Bránit svobodu, ne budoucnost




Sdílet článek:
Vyjádřit nesouhlas s hlavním heslem letošního, 19. ročníku této konference „Save the Future!“ (Zachraňme budoucnost!) může být chápáno jako provokace. Jsem si toho vědom. Vím i to, že v dnešní bláznivé a ponižující atmosféře pandemie, v přítmí ničivého útoku Zeleného údělu na ekonomiku, v momentu návratu velké inflace (po letech obav z deflace), což dohromady dělá z dneška nejkritičtější okamžik éry po druhé světové válce, vyjádřit nesouhlas s někým, kdo ve všech těchto základních věcech dnešní doby stojí na stejné straně jako já, je sporné. Člověk by měl být pozitivní a neměl by přispívat k novým konfliktům a sporům. V tomto případě jsem však musel.

Vyjděme z předpokladu, že jsme zodpovědni za to, co děláme my teď, a za to, co zůstane po nás. Ale nemůžeme být zodpovědni za budoucnost. Nemáme žádný způsob, jak chování lidí v budoucnosti ovlivnit.

Nejlepším způsobem, jak budoucnost pozitivně ovlivnit, je předat budoucím generacím, našim nástupcům, svět v co nejlepším stavu. To by byl nejlepší odkaz, který bychom mohli zanechat. Vyžaduje to od nás ale dobře pochopit svět, ve kterém žijeme, a všechny jeho slabiny a úskalí.

Ve vší pokoře bychom měli přijmout, že se Západ právě teď nachází v hluboké civilizační krizi a že by naším úkolem mělo být chránit svět (a budoucnost) před touto krizí. Více mne proto trápí dnešek než budoucnost. Neměli bychom od našich dnešních problémů utíkat do budoucnosti. Tím zrazujeme jak generace budoucí, tak nás samotné.

Musíme si být vědomi kontinuity času, nevyhnutelné interakce současnosti a minulosti. Náš svět, naše kvalita života, naše bohatství a blahobyt, naše úroveň zdravotní péče, náš vysoký stupeň ekonomického rozvoje nevznikly tak, že by se naši předchůdci rozhodli „zachránit budoucnost“. Oni pro nás explicitně a cíleně nic nezachraňovali, nic nespořili, nic neponechávali stranou pro budoucnost. Předpokládám, že tušili, že by to bylo kontraproduktivní. Pravděpodobně je to ani nenapadlo. Měli nám ponechat více surovin? Více zlata? Více uhlí? Více ropy? Více zemního plynu?

A kolik by toho měli uspořit, aby nás zbavili dnešní energetické krize? Měli bychom mít k dispozici více uhlí nebo více uranu? Kolik by toho měli „spořit“? Jednu desetinu, jednu setinu nebo jednu tisícinu své spotřeby těchto věcí? Měli by přemýšlet o budoucnosti 20, 200 nebo 2 000 let dopředu? To je samozřejmě zcela nepředstavitelné a pouze Grety nejrůznějšího typu by mohly o něco takového usilovat.

Ekonomové uvažují o těchto věcech pomocí konceptu tzv. preference času (time preference), což samozřejmě jejich oponenti nepřijímají a tváří se, že tomu nerozumějí. Ono to však k pochopení není obtížné. Normální lidé to chápou, pouze intelektuálové a společenští vědci s tím mají problém. Tvrdí, že tímto způsobem podceňujeme budoucnost a vidíme všechno příliš krátkozrace.

Technicky řečeno, obviňují nás, že ve svých úvahách používáme příliš vysokou diskontní sazbu, ne její tržní výši, zatímco oni jsou přesvědčeni, že by správná diskontní sazba měla být na úrovni nuly. Pro ně je budoucnost rovnocenná s přítomností. Ještě jinak řečeno, když je diskontní sazba nízká, nebo dokonce nulová, čas neplyne, budoucnosti je možné se „dotknout“. Nespořit pro budoucnost je v očích obhájců nulové diskontní sazby zločinem.

Je frustrující, že se tento způsob myšlení šíří. Stoupenci doktríny globálního oteplování ve svých klimatologických modelech také používají nulovou diskontní sazbu, což zcela znehodnocuje jejich výsledky. Bankéři také nedávno začali uplatňovat nulovou úrokovou sazbu, což podkopává racionalitu našeho chování vůči úsporám a investicím. Tyto omyly by neměly být šířeny do dalších oborů lidského konání.

To ale není všechno. Naše myšlení musí být založeno na racionálním předpokladu, že budoucí generace budou bohatší a že vzhledem k nikdy nekončícímu technickému pokroku budou daleko schopnější řešit problémy, které se dnes zdají být neřešitelné. Nejhorší věcí, kterou bychom mohli udělat budoucím generacím, by bylo zastavit ekonomický růst – a tak snížit budoucí bohatství.

Uvažujme selským rozumem, nezneužívejme vědu a pseudovědu způsobem, jak to dělají dnešní covidisté. Nedůvěřujme katastrofickým scénářům, které tvrdí, že se blížíme ke konci ekonomického růstu a k vyčerpání zdrojů. Zejména bychom si neměli plést přírodní zdroje s ekonomickými zdroji. Jednotlivé přírodní zdroje jsou vyčerpatelné, ale ekonomické zdroje s pomocí nikdy nekončící lidské vynalézavosti vyčerpatelné nejsou. Aktivita člověka – jak říkali Mises, Hayek a Simon – je tím nejdůležitějším zdrojem (Simon říkal „the ultimate resource“). A právě tento zdroj je nevyčerpatelný. To tvoří základ našeho optimismu.

Nejdříve bychom měli dát do pořádku sami sebe. Zastavme stále narůstající zadluženost. Přestaňme přijímat postoj, že deficitní financování je něco normálního jen proto, že to patří do naší „nárokové společnosti“. Přestaňme podporovat a rozvíjet náš děravý státní důchodový systém a stejně tak děravý systém financování zdravotní péče. Ty jsou neudržitelné. Pokračovat v duchu těchto schémat myšlení by byl nejhorší dárek našim dětem a vnukům.

Základním principem musí zůstat svoboda. Nesnažme se diktovat či předurčovat budoucnost. O to usilovaly všechny nedemokratické systémy, ale všechny selhaly a vedly ke katastrofám. Našim nástupcům bychom měli předat svobodný svět, demokracii. Měli bychom jim ponechat možnost činit svá vlastní rozhodnutí, měly by být „free to choose“ (mít svobodně na výběr).

Chovejme se racionálně, chovejme se ekonomicky, chovejme se úsporně. Úsporné chování znamená racionalitu. Stále se vracející falešný slogan udržitelného rozvoje už byl mnohokráte zamítnut, protože víme, že je to cesta, jak manipulovat dnešní generace. Největší útok na racionalitu je v současné době onen Zelený úděl a podobné plány a iniciativy.

Lidé musí zůstat svobodní. Nikdo není schopen rozhodovat se lépe než oni sami. Neexistuje žádný nadčlověk. Není jím ani Greta Thunbergová, ani Klaus Schwab, ani Franz Timmermans, ani madam Lagardeová. Spolu s Friedrichem Hayekem bychom měli bojovat s jejich arogantním, zcela neoprávněným „předstíráním vědění“ (pretence of knowledge). Neměli bychom kapitulovat před těmito lidmi a před všemi agresivními nátlakovými skupinami, které vytvářejí a podporují. Nezbavujme se svých přesvědčení. A své pravdy.

VÁCLAV KLAUS

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*