Syndrom konce časů |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Bulharský politolog Ivan Krastev ve Figaru analyzuje radikální politický přerod, kterým prochází západní svět a speciálně evropský kontinent. Podle politologa zažíváme „syndrom konce časů“, tj. absenci jasné budoucnosti, což tlačí naše společnosti ke skoku do neznáma radikálních změn. Krastev neopouští mainstreamové parametry, lid požaduje změny, aniž ví proč a podle Krasteva nejsou moc odůvodněné, Evropa mu připomíná televizního diváka, který tráví život před televizí, když do bytu proniknou zloději, přepne televizní kanál. Škoda, že se svých perfektních analýzách nezbaví omezujících mainstreamových brýlí, blížící se radikální proměny v politickém tvaru západních společností mají hlubší důvody než zbytečné opojení radikálními změnami, totiž struktura liberálních institucí bastardizovala a nejen není adekvátní, ale je civilizačně škodlivá.

Evropa svázána ukrajinskou válkou se nachází v hluboké demokratické krizi. Podle Krasteva srovnatelnou zkušeností s dnešní zlomovou dobou ve smyslu hloubky změn byl rok 1989. S jedním velkým rozdílem, tenkrát jsme se domnívali, že víme kterým směrem doba kráčí a jaký bude její konečný tvar, byla to sice iluze, ale byl tu pocit směrování někam, problémem bylo pouze kdy a jak rychle. Dnes se někam řítíme, ale nevíme kam, jsme svědky závratné rychlosti transformačních změn, samotný směr změn není vidět. Ať se děje cokoliv, můžeme si být jisti, že se to stane velmi rychle, jakoby na tlačítku změn stálo: „velmi rychle dopředu.“ Krastev říká. že bychom se měli pokusit vidět věci očima starých komunistických elit v 1989, jako tenkrát jim, tak dnes se nám bortí svět.

Všechno se jeví nepochopitelné, např. stále se spousta lidí ptá, jak je možné, že americký miliardář byl zvolen prezidentem, přišel přece z tak privilegovaného prostředí a má se stát mluvčím revoluce proti establishmentu. Je to ovšem stejné jako kdysi, vůdce antikomunistické revoluce Jelcin byl původně členem stranického politbyra. Politické přerody velkých rozsahů jsou vždy důsledkem nemyslitelných typů koalic. Nikdy je nepochopíte, pokud se topíte v kategoriích levicový a pravicový, protože členové tohoto typu koalic nesdílí stejný politický prostor, ale spojuje je intenzita změn. Vysvětluje to povahu trumpovské koalice, v které se najdou tradicionalističtí evangelisté spolu s techno-utopisty ze Silicon Valley jako je Elon Musk, spojuje je pocit, že žijeme v přelomové době. Revoluční časy, ale na trumpovské koalici vidíme přání zastavit úprk nebezpečným směrem, je zajímavé, že věří, že nejlepší způsob, jak zastavit pád, je akcelerování přerodu a pak zvýšit rychlost. Pro nás v Evropě rok 1989 znamenal především stržení berlínské zdi, to je liberální moment, ale když se podíváme hloub, rok 1989 byl především rokem rozdrcení čínského demokratického pokusu na Tian’anmen.

USA jsou liberálním impériem a zůstanou dál klíčovou velmocí, Trumpovi se podařilo přesvědčit Američany, že americká dominance v posledních 35 letech nebyla pro USA přínosem, ale ztrátou, že USA nebyly hegemonem, ale zajatcem nadnárodního řádu, který vytvořily. Znamená to radikální změnu, protože americká výjimečnost byla vepsaná v srdci minulého století. Krastev se domnívá, že nyní končí 20. století, které zažilo dvě světové války a studenou válku, nastal konec časové periody, protože tato historická zkušenost už dnes není vnímána jako relevantní.

Idea nerelevantnosti se opakuje dennodenně v naší přítomnosti, pojmy 20. století, které mobilizovaly lidi, jako fašismus a komunismus, už nefungují. Američtí demokraté se pokoušeli proti Trumpovi operovat pojmem fašismus, ale nezabralo to, protože se právě tento termín používá k osočování nepřátel a nemá vazbu na historickou zkušenost. Mluvíme o institucích, aniž bychom chápali, že za tím vším se skrývá konkrétní historická zkušenost.

Liberální období se vyznačovalo tím, že v důsledku toho, k čemu v minulém století došlo, se objevila generace, která se naučila sebeomezení, napravo i nalevo. Zkušenost války vedla k tomu, že moc byla dána nestranným institucím jako soudy a centrální banky… Pak se z toho stal status quo, ale v následných generacích bez vazby na historickou zkušenost a tyto generace dnes požadují změny. Evropa zažívá závrať, má touhu vzletět, lidé, ať žijí kdekoliv, hnáni strachem z budoucnosti se zničehonic rozhodli létat. Levice nemá jasný projekt, na pravici se mluví o tradicích, aniž by kdo ukázal, kde jsou. Budoucnost se omezuje na ekonomické, demografické a klimatické projekce, podle Krasteva lidé jsou připraveni akceptovat radikalismus a věřit, že už to nemůže být horší, i když v hloubi duše ví, že to není pravda. Veškerá stará konsensuální politika je mimo obraz a s ní i zvyk vůdců a institucí žít v útulném domě. Ukotvenost v normalitě už neexistuje.

Krasteva překvapila síla národního cítění Ukrajinců a jejich odhodlání zemřít za svou zemi, říká, že konflikt ukázal na slabost myšlenky post hrdinských národů, když přijde válka, někdo se musí obětovat, tedy se znovu objevuje důležitost politického národa. Zjišťujeme, že národy jsou smrtelné, v Evropě především z demografických důvodů, většina evropských národů je přesvědčena, že už se nedokážou rozmnožovat, mají problémy s kulturní identitou. Dřív jsme žili v prostoru, kde člověk byl smrtelný, ale národ nesmrtelný, lidstvo vědělo, že napsat velkou knihu znamená, že bude vždy znovu čtena, když se stal někdo hrdinou, národ na to nikdy nezapomněl, dnes to neplatí. Dvě věci byly nezpochybnitelným imperativem: mít děti a nespáchat sebevraždu a vlády vždy měly povinnost uchovávat implicitní mezigenerační kontrakt. Dnes se v Evropě lidé chovají jako by byli poslední generací.