CNE
Ideologicky motivované nucené adopce patří k nejtemnějším kapitolám dějin komunistického východního Německa, zvaného Německá demokratická republika (NDR). Existuje rozšířené podezření, že tisíce dětí byly komunistickým režimem krátce po narození ukradeny rodičům a předávány do rodin loajálních režimu.
Podle postupně odkrývaných dokladů východoněmecké úřady daly takto k adopci až deset tisíc dětí proti vůli jejich rodičů. K násilné adopci komunistické orgány sahaly, třebaže se rodiče nedopustili ničeho, co by mohlo být důvodem ke zbavení rodičovských práv…
Nuceně adoptovány byly zejména děti politicky nespolehlivých rodičů, děti z rodin, které se pokusily o útěk za hranice na Západ, nebo děti z rodin, které „ohrožovaly veřejný pořádek“, což mohly být např. početné rodiny nebo naopak samoživitelky s nestálými partnery nebo zaměstnáními.
Skupina obětí nazvaná „Ukradené děti v NDR“ dnes požaduje oficiální vyšetřování a přístup do archivů, aby se zjistilo, co se s jejich dětmi stalo – i když čas běží…
Komunistická výchova jako povinnost rodičů
„Výchova dětí je důležitou občanskou povinností rodičů, za kterou se jim dostává uznání a ocenění ze strany státu a společnosti,“ uvádí se v paragrafu 42 rodinného zákoníku NDR. Pokud však výchova neodpovídala požadavkům socialistického státu, zasahovaly orgány péče o mládež, aby zajistily výchovu v souladu s ideologií komunistické strany.
Kdy rodina selhala a kdy zasáhla východoněmecká vláda? Stávalo se to tehdy, když se někdo choval „asociálně“ nebo byl považován za „nespolehlivého“. V takových případech mohlo být rodičům odebráno právo na péči o dítě. V očích komunistické vlády byl občan považován za asociálního nebo nespolehlivého, pokud například podal žádost o vycestování na „kapitalistický Západ“ nebo pokud se někdo pokusil uprchnout z „komunistického dělnického ráje“.
Zneužití
Osamělým matkám bez pravidelného příjmu nebo rodičům, kteří se proti pravidlům v NDR protivili nebo jen nazapadali co obrázku „socialistického člověka“, bývalo vyhrožováno, že jako rodiče selhávají a mohou přijít o své děti. V mnoha případech byly děti skutečně odebrány a pak umístěny do dětského domova nebo pěstounské rodiny.
Jak dobře o ně bylo postaráno? V letech 1949-1990 vyrůstalo ve východoněmeckých dětských domovech půl milionu dětí. Ze studie Lipské univerzity z roku 2023 vyplývá, že téměř 70 % těchto dětí bylo fyzicky týráno.
Zvláště znepokojivé jsou případy řady svobodných žen, které porodily na klinice a jejichž děti záhy záhadně zmizely. Po porodu nebo během hospitalizace matkám řekli, že jejich dítě zemřelo, buď při porodu nebo krátce po něm. Namísto toho ovšem byly tyto děti pravděpodobně adoptovány v politicky spolehlivých rodinách.
Ženy, které přišly za takto zvláštních okolností ve východním Německu v nemocnici či porodnici o dítě, poukazují na to, že chybějí například zprávy o pitvě, neexistují porodní záznamy nebo že úmrtní listy jsou vystavené na jiná jména a ručně do nich bylo následně napsáno jméno jejich dítěte.
Dcera paní Martiny
Martina Meldingová je jednou z nich. Před více než rokem sdělila regionálnímu listu Oranienburger Generalanzeiger, že v červnu 1972 porodila zdravou dceru. Druhý den se dozvěděla, že její dítě bylo kvůli problémům s dýcháním převezeno do nemocnice v Henningsdorfu a tam zemřelo.
Meldingová je přesvědčena, že byla podvedena. „Moje dcera plakala a křičela jako jiné děti“, vzpomíná. Když se dozvěděla, že její dcera zemřela, podala žádost o poslední setkání s dítětem, ale ta byla zamítnuta. Nedostala také žádné informace o tom, co se s jejím dítětem stalo, zda bylo pohřbeno a kde. Meldingová po své dceři stále pátrá.
Osudy ukradených děti v bývalé NDR se staly v posledních letech v současném Německu ožehavým a bolestným tématem, o kterém se teprve začíná veřejně a otevřeně mluvit. O tématu se málo ví, neexistují žádná přesná čísla nebo plně objasněné případy. Zájmová skupina „Ukradené děti v NDR“ (Interessengemeinschaft Gestohlene Kinder der DDR) eviduje stovky německých rodin, které tvrdí, že jim byly děti proti jejich vůli ukradeny či byly prohlášeny za mrtvé.
Nespravedlnost
Německá vláda bere tyto příběhy vážně a celou záležitost vyšetřuje. Ukazuje se, že většina takto postižených žen neměla příležitost se se svými dětmi naposledy rozloučit. Stejně jako Meldingové nebylo matkám vůbec dovoleno ani vidět své zemřelé děti. V mnoha případech byly zemřelé děti pohřbeny anonymně. Neexistuje žádný hrob, který by bylo možné navštívit. Dokumentace z klinik a nemocnic je plná rozporů: porodní váha dítěte se liší od váhy po smrti. V jednom formuláři se uvádí, že šlo o chlapce, v jiném o dívku.
Německá vláda se problematikou ukradených dětí nezabývá příliš dlouho. Dohoda o sjednocení, uzavřená v roce 1990 mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou neuznává nucené adopce jako politickou nespravedlnost. Z tohoto důvodu osoby v NDR odpovědné za toto zneužívání formálně neporušily zákon a nemohou být stíhány.
Po sjednocení Německa došlo k sjednocení legislativy a nucené východoněmecké adopce (i se svými neblahými důsledky) se staly rovnocennými s adopcemi v západním Německu. To znamená, že pouze děti mají právo na informace, nikoliv však jejich rodiče. To, co slouží v Německu k ochraně dětí, v případě nucených adopcí znamená, že se matky a otcové stále cítí vystaveni absolutní moci státních úřadů.
Případ paní Reginy
Samoživitelka Regina v dubnu roku 1983 přivedla na svět syna Daniela. Ve věku jednoho roku byl chlapec hospitalizován. Když jej chtěla matka navštívit, zdravotnický personál jí sdělil, že její syn zemřel. Několik dní poté obdržela úmrtní list s tím, že o pohřeb se již postaral úřad pro mládež a sociální péči. Pro Reginu byla synova smrt šokem, věřila ale nemocnici.
V roce 2008 se život Reginy obrátil vzhůru nohama: Její syn Daniel, kterého desítky let považovala za mrtvého, je naživu! Daniel, který vyrůstal pod jménem Eike a kterému je dnes 40 let, brzy zjistil, že byl adoptován a začal pátrat po své biologické rodině.
Test DNA potvrdil, že jde skutečně o matku a syna a že tedy Danielova smrt byla komunistickými úřady pouze předstíraná, aby mohl být adoptován. V současném Německu jde dosud o jediný případ, kdy byla nucené odebrání dítěte potvrzeno testem DNA. O tomto neuvěřitelném příběhu vyprávěla paní Regina v roce 2022 německé televizi Stern
° ° °
Třicet let po pádu Berlínské zdi se konečně osud „ukradených dětí“ z východního Německa systematicky vyšetřuje. Historici a oběti chtějí, aby vyšla najevo celá pravda. Deník Die Tagespost píše, že navzdory všem překážkám mohou otcové a matky, kteří byli odděleni od svých dětí, doufat, že budou vyslyšeni. „A že odpovědní budou v učebnicích dějepisu pojmenováni tak, jak byli: zloději dětí, jednající jménem socialistického režimu.“
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář