Úpadek liberalismu: Kde jsou moudří vůdcové?

DAVID FLORYK

V první části textu o příčinách a kořenech dnešní krize liberalismu jsme konstatovali, že idea svobody, sama o sobě ušlechtilá a správná, byla nesprávně filosoficky založena a odůvodněna a že tedy u kořene liberalismu stála chybná antropologie, chybný, nepravdivý obraz člověka a světa.

Liberalismus se zrodil jako vzpoura proti nedostatku osobní svobody v časech, kdy státní moc disponovala mocí absolutní. Dokud byl liberalismus poháněn svým původním křesťanským étosem, vytvořil ze Západu nejsvobodnější a nejblahobytnější civilizaci v dějinách.

Kapitalismus už není, co býval

Za bezprecedentním materiálním blahobytem Západu stála svobodná tržní ekonomika, založená na soukromém vlastnictví a volné směně zboží, služeb a kapitálu. Volný trh je však jen prostředkem, nikoliv cílem. Také on vyžaduje limity a omezení, má-li být dobrým sluhou. Trh může zajistit adekvátní alokaci zboží a služeb jen tam, kde mezi jeho účastníky panuje důvěra. Ekonomický řád je závislý na řádu morálním. A byl to křesťanský morální řád, který trhu poskytl zázemí a umožnil mu vzkvétat. Volný trh není pouze jakýmsi „přirozeným stavem“, ke kterému se lze kdykoliv vrátit pouhým zrušením regulací. Je to složitý politický, kulturní a právní výtvor, je to společenská instituce, kterou je třeba kultivovat a chránit.

Jenže zdá se, že už jsme za zenitem. Není třeba být politologem, aby člověk viděl, že už ani ten kapitalismus není, co býval. Podstata byla vyčerpána a strávena. Ambiciozní liberální projekt vrcholí vyčerpáním zdrojů, morálních i hmotných. „Globalizace je způsob, jak liberalismus reaguje na lokální saturaci tržního systému,“ všímá si sociolog Jan Keller a vysvětluje, že poté, co globální „velké peníze“ kolonizovaly národní státy, hledají další lokality, kam ještě nepronikly.

Uvolnění kapitálu z rámce národních států vedlo ke vzniku nadnárodních globálních korporací, které se samy stávají globálními hráči místo států, hráči, kteří jsou „to big to fail“… Takový byznys už tolik nepotřebuje volný trh, naopak naučil se v symbióze se státem docela dobře žít: Veřejné zakázky, daňové úlevy, dotace, socializace nákladů a privatizace zisků, omezování konkurence, enormní nárůst finančního sektoru na úkor výroby zboží a služeb… Takový byznys se přizpůsobí čemukoliv, vždy bude loajální k panující moci, dnes tedy k panující „woke“ ideologii. Chce vydělávat, morálku v tom nehledejte. Takovému byznysu se dnes říká „socialismus miliardářů“ nebo „woke kapitalismus“.

Dvě strany téže mince

Myslím, že to je přesně to, co vidíme kolem sebe. A ani dnešní „pravice“, ani „levice“ nemají chuť ani sílu na daném stavu cokoli zásadního měnit. Ony dokonce – každá svým způsobem – nesou svůj díl viny na prohlubující se nedůvěře ve férovost kapitalismu a na erozi jeho politické, ekonomické a morální legitimity.

„Levice“ vkládá příliš velkou důvěru ve stát, což posiluje jeho proměnu v paternalistického molocha. „Pravice“ příliš důvěřuje trhu, což podporuje bezohlednou koncentraci na zisk a stále zvyšující se nerovnoměrnost v rozdělování příjmů. Jistě, v každé zemi má „pravice“ i „levice“ trochu jiná hesla, jinou rétoriku, jiné důrazy. Nicméně obě křídla jsou napájena toutéž liberální ideologií, díky čemuž se pravicový (klasický) i levicový (progresivní) liberalismus v praxi stávají dvěma stranami jedné mince. Oba hráči totiž hrají na hřišti, vykolíkovaném liberalismem…

Nové dělící linie

Pojmy levice a pravice se postupně vyprazdňují, nevyjadřují totiž již hlavní linii dnešního politického sporu a přestávají „pasovat“ na popis měnícího se „třídního“ modelu západních společností. Co jej nahradí?

Izraelský filosof Yoram Hazony popisuje dnešní politický zápas jako souboj globalismu a lokalismu, střet nadnárodního progresivismu a národního konzervatismu.

Americký politolog a kritik liberalismu Patrick Deneen mluví o „straně pokroku“ a „straně pořádku“. „Strana pokroku“ je konglomerátem pravicových i levicových elit – tedy těch, kteří ze systému profitují – a kteří prosazují ekonomický (neoliberální) a společenský (neomarxistický) „pokrok“. Tlačí svůj program hlava nehlava a vůbec nechápou, jak někdo může vidět svět jinak. Mají totiž neochvějnou víru, že neexistuje žádná alternativa, proto straší, nálepkují, vyhrožují, moralizují. Jen tak lze pochopit, jak je možné, že mnozí dnešní politici se svým voličům vysmívají a pohrdají jimi… „Strana pořádku“ či „řádu“ je naproti tomu koalicí neelit – tedy těch, kteří mají pocit, že na systém spíše doplácejí, že na ně stát zapomíná. Podporují proto populistické programy těch, kteří se snaží onomu „pokroku“ tak či onak vzdorovat.

Britský novinář David Goodhart nabízí trochu jinou optiku a pro popis těchto nových tříd používá pojmy somewheres a anywheres, tedy „lidé odněkud“ vs. „lidé odkudkoli“. Ti „odkudkoli“ patří ke globalizované elitě, která je doma všude, neboť holduje globalizované liberální kultuře, která je taky doma všude. Tito lidé mají především přenosné, „získané“ identity, založené na vzdělanostním a kariérním úspěchu. „Somewheres“ naopak bývají někde zakořenění a většinou mají identity „připsané“ narozením – patří někam, k někomu – irský farmář, polský elektrikář, ostravský dělník…

Zdá se, že ztělesněním této společenské nálady byl svého času Donald Trump. Měl čich na vyhmátnutí problému, a zároveň dost peněz a určitou nezávislost, aby se odvážil problém veřejně pojmenovat – a nabídnout změnu (tu nakonec nepřinesl, ale to je jiný příběh).

Přijde populistická revolta?

Trump, Orbán, Fico, Willders v Nizozemí, LePenová ve Francii, AfD v Německu, a našli by se další protestní strany. Ti všichni bývají vydáváni za ukázku tzv. populistické revolty.

„Populismus je nálepka“, trefně poznamenává Francis Fukuyama, „kterou politické elity označují politické záměry, jež mají podporu obyčejných lidí, ale elitám se nelíbí.“ Nuže, být populistou v tomto smyslu určitě není hanba, ba naopak! Pojmenovat problém bývá prvním krokem k případné změně, avšak samo o sobě většinou nepostačí.

V souvislosti s Trumpem se právem můžeme ptát: Jak to, že mu to voliči věřili, že na to slyšeli? Nejspíš proto, že ten problém byl skutečný. Úpadek tradičních hodnot, doprovázený agendou nejrůznějších menšinových práv dopadá nejtíživěji na bílé, manuálně pracující a méně vzdělané. Zkrátka ti, kterým se v Americe říká „Left Behind“ (ti, které vývoj nechal stranou, na které se zapomnělo). Platy stagnují, situace rodin se zhoršuje, přibývá sociálních problémů, klesá porodnost, rozpadá se „americký sen“. Sílí pocit, že „ti nahoře“ na ně kašlou, že je nechávají ždímat nadnárodními firmami a z jejich svobod ukrajovat neomarxistickou levicí. Levice řeší společné toalety na universitách, pravice daně a volný obchod. A na lidi ve fabrikách všichni společně kašlou…

Podobně brexit, ten ukazuje ještě jeden rozměr: Odchod Velké Británie z Evropské unie byl voliči – onou „stranou řádu“, masou obyčejných lidí „odněkud“ – vyvzdorován, prosazen navzdory elitám, navzdory „straně pokroku“, navzdory globalizovaným elitám „odkudkoliv“. Byl to jakýsi instinktivní, intuitivní pokus zatáhnout v zoufalství za záchrannou brzdu. Jenže byl – svým způsobem – zcela neúspěšný. Proč? Země sice formálně, institucionálně vystoupila z EU, ale britské elity v ní zůstaly jaksi mentálně, duchovně. Pořád totiž hrají na hřišti, vykolíkovaném liberalismem. Proto jsme svědky toho, že Británie pořád pokračuje v liberální trajektorii, Británie je dokonce v mnohém nejvíce „woke“ z celé Evropy, ač sama v EU není…

Americký politolog Michael Lind hovoří rovnou o „liberální aristokracii“, tvořené vrstvou globalizovaných univerzitně vzdělaných manažerů a profesionálů, kteří řídí velké korporace, státní úřady, velké neziskovky, finanční, vzdělávací a mediální instituce a nadnárodní organizace. „Vymkli se společenské smlouvě a mají disproporční vliv“, úzká elita určuje kulturní, ekonomické a stále více i politické trendy a směřování…

Kde jsou odvážní vůdcové?

Již citovaný Fukuyama napsal, že populismus sám nestačí, že ke skutečné nápravě nedojde, pokud se „lidový hněv nepropojí s moudrým vedením a dobrým politickým programem“. Nuže, mají-li pravdu výše citovaní politologové, lidový hněv bychom měli. Ale kde jsou ti odvážní vůdcové s dobrým programem?

Konzervativní noviny

(8 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...