To číslo v nadpise berte orientačně. Jestli jdou to miliony, miliardy nebo něco mezi, na tom v principu (z hlediska tohoto postu a problému v něm rozebíraném) nezáleží. Tu Čínu berte jako “typový stát”, protože to samé platí i pro další velké a lidnaté státy třetího světa (Indie, Pákistán, Indonésie a mnoho dalších). Důležité je, že jsou to státy třetího světa, které ten (a mnohý další) odpad sypou do moře a nebo do velkých řek, tekoucích i s těmi sajrajty, včetně plastů, do toho moře. A v moři to pak dělá problémy zejména různým druhům zvířat (byť podezírám ekologické organizace o nich referující z přehánění, případně silného přehánění). Důležitá je ovšem reakce EU, respektive bruselských úředníků, kteří nás v ní “zastupují”.
Reakce EU
EU jako odezvu na uvedený fakt na svém území zakázala (zákaz v současné sobě už “salámovou metodou” probíhá) jednorázové plasty. A to přesto, že není žádným významným producentem plastového odpadu a současně naprostá většina v ní vyprodukovaného plastového odpadu je recyklována, nebo ekologicky zlikvidována.
Zcela jistě tu a tam někdo odhodí něco někde, kde by neměl, ale jedná se, v porovnání s těmi zeměmi třetího světa, o naprosto bagatelní množství. Pokud by nějaká firma sypala tento odpad na veliko do řeky nebo moře (jak se to běžně děje v zemích třetího světa), skončila by velice špatně.
Jistěže by bylo logické, kdyby EU na uvedené špindírstáty zahrozila, zmínila možné sankce, pokud ještě má tu možnost, tak např. bojkot vývozu klíčových komponent těch plastů do uvedených zemí, omezení obchodu s nimi apod. Mělo by to smysl, maximálně by se ukázalo, že EU, je už jen stínem kdysi úspěšného EHS a nemá na svém území žádné technologie, které by mohla těmto státům odepřít, a je současně zákazník natolik bezvýznamný, že i případný bojkot zboží z uvedených zemí by jeho producenty nijak netrápil. Což považuji za vysoce pravděpodobné, protože od Maastrichtu minimálně (ale nejspíš už nějakých deset let před ním) jde EU ekonomicky i technologicky dolů a snaží se jak ekonomiku tak technologii substituovat ideologickým žvaněním, které si mnohdy nijak nezadá se známým projevem soudruha Jakeše v Červeném hrádku.
Co je charakteristické
Charakteristické pro EU, respektive její vedení, je, že onen zákaz jednorázových plastů je prováděn i v období coronavirové pandemie, přičemž i naprostému hlupákovi je jasné, že jedním z podstatných důvodů zavádění jednorázových plastů do hromadného stravování byla epidemiologie, tedy zabránění šíření choroboplodných zárodků, schopných projít běžným mytím nádobí a příborů k dalšímu zákazníkovi. Navíc do velmi nedávné doby nebylo možné vůbec v těchto provozech konzumovat jídlo na místě (a i dnes je kapacita takovéto konzumace výrazně nižší než před epidemií), takže je nutné nějak zajistit zabalení pro odnos domů (to je potencováno skutečností, že jako jedno z protiepidemických opatření byl vynesen zákaz dávání jídla a nápojů do přinesených nádob).
I Pepek Vyskoč ze slavného Haškova románu by, v souvislosti s pandemií, kvůli níž se dělá spousta opatření, ničících ekonomiku i lidské životy, tento zákaz přinejmenším odložil do skončení této rizikové situace. Vedení EU ovšem, pandemie sem, pandemie tam, tento zákaz provádí dál, čímž poněkud připomíná hlasový budík z jedné povídky Bradburyho cyklu “Marťanská kronika” (ten také nereagoval na to, že lidé vymřeli a dům shořel a “budil” vesele dál).
Samotný zákaz plastů v EU jako reakce na házení plastů do moře v zemích třetího světa, pak připomíná onen vtip, jak pán hledá klíče, které ztratil za rohem, pod pouličním světlem, protože tam, kde mu spadly, je tma. V momentě, kdy si uvědomíme, že lidé, kteří tento zákaz (a jiné podobné absurdity) vyprodukovali, nám vládnou a chtěli by daleko větší pravomoci a daleko výraznější snížení (již tak bídných) možností se proti jejich nekompetentním rozhodnutím bránit, překlápí se vtip někam do kategorie hororu.
Rezervy?
Jistěže máme rezervy, ty existují prakticky vždy. I kdyby jeden ze všech obyvatel EU vyhodil za rok jednu plastovou vidličku z fastfoodu nebo jeden vatový tampon na plastové tyčince do moře nebo řeky, dalo by se alespoň formálně prohlásit, že budeme bádat nad tím, jak tomu zamezit.
Faktem je, že reálně by se asi dal posílit zpětný odběr plastů ve fastfoodech a podobných podnicích. Naprosté většině lidí, jako třeba mě, by stačilo, aby tam byl kontejner, kam bych odhodil obaly a jednorázové příbory od minulého jídla, když si tam jdu koupit další (pokud je tedy nespotřebuji jinak, např. jako misky pod květináče ve foliovníku, misky pro krmení koček apod.). Dal by se i posílit zpětný odběr jednorázového zdravotnického plastu v lékárnách. A jistě by se dalo najít mnoho dalších podobných opatření, které by snížily ono “nula celá, nula málo” procenta nevhodně zahazovaného plastu na “nula celá, nula nula málo”.
Dalo by se také něco udělat se spektrem používaných jednorázových plastů tak, aby většina těchto výrobků byla v kategorii “bezpečně spalitelný materiál, třeba i v kamnech” a nemusely se řešit “nebezpečné spaliny” při jejich individuální likvidaci.
Problém spočívá v tom, že by to:
- Bylo něco smysluplného
- Nebyla by to naprosto nesmyslná a zbytečná buzerace obyvatel EU
Proto jsou taková opatření v EU zcela nemyslitelná a nepředstavitelná.
Zákaz jednorázových plastů v EU naprosto jednoznačně ukázal “kvalitu” této organizace. Zhruba za rok jí máme předsedat a už jsme byli plísněni za to, že se na to málo připravujeme. Dle mého soudu by “značka ideál” byla situace, kdyby v tom termínu už nebylo čemu předsedat.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment