„Bylo by nerealistické očekávat, že prohlášení a závazky ze summitů povedou k okamžitému a trvalému řešení hlubokých krizí, kterým svět v současnosti čelí,“ tvrdí Stefan Wolff pro The Conversation.

Na pozadí bezprecedentních otřesů – první velké války v Evropě za poslední tři desetiletí, nejvyšší míry inflace za poslední desetiletí a rychle se zhoršující celosvětové potravinové krize – se západní lídři sešli na dvou významných summitech. Skupina G7 se sešla v Německu a vedoucí představitelé NATO se sešli v Madridu. Výsledky obou akcí ukazují na limity globálního vládnutí, kterému dominuje Západ, a na prohlubující se polarizaci.

Oběma summitům dominovala válka na Ukrajině a oba přislíbily pokračující podporu Ukrajině „tak dlouho, jak bude třeba“. Přímé účinky takových prohlášení jsou však přinejlepším symbolické.

27. června, kdy se vedoucí představitelé skupiny G7 sešli na zámku v Bavorsku, zničil ruský útok nákupní centrum v Kremenčuku na střední Ukrajině a zabil několik lidí. A zatímco NATO ve své nové strategické koncepci označilo Rusko za „nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu pro bezpečnost spojenců a pro mír a stabilitu v euroatlantickém prostoru“, ruské síly dále zesílily svou ofenzívu na východní Ukrajině a rozšířily svou kampaň ničení obydlených oblastí po celé Ukrajině.

Bylo by nerealistické očekávat, že prohlášení a závazky ze summitů povedou k okamžitému a trvalému řešení hlubokých krizí, kterým svět v současnosti čelí. Problém, který setkání G7 i NATO odhalují, je však hlubší.

Spravedlivý svět

Německé předsednictví skupiny G7 přijalo v lednu 2022 jako svůj cíl „pokrok směrem ke spravedlivému světu“. Bylo to ještě před ruskou invazí na Ukrajinu, která téměř znemožnila dosáhnout jakéhokoli smysluplného pokroku při plnění tak ambiciózního cíle. Zdá se, že ani schopnost neustoupit od cílů v oblasti změny klimatu nebo zmírnění, natož odvrácení nejhoršího dopadu globální potravinové krize není v silách vedoucích představitelů nejbohatších demokracií světa.

A to i přesto, že bylo oznámeno poskytnutí dalších 4,5 miliardy dolarů na zajištění celosvětové potravinové bezpečnosti, čímž se závazky skupiny G7 v letošním roce vyšplhaly na více než 14 miliard dolarů.

I na bezprostřednější výzvy, jako je krize životních nákladů, mají vedoucí představitelé G7 jen málo účinných odpovědí. Je to částečně, ne-li převážně, proto, že klíčové faktory globální hospodářské krize jsou prostě mimo kontrolu západního klubu států.

S Putinovou válkou na Ukrajině, blokádou ukrajinského vývozu potravin a omezením dodávek plynu do EU nemohou nic moc dělat. Negativní účinky těchto nevojenských nástrojů války se budou časem jen zvyšovat, zejména až přijde zima.

Tváří v tvář Číně

Vedoucí představitelé zemí G7 nemají žádný vliv ani na čínskou politiku nulového covidu (China’s zero-COVID policy). To představuje velkou výzvu pro globální dodavatelské řetězce, neboť narušuje výrobu elektronických a počítačových komponentů a řady dalšího zboží určeného pro světové trhy.

Neúčast Číny – druhé největší ekonomiky světa – ve skupině G7 nemusí být překvapivá, protože z politického hlediska mají demokracie G7 a země, kde vládne komunistická strana, jen málo společného. V komuniké lídrů G7se však objevilo jen málo známek skutečně vstřícnějšího přístupu k Číně – spíše se jednalo o seznam kritiky a požadavků na adresu Číny.

A oznámení o „Partnerství pro globální infrastrukturu a investice“ v hodnotě 600 miliard dolarů, které má konkurovat čínské iniciativě Pásmo a cesta v rozvojových zemích, zavání spíše zoufalstvím než věrohodnou alternativou. Partnerství je podstatně méně ambiciózní než jeho neúspěšný předchůdce, partnerství „Build Back Better World“, oznámené na loňském summitu G7.

Snad nejvýmluvnějším důkazem toho, že G7 nemá možnost modelovat globální správu podle svého obrazu, je skutečnost, že se nepodařilo dosáhnout dohody s ostatními zeměmi pozvanými na summit o budoucím směřování mezinárodního uspořádání. Pokud existovala nějaká naděje, že G7 a EU přesvědčí vedoucí představitele Argentiny, Indie, Indonésie, Senegalu a Jihoafrické republiky, aby zaujali jasný postoj k ruským a čínským pokusům o zničení současného mezinárodního řádu, poměrně prázdné „Prohlášení o odolných demokraciích“ na ně bylo krátké. O válce na Ukrajině se nezmínilo ani jednou.

Rozdělený svět

Tato rostoucí propast mezi malou skupinou bohatých liberálních demokracií a zbytkem světa se projevila i na summitu NATO v Madridu, i když v jiném smyslu. Již ve svém úvodním projevu dal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg jasně najevo, že na tomto summitu budou „přijata důležitá rozhodnutí k posílení NATO v nebezpečnějším a konkurenčnějším světě, kde autoritářské režimy jako Rusko a Čína otevřeně zpochybňují mezinárodní řád založený na pravidlech“.

Mezi ně patří přijetí nové strategické koncepce, zvýšení počtu vojáků ve vysoké pohotovosti ze současných 40 000 na 300 000 do příštího roku a pozvání Finska a Švédska do aliance.

Stoltenberg na tiskové konferenci popřel, že by se jednalo o vytvoření obdoby NATO v asijsko-pacifickém regionu. Ze seznamu pozvaných partnerských zemí, mezi nimiž byly Austrálie, Japonsko, Korea a Nový Zéland, je však zřejmá ambice směřující ke globálnějšímu obrannému a odstrašujícímu postoji členů NATO. Podle prohlášení madridského summitu jejich účast „prokázala hodnotu naší spolupráce při řešení společných bezpečnostních výzev“.

Slábnoucí schopnost skupiny G7 řešit kritické ekonomické otázky na globální úrovni a ústup členů NATO od obranného a odstrašujícího postoje připomínajícího studenou válku společně signalizují zásadní změnu mezinárodního uspořádání. Iluze unipolarity pod vedením USA po skončení studené války je sice již dávno pryč, ale nenahradí ji ani multipolární svět.

Vzhledem k tomu, že poslední pokus Ruska o vytvoření tripolární budoucnosti se zadrhává na ukrajinských bojištích, vše nasvědčuje tomu, že se země celého světa budou muset rozhodnout, zda se v nové bipolární budoucnosti postaví na stranu Číny, nebo USA. Summity G7 a NATO mohou být prvními náznaky, že se pro druhou možnost rozhodne jen menšina.

O autorovi: Stefan Wolff je autorem osmnácti knih a více než padesáti článků. Působí jako profesor mezinárodní bezpečnosti na Birminghamské univerzitě v Anglii. Původem politolog se specializuje na zvládání současných bezpečnostních výzev, zejména na prevenci a řešení etnických konfliktů a občanských válek, a na postkonfliktní obnovu, budování míru a státu v hluboce rozdělených a válkou rozvrácených společnostech. Má rozsáhlé zkušenosti se Severním Irskem, Balkánem, střední a východní Evropou a bývalým Sovětským svazem a pracoval také na celé řadě dalších konfliktů v jiných zemích, včetně Blízkého východu, Afriky a střední, jižní a jihovýchodní Asie. Překlenul propast mezi akademickou sférou a tvorbou politiky, byl a je zapojen do různých fází procesů urovnávání konfliktů, mimo jiné v Iráku, Súdánu, Moldavsku, na Srí Lance, Filipínách a v Kosovu.

Zdroj: The Conversation, „G7 and Nato summits lay bare deep and hostile divide between Russia and China and the west“

(4 votes, average: 2,50 out of 5)

Loading...