Turecké dilema |

Sdílet článek:

Slovanský Evropan vesměs neměl Turky moc v lásce, Němci naopak, má se za to, že během první arménské genocidy zavřeli oči. V každém případě jsou Turci životaschopným etnosem, který si dnes dokáže elegantně pohrávat s evropskounijními zeměmi, která už ztratily atributy nezávislých zemí a jejichž národy kráčí po cestě dobrovolné sebelikvidace. I německý Turek má oproti těmto skomírajícím národům oprávněný pocit nadřazenosti. Turci vstupují do paktů a společenství, pokud je to pro jejich zemi a národ výhodné, turecký zahraničněpolitický egoismus je velmi vyhraněný. Turecká závislost na ruském plynu (45%) a obilí (70%) je velmi vysoká, ale to neomezuje akcenty turecké politiky, Turci mohou na druhé straně zablokovat Bospor ruským válečným lodím. Turci i přes západní tlaky logicky nepřistoupili na protiruské sankce. Turecko vstupuje do velmi komplikovaných politických manévrů, které nikdy nemají jiný cíl než vylepšit národní polohu. Dnešní česká vládnoucí kasta nejspíš vedena božskou intuicí se domnívá, že jejím hlavním posláním je pozvednout vlajku NATO ve světě.

Turci už pár týdnů vedou ofensivu v Sýrii, tentokrát není jejich cílem likvidace systému prezidenta Asáda, ale vytvoření 30 km široké puffer zóny kolem svých hranic a zlikvidovat zde kurdskou autonomii. Milice autonomních kurdských oblastí severní a východní Sýrie mají vazbu na v Turecku ilegální kurdskou stranu PKK, bez tohoto spojení by nebylo možné osvobodit tyto oblasti od Islámského státu, stálo to život 11 000 kurdských bojovníků, mezi nimi i bojovníků PKK. Turci pomocí arabských milic kontrolují část kurdského území, Erdogan se domnívá, že přišla vhodná doba, aby udeřil na Kurdy, Západ Turecko potřebuje v NATO jako zbraň proti Rusku a nad zabíjením Kurdů přimhouří oči. V těchto oblastech nelikviduje Turecko pouze vojenské milice, ale nahradí kurdskou populaci Araby z Idlibu. Erdogan chce vytvořit arabský islámský pás v severní Sýrii. Turecký prezident se nachází ve velmi výhodné pozici, může paralyzovat účinnost NATO v jeho tažení proti Rusku i velmi ztížit ruské vojenské možnosti uzavřením úžin. Turecký prezident dokáže egoisticky čerpat od Západu, který kromě řady jiných obav, musí mít strach z definitivního přimknutí Turecka k čínsko-ruské ose. V Turecku se nachází miliony syrských uprchlíků, obyvatelstvo požaduje jejich návrat nebo pasáž do Evropy, Erdogan dává přednost finančním kompenzacím od EU a jejich ekonomické exploataci.

.
Erdogan poslední měsíce projevuje neuvěřitelnou agilitu, v jarních prezidentských volbách není favoritem, nepřeje mu ekonomika státu, které neortodoxně diktuje své ideje, turecká inflace dostoupila 70%. Erdogan se domníval, že Turecko se stane South Streamem energetickým rozcestím mezi Ruskem a Evropou, tento sen mu západní politika zvrátila, Turecko požaduje od NATO kompenzace. Žádá, aby EU zrušila pro Turky víza, což slíbila v roce 2016 za vstřícnost v imigrační krizi. Erdogan bude ve volbách soupeřit s koalicí šesti stran, jejímž jádrem jsou kemalisté (CHP) a AKH bývalého ministra zahraničí Davutoglu, podle sondáží v druhém kole koalice Erdogana porazí. Opozice kritizuje Erdoganovu zahraniční politiku, kterou považuje za populistickou, kemalistické složky opozice slibují vylepšení vztahů se sousedy, hlavně s prezidentem Asádem. Podle sondáží amerického think tanku “The Center for American Progress” sympatizanti Erdoganovy AKP chovají k NATO větší sympatie než opozice. 33,7% Turků se domnívá, že Rusko je viníkem ukrajinského konfliktu, 48,3% se domnívá, že viníkem je NATO a USA. Turci tradičně považují Západ za zdroj svých problémů, Erdogan má jejich podporu, když se snaží zvrátit Lausannské dohody, které okleštily tureckou územní velikost. Euroasijská idea má v Turecku velký ohlas, třetina Turků se domnívá, že budoucnost země je v definitivním obratu k Rusku a k Číně a k odvrácení od Západu.