Televizní daň z hlavy

JIŘÍ KOBZA

Daň z hlavy je daň, kterou musí platit všichni občané státu stejně a její výše tedy nezávisí na příjmu. Tato daň byla v minulosti používána v mnoha zemích.

Ve starověkém Římě byla vybírána od kolonů. V českých zemích se tato daň vybírala za Vladislava II. na pomoc proti Turkům. V Rusku v minulosti existovala daň z hlavy, již museli platit vlastníci půdy, ale byla zrušena v 19. století. Vláda Margaret Thatcherové se pokusila daň z hlavy zavést v roce 1990, ale nepokoje a nízká podpora obyvatelstva pro tuto daň vedly k rezignaci Thatcherové a její nástupce, John Major, tuto daň zrušil. Dnes existuje v Česku daň z hlavy v podobě koncesionářských poplatků a minimálních odvodů na zdravotní a sociální pojištění.

Pozorně si přečtěte zejména poslední větu. Ta totiž v tomto znění visí na příslušné wikipedické stránce na webu. Zopakujme si to reverzně: Koncesionářské poplatky nejsou nic jiného než daň z hlavy. Je třeba přiznat, že v tomto ohledu stát zatím nebyl úplně důsledný. Koncesionářské poplatky na veřejnoprávní média dosud neplatí každý občan, ale tato povinnost se vztahuje na většinu obyvatel.

Dnes stojíme na počátku nového věku, aspoň v daném smyslu. Tzv. velká mediální novela zákona totiž zavádí televizní daň z hlavy o řád důsledněji. Novela zahrnuje především zvýšení televizního poplatku o 15 na 150 korun měsíčně a rozhlasového o deset na 55 korun. Zákon má také umožňovat valorizaci poplatků podle inflace. Týkal by se všech domácnosti, nejen těch, co vlastní klasický přijímač, ale i těch s internetem. Pro firmy budou poplatky určeny podle počtu zaměstnanců. Novela počítá i s tím, že by se poplatku nevyhnuly nejen domácnosti. Postačí k tomu jeden počítač, tablet nebo mobilní telefon. Povinnost by se neměla vztahovat na každé zařízení, ale pouze na jeden mobilní telefon, tablet nebo počítač připojený k internetu v rámci domácnosti.

Není divu, že se proti novele velmi rázně veřejně postavili jako první zástupci soukromých rádií a televizí, pro něž to samozřejmě znamená dramatickou změnu na mediálním trhu, kdy jedny subjekty (ČT a ČRo) jsou zvýhodněny proti ostatním, a pramálo si vystačíte s výmluvou, že mají zákonem omezené příjmy z reklamy. Předně i za tohoto stavu proteče té reklamy docela ranec, ale s jen malou trochou představivosti můžeme čekat, že až projde tahle legislativní hrůza, naskočí šéfové těch veřejnoprávních médií s požadavkem likvidace omezení reklamního času. Za starých časů se totiž říkalo „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“, a také vždy platilo „s jídlem roste chuť“.¨

Dnešní vláda sice projela eurovolby, padá důvěra veřejnosti v ni, ale pod velením premiéra Petra Fialy se stále chová jako neomezený monarcha. Do voleb je přece ještě rok a půl, a to už si ovčané zvyknou i na televizní daň z hlavy. Možná, že jim nebude ani vadit přerušování úžasných veřejnoprávních detektivek či StarDance reklamou na psí žrádlo a gutalax. Náš občan vykazuje až nevídanou míru přizpůsobivosti.

Razantně omezíme výrobu pořadů, varuje Česká televize

Soukromí provozovatelé médií ve své argumentaci proti zákonu tvrdí, že „v situaci, kdy není dostatečně přesně vymezeno, co má být obsahem veřejné služby, nedávají plány na konkrétní navyšování poplatků vůbec žádný smysl.“ V tom ohledu nemají úplně pravdu. Oba zákony o ČT a ČRo totiž obsahují víceméně totožný §2, který obsah té veřejné služby vymezuje. Najdeme tam třeba tato slova: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti…“ Nikde však ani slovo o StarDance či béčkových krimiseriálech, což je přesně to, co bývá ČT právem vytýkáno nejčastěji.

Myslím, že bychom si vystačili i s jednodušší definicí, která by pravila, že veřejnoprávní média jsou povinna produkovat pouze takové obsahy, které v té míře požadavku plurality (viz výše) nedokážou vyrábět média privátní. A hned bychom se divili, oč by v případě naplnění takového pravidla klesly finanční nároky bumbrlíčků na Kavčích horách a na Vinohradské třídě.

Z mnohých stran, a to i politických, slyšíme racionální požadavek zrušení poplatkové daně v dnešní podobě, rozhodný odpor proti její změně v daň z hlavy a návrh na převod těchto médií pod státní rozpočet podle slovenského vzoru. To by mnohé zjednodušilo, ušetřilo by to kapsy daňových poplatníků, a konec konců i státu, protože není zřejmý jediný důvod, proč by si stát měl platit StarDance či nějaký seriál připomínající sedmou odmocninu z bavorských produkcí 70. let.

Potíž je v tom, že vládní strany už do „velké novely“ investovaly příliš mnoho politického kapitálu. Natáhly na svou stranu spoustu mluvících hlav, těch věčných rozumbradů, kteří vám za pětikorunu podepíšou každou petici. A navíc naše přizpůsobivé obyvatelstvo nebude zatím považovat pár desetikorun za katastrofu. Zatím. Ale až přijde generace jejich synů a dcer, začne se ptát: proč mám platit daň z mobilu či noťasu, když už platím webové připojení, aplikace a spoustu dalších nutných nákladů, zejména když se na ČT nedívám a ČRo neposlouchám ani minutu ročně? Až na tyto mladé dopadne chudoba, kterou nám naše vláda zasunutá do tlustého střeva Washingtonu a Bruselu vyrábí, začne se možná divit. V Německu, Francii a Rakousku, kde v eurovolbách velmi posílily vlastenecké konzervativní strany, se padající rudozelené ikony diví už dnes.

prvnizpravy.cz

(25 votes, average: 4,96 out of 5)

Loading...