržování monitorovat a kontrolovat. Pokud by mělo sloužit pouze jako záminka k nové eskalaci konfliktu, kterou si přejí mnozí antitrumpovci u nás i v Evropě, potom šanci na skutečný mír těžce poškodí a nás v důsledku toho klidnější zbytek roku rozhodně nečeká.

Optimismus také trochu kalí prohlášení prezidenta Zelenského, že si na Putina osobně počká v Istanbulu, což signalizuje možnost diplomatického skandálu a la setkání Zelenskyj – Trump. To by mohlo šanci na nalezení nějakého kompromisu definitivně pohřbít. Ale svět už má ukrajinské války dost, takže je třeba ocenit, že se Trumpova mírová inciativa nakonec obě strany k jednacímu stolu dostala.